Šest století v Japonsku a také již 20 let v překladu do češtiny baví obecenstvo "hlášky" japonského divadla kjógen. Důvody, proč žánr v zemi původu přežil v téměř nezměněné podobě tak dlouho, ale také proč si našel diváky i u nás, netkví apriori v úctě k tradicím u Japonců a obdivu k čemukoli japonskému u části české společnosti. Jsou jimi především geniálně vystavěný komický příběh, dlouhými roky hraní vybroušený text a pro formu specifický herecký projev.
Fotogalerie
Kjógen naprosto minimalistickou formou velmi vtipně vypichuje obecné nedostatky lidské povahy. Lenost, hloupost, vykutálenost, upřednostňování formy před smysluplným obsahem, tohle všechno jsou vlastnosti, které jsou bohužel společné nám i Japoncům. Až šest set let staré texty tak paradoxně českého diváka nebaví přesto, že jsou japonské, ale právě proto. Kdo kjógen v češtině vidí poprvé, zdráhá se uvěřit, že tento mistrný portrét lidské hlouposti, který diváka nijak nezraňuje, nýbrž mu spíše pomáhá nahlédnout jeho vlastní nedostatky, opravdu vznikl tak dávno a tak daleko.
Geniální autor, neznámý
Kjógen (píše se znaky bláznivý a slovo) se jako žánr začal formovat na přelomu 12. a 13. století jako komická mezihra vážného divadla nó. Prvních dvě stě let sice měly scénáře pevný tvar, jednalo se o skeče s pevně danou zápletkou, nicméně text her se předával pouze ústně a postupně upravoval. První psané scénáře pocházejí až ze století šestnáctého. Jednotlivých her žánru kjógen existuje přes 200 a typově je lze rozřadit do několika kategorií. Hry oslavné, hry manželkách a zetích, hry o mniších, démonech, šlechticích či vykutálených sluzích. Až na výjimky několika her stvořených v posledním století, autoři textů zůstávají neznámí.
Struktura scénářů i mnoho odkazů na japonskou tradiční poezii sice nabízejí jisté indicie, že na těch dnes nejúspěšnějších hrách mohli v průběhu času pracovat přední básníci, kteří se také věnovali tvorbě "bláznivých básní" ve stylu kjóka (doslova bláznivá báseň). Básně kjóka byly parodiemi na vysokou dvorskou poezii, básníci v nich záměrně porušovali pravidla, která dvorskou poezii velmi přísně definovala, a básníkům tato tvorba poskytovala prostor „upustit páru“ v prostředí svázaného společenskými konvencemi. A jejich tvorba tak patrně přesáhla i do světa divadla. Kjógen byl tehdy okrajový žánr. V podstatě jen komická vsuvka mezi dvěma hrami vážného a tehdejší samurajskou šlechtou vysoce esteticky ceněného divadla nó. Vzhledem k tomu, že v mnoha hrách kjógen se objevují jasné parodie na vážné divadlo nó, lze tušit, proč autoři preferovali setrvání v anonymitě.
Jako druhý důvod neznámého autorství textu bývá často zmiňována skutečnost, že i když u některých her indicie o autorovi jsou, na jeho textu následně pracovalo mnoho generací herců, kteří původní text přivedli k opravdové dokonalosti, a tedy s ohledem na přínos těchto bezejmenných upravovatelů, ani původní autor není zmiňován.
V hlavní roli divák
Postupné zdokonalování žánru se však netýkalo jen samotných scénářů. Pod vlivem estetiky divadla nó, do původních ztřeštěných komedií kjógen vstupuje výrazový tanec, stylizovaný zpěv, zásadním zkvalitněním prochází herecké techniky a výrazové prostředky žánru. Velmi vzdělané obecenstvo patřilo ke společenské vrstvě tehdejší vládnoucí samurajské šlechty. V kjógenech tak dnes nenalezneme žádné vulgarity ani oplzlé narážky. I když je námětem hry úplatkářství, nevěra, krádež, pokus o sebevraždu či opilství, vždy jsou tato témata vykreslena s estetickou elegancí.
Kjógen tak především baví a hladí. Z žánru bylo navíc za dobu jeho existence odstraněno vše zbytné. Text je pevně svázán s pohybem, žádné gesto není náhodné, každé jedno slovo má přesně určené místo a svůj čas, kdy má být proneseno. Herci řízeně pracují s postupnou gradací tempa, hra nemá jediné hluché místo. Tato preciznost a jasně daný tvar pak dávají hercům ohromnou svobodu reagovat na koncentraci a reakce obecenstva. Na jevišti se rozvíjí komická situace do samé krajnosti. Divák trne v obavě, že přeci tak strašlivým faux pas scéna skončit nesmí, ale herec tuto situaci dále rozvíjí. Nakonec je to divák, kdo rozhodne, kdy nastal ten pravý okamžik nechat pointu explodovat. Hry jsou 600 let staré a stále stejné, ale tento okamžik je vždy naprosto jedinečný a svou intenzitou herce i diváka pokaždé překvapí. Divák si hru dokáže užít přesto, že už ji v minulosti viděl.
Při pohledu odkudkoliv mimo Japonsko se kjógen jeví jako objevený poklad. Bezmála 200 brilantních scénářů, neomezených autorskými právy. Jistě ne všechny hry má smysl do jiných jazyků převádět. Ale i když ponecháme stranou ty kusy, které zpracovávají materii vážící se konkrétně k japonským reáliím, či stojí na nepřeložitelných slovních hříčkách, a uvážíme pouze ty „nejjednodušeji uchopitelné“, které pobaví diváka kdekoli v Evropě, nabízí se nám pohled na zhruba 60 scénářů s potenciálem celoplanetárně rozesmát publikum.
Propracovanost scénářů samozřejmě klade značné nároky jednak na překlad, ale snad ještě více na následnou přípravu textu pro jevištní zpracování. Pokud je původní text navázán přímo na hereckou akci, je místy nutné při přípravě textu počítat slabiky, aby si překlad sedl s originálem a hra v daném místě neztratila tempo.
Pro úspěšný život komedie kjógen v ČR je také naprosto zásadní velice úzká spolupráce s hereckým rodem Šigejama Sengoró, jehož herci Šigejama Šime a jeho synové Motohiko a Ippei jsou ochotni české herce učit a hraní v Česku dále rozvíjet. Nicméně již dvacetiletá existence Divadla kjógen v ČR je dobrým důkazem, že tento přenos možný je. Je nám velikou ctí, že se tímto laskavým humorem můžeme podílet na oslavě výročí 100 let od navázaní diplomatických vztahů mezi Japonskem a naší zemí.
