Za uplynulých 30 let jsme se museli naučit to, co několik generací v západním světě. Nic moc jsme nezdědili, vše jsme si museli uhrát sami, připomíná vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček.

Jaká byla 90. léta z vašeho profesního pohledu?

Začal jsem podnikat hned v roce 1990, ještě na vysoké, a hrozně rád na tu dobu vzpomínám. 90. léta byla v České republice nejen v podnikatelském světě hodně specifická. Vše jsme se učili za pochodu a začali se víc než dřív starat sami o sebe. Měli jsme tu možnost. Najednou tu byla demokracie a svoboda, ale ne úplně se vědělo, jak s ní naložit. Bylo třeba nově nastavit mantinely a hranice toho, co bude nadále spravovat stát a co bude regulovat trh, tedy podnikatelský svět sám. Takže přišla privatizace a relativně rychlý kapitalismus se všemi plusy a minusy, které velká rychlost přináší.

Centrálně řízenou ekonomiku nahradil model volného trhu, silné postavení soukromého vlastnictví. Po malé a velké privatizaci se ve dvou vlnách uskutečnila privatizace kuponová, což byla úplná revoluce. Rozjíždělo se podnikání, zakládaly se rodinné firmy a my měli pocit, že jsme dobří, poněvadž se dařilo.

Bylo to ale z velké části dáno tím, že byla velká poptávka a malá nabídka a podnikání šlo téměř každému. Mně bylo přes dvacet, neuměl jsem z byznysu skoro nic, ale docela jsem dřel. Začalo se nám dařit a záhy jsme měli pár desítek zaměstnanců.

Konec devadesátek už byl jiný, byla větší konkurence, banky obezřetné, zákazníci vyspělejší. Kdo pochopil a přizpůsobil se, obstál, kdo ne, skončil. Já v té době spoluzaložil Asociaci malých a středních podniků a živnostníků. Během dalších 20 let jsme dostali malé podnikatele do středobodu dění celé společnosti. Lidé je přestali vnímat jako zbohatlíky, ale jako nedílnou součást společnosti. Rodinné firmy, venkovské provozovny, začínající firmy, řemeslníky. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem žil v revoluční době.

Co se z dnešního pohledu podařilo?

Vezmu-li jen oblast podnikání, máme vcelku jasná byznysová pravidla. Potvrdili jsme, že naši lidé jsou pracovití a nápadití. Lidé se dnes už nestydí říci nahlas, že něco umí. Za těch 30 let jsme se museli naučit to, co několik generací v západním světě. Nic moc jsme nezdědili, vše jsme si museli uhrát sami.

Pravdou je, že mnozí měli zajímavé možnosti pořídit si relativně výhodně aktiva, vzniklá dávno před revolucí. Ale ať už začal každý jakkoliv, hlavní kritérium úspěchu je, jestli přežil dodnes.

Není problém založit firmu a mít pár let hezké výsledky. Obdiv zaslouží každý podnik, který přežije generaci, úspěchy i krize. Za skoro 30 let v aktivním byznysu, v asociaci a nyní ve vládě jsem se seznámil s tisíci podnikatelů, manažerů a musím smeknout, co vše se nám podařilo.

Úžasné firmy v regionech, poctiví zaměstnavatelé, živnostníci, podnikatelé, kteří žijí od nevidím do nevidím svojí prací. Ti jsou základem celého dnešního úspěchu naší ekonomiky. Umíme navíc skvěle inovovat. I proto vytyčujeme vizi naší země jako země budoucnosti – Czech Republic: the Country for the Future. Po 30 letech nejenže měníme priority a provazujeme vědu s průmyslem, obchodem a službami, ale rovněž jinak prezentujeme naše výsledky. Sebevědomě, jako země, která má schopné, vzdělané a podnikavé jedince, inovativní firmy, dobré školy a špičkové vědce.

Co se naopak povedlo méně?

Nerad si stěžuji. Nikdy jsem nestavěl na neúspěchu nikoho jiného, vždy jsem se soustředil na svoji práci a podnikání a s nimi spojené problémy jsem vždy bral jako výzvu. Samozřejmě vnímám, že jsme si zde za čtvrt století vytvořili velmi byrokratické prostředí, tisíce povinností, vyhlášek a zákonů, které zdržují podnikatele i obyvatele. Štve mě, když se něco vleče. Hodně se tomu teď věnujeme a snažíme se to redukovat, ale je to neuvěřitelné, jak jsme si dokázali často jednoduché věci zkomplikovat tisíci prolobovaných výjimek apod. S tím jsou spojené i nepřiměřené tlaky různých lobbistů.

V mé pozici to nyní vidím ještě více. Na MPO a na organizace pod ním bylo historicky napojeno obrovské množství zájmových skupin. Energetika, těžba, telekomunikace, kritické suroviny, sanace, rekultivace... Za 30 let jsme ta chapadla vlivových skupin i jedinců nedokázali odřezat. Netvrdím, že všechno bylo zkorumpované, ale prostor, který se vlivným nechal, byl příliš velký, a oni si v něm dělali, co chtěli. Ministři většinou dělali, že to nevidí. To skončilo.

Beru to postupně, a i když vím, že si tím dělám hodně nepřátel, nepřestanu.

Jaké je hlavní poučení z uplynulých dekád, pokud jde o svět firem?

U byznysu nelze generalizovat. To, co funguje u jedné firmy, nemusí být návodem úspěchu pro někoho jiného. V tom je ostatně kouzlo podnikání. Znám majitele firem, kteří na první pohled vypadají, že neumí do pěti počítat, a jsou nesmírně úspěšní. A znám řadu napomádovaných manažerů, za kterými není mimo powerpointových prezentací v podstatě nic velkého.

Zmínit se dá fakt, že dlouhodobě přežije nejen ten, kdo táhne firmu v dobách růstu, ale hlavně ten, kdo dokáže odhadovat a hlavně řídit rizika. Zkušený manažer ví, že v době růstu se musí připravit na dobu horší, nesmí vše projíst ani proinvestovat, protože v dobách špatných bude potřebovat jak hotovost, tak nízké splátky úvěrů.

Stejně to funguje v rodině i v řízení státu. Výhodou u firem je to, že nakonec rozhoduje výsledek, ten musí být cílem, komunikace je jen nástrojem. V politice mám někdy pocit, že cílem je právě ta komunikace a že o výsledek příliš nejde.