Sté výročí katastrofy zaoceánské lodi Titanik připomene ve čtvrtek 18. října na festivalu Struny podzimu multimediální projekt neúnavného experimentátora Gavina Bryarse.

Kompozici Potopení Titaniku (The Sinking of the Titanic), která uhranula během několika desetiletí posluchače po celém světě, uvede v kinosále pražského Veletržního paláce osobně sám autor se svým ansámblem. „Potopení Titaniku je otevřené dílo a čas od času k němu přidávám nový materiál,“ vysvětluje Gavin Bryars. Novinkou v pražském uvedení bude vizuální materiál Billa Morrisona a Laurie Olinder, kteří celou skladbu provázejí projekcemi. Připojí se rovněž multimediální skladatel a improvizující hráč na gramofony Philip Jeck, jenž opusu dodává nové, zajímavé zvukové zabarvení. Praskot a zvuky starých desek z Jeckových gramofonů, použití píšťal vyrobených stejnou firmou, která dodávala výbavu pro Titanik, originální vizuální pojetí projektu i autentické výpovědi svědků zapojí do prožitku všechny smysly a vtáhnou diváka do mnohovýznamového příběhu intenzivněji než některé pozdější filmové či literární adaptace. Podle amerického veřejnoprávního rádia NPR „Potopení Titaniku zní stále stejně svěže, neotřele a naléhavě jako v roce 1969...“ Gavin Bryars patří po desetiletí mezi zásadní hybatele minimalistické a experimentální hudby. Za svou bohatou uměleckou kariéru spolupracoval s řadou u nás dobře známých umělců, jako jsou například Brian Eno, Robert Wilson, Merce Cunningham, Jiří Kylián či kanadský soubor La La La Human Steps. Bezprostředně po představení bude následovat diskuse s Gavinem Bryarsem a autory vizuální složky projektu Billem Morrisonem a Laurie Olinder. Moderuje šéfredaktor časopisu HIS Voice Matěj Kratochvíl. Opus Potopení Titaniku je od své premiéry v roce 1969 dodnes považován za základní kámen britské minimalistické a experimentální hudby. Dílo připomíná nejen aktéry tehdejší tragédie a jejich úděl, ale v širším filozofickém významu i věčnou neuchopitelnost tenké dělící čáry mezi životem a smrtí. Gavin Bryars začínal v šedesátých letech jako kontrabasista v jazzovém triu s kytaristou Derekem Baileym a bubeníkem Tony Oxleym, záhy se však začal věnovat hlavně komponování. Na kontě má řadu skladeb; vedle The Sinking of the Titanic stojí za zmínku například kompozice Jesus' Blood Never Failed Me Yet z roku 1971, která je vystavěna na nahrávce zpěvu této hymnické písně neznámým bezdomovcem (v její pozdější nahrané verzi se objeví i hlas Toma Waitse). Z mnoha dalších zajímavých tvůrčích spoluprací během dlouhé kariéry uveďme taková jména jako hudebník a producent Brian Eno či legendární a u nás dobře známý režisér Robert Wilson. Jeho violoncellový koncert Farewell to Philosophy nahrál Julian Lloyd Webber, spolupracoval s Balanescu Quartetem, jeho skladby hráli legendární kontrabasista Charlie Haden, ikona newyorského downtownu John Zorn i věhlasný Hilliard Ensemble. V současné době je v centru pozornosti jeho zpracování motivů Waitsových písní spolu s tématy Kurta Weilla v projektu Mercy and Grand z letošního roku. Vloni pod názvem Anail Dé završil šestiletou spolupráci na zhudebnění starých irských duchovních textů s i v Čechách známým irským bardem Iarla O‘Lionardem. Kanadský spisovatel srílanského původu Michael Ondaatje, autor slavného Anglického pacienta, říká o Bryarsovi a jeho hudbě: „Nezapadá do žádné škatulky. Je to kříženec, důvtipný, ale citlivý a hluboce dojímající. Je to jeden z mála skladatelů, kteří vedle sebe umí položit grotesku s těmi nejsilnějšími základními emocemi. Umožní vám stát se svědky nových zázraků ve světě okolních zvuků a tónů tím, že je přiblíží z úplně jiného úhlu – slyšených třetím uchem...“ Nyní se o tom mohou na vlastní uši i oči přesvědčit návštěvníci Strun podzimu.

ČR hudba Struny podzimu

Reklama