Kurdové jsou jedním z nejstarších národů v Přední Asii. Žijí na území Kurdistánu o rozloze přes 400.000 kilometrů čtverečních, který je rozdělen mezi šest států - Turecko, Irák, Írán, Sýrii, Arménii a Ázerbajdžán. Oficiální údaje o počtu Kurdů neexistují, hovoří se o 30 miliónech lidí, z nichž 15 miliónů žije v Turecku, sedm miliónů v Íránu, pět miliónů v Iráku, dva v Sýrii a jeden milión v postsovětských republikách. Další kurdské komunity jsou v Německu, Gruzii a Afghánistánu.

Kurdistán jako stát neexistuje, jde o historicky geografickou oblast a označení Kurdistán se používá hlavně v etnografickém významu. Kurdové již po staletí usilují o větší autonomii a nezávislost svého území, kde jsou původními obyvateli. O jejich existenci se zmiňovali již starověcí historikové, např. Strabón a Xenofón. Historické osudy Kurdů byly velmi složité, jednotlivá feudální knížectví mnohokrát bojovala proti nadvládě perských šáhů, tureckých sultánů a jiných utlačovatelů. Iráckých Kurdů je podle neoficiálních údajů kolem pěti miliónů a žijí hlavně na severovýchodě Iráku. Patří mezi nejvytrvalejší bojovníky za svobodu a nezávislost národa, jejich boj za svůj stát či autonomii je dlouhý a zatím marný. Iráčtí Kurdové se dlouho marně pokoušeli alespoň o kulturní autonomii (první vojenský zásah provedl proti Kurdům Irák již v roce 1945). Teprve povstání v letech 1961 a 1963 donutila iráckou vládu k jednání. Příslib autonomie z roku 1970 (tzv. Březnový program) však kurdské vůdce neuspokojil, protože baasistická vláda Hasana Bakra jim upírala Kirkúk s bohatými nalezišti ropy. V březnu 1974 poskytla bagdádská vláda Kurdům autonomii, po které však následovalo rozsáhlé zatýkání Kurdů. Proto legendární kurdský vůdce Mustafá Barzání, který stál mimochodem v čele kratičkého státního útvaru Kurdů v roce 1945, tzv. Mahábádské republiky na území Íránu, a byl silně ovlivněn komunistickou ideologií, povstání s podporou Íránu obnovil. Odpor Kurdů se ovšem v roce 1975 zhroutil poté, co Irák a Írán vyřešily své hraniční spory. Následoval masový exodus Kurdů do Turecka. Po nástupu Saddáma Husajna do čela Iráku v roce 1979 se osud Kurdů vůbec nezměnil. Tvrdě zaplatili za svou podporu Íránu v irácko-íránské válce (1980-88), kdy Husajnova armáda v březnu 1988 zamořila otravným plynem město Halabdža, přičemž zahynulo na 5000 lidí. Navíc zcela vyplenila kolem 5000 kurdských obcí. Bagdádský vládce navíc vyhlásil program "dekurdizace" iráckého severu. Podle BBC zabila irácká vojska v letech 1988 až 1993 v severním Iráku na 200.000 Kurdů. Po porážce Saddáma Husajna ve válce v Perském zálivu vyhlásili Kurdové v únoru 1991 nové povstání, které bylo ovšem poraženo hrubou silou Husajnovy armády. Následoval další hromadný útěk Kurdů (téměř dva milióny). Teprve na zásah USA a mezinárodního společenství byly zřízeny tábory a zajištěna humanitární pomoc. Po příměří uzavřeném z popudu Rady bezpečnosti OSN mezi iráckou vládou a Kurdy se do severního Iráku vrátil přes milión utečenců a spojenci vyhlásili oblasti na sever od 36.rovnoběžky za bezletovou zónu. Irácká část regionu je rozparcelována mezi dvě kurdské formace, Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) a Demokratickou stranu Kurdistánu (KDP), které spolu vedly od roku 1994 bratrovražednou válku, ve které zahynulo na 3000 lidí. V roce 1998 se ve Washingtonu pod záštitou USA tyto dvě znepřátelené kurdské frakce dohodly na ukončení vzájemného konfliktu a dělbě moci na severu Iráku. Za asistence americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové "historickou" smlouvu podepsali šéfové KDP Masúd Barzání a PUK Džalál Talabání. Barzáního KDP byla založena v roce 1946 a dlouhá léta byla hlavní silou kurdského boje za autonomii. Levicovější PUK vznikl po vyhlášení první autonomie v roce 1974. Až do roku 1996 vystupovaly obě frakce společně proti Saddámu Husajnovi, ale po "účelovém a krátkodobém" spojení KDP s vládcem nad Tigridem se v této otázce rozešly. Iráčtí Kurdové a plánovaný útok USA Iráčtí Kurdové se v současné době ani tak nezabývají tím, zda se USA rozhodnou na Bagdád zaútočit nebo ne, ale probírají, jaké důsledky by to mělo pro ně. Pravděpodobnost, že by Saddám Husajn zaměřil odvetu na lidi na severu vlastní země, je velká. Nedávný úspěch Američanů v Afghánistánu byl možný jen díky opozičním jednotkám, které se ujaly většiny pozemních bojů. V Iráku se s podobnou podporu místních pešmergů počítat nedá. Nejen proto, že je Husajn nebezpečný nepřítel, ale také proto, že by Kurdové v případě porážky ztratili příliš. Boje v Kurdistánu jsou nyní lokalizované a irácké tanky zakopané 20 kilometrů od velitelství pešmergů. Kurdové jsou podle pozorovatelů schopni zajistit sebeobranu, ale bez těžkého dělostřelectva budou v případě iráckého útoku bezmocní. Ačkoli Kurdové žijí doslova na křižovatce Georgem Bushem vytyčené osy zla, v posledních letech se jim díky pašování ropy, programu ropa za potraviny a letecké ochraně jejich území nevede zle. Staví se silnice a mosty a městské obchody jsou plné zboží. Je to ale stále Irák, takže se to všude hemží špehy Bagdádu, v kopcích řádí bandité a na obzoru se seskupují irácké jednotky. Deset vesnic podél hranice s Íránem obsadila radikální skupina Ansar al-Islám, jejíž členové byli povětšinou vycvičeni Al-Káidou v Afghánistánu. Z vesniček útočí na kurdské vojenské pozice a v dubnu se jí skoro povedlo zavraždit premiéra východního Kurdistánu. Kurdští představitelé proto nyní cestují jen v silně vyzbrojených konvojích, v nichž mnohdy nechybí protitanková děla. Velmi doře vědí, že přidají-li se ke snahám sesadit Saddáma Husajna, skončí v palbě. Právě malé nadšení Kurdů vedlo Washington k revizi plánu zopakovat v Iráku afghánský scénář. Byl také radikálně zvýšen odhad počtu potřebných vojáků pro případ pozemní války, a to na 200.000 mužů. Kurdové jsou si vědomi, že budou muset kývnout, rozhodnou-li se USA využít jejich území jako základny pro eventuální akci v Iráku. Žádají za to ale bezpečnostní záruky a ústřední roli při sestavování nové irácké vlády. Vyjednává se ale tajně, neboť v případě, že je váš protivník jeden z mála lidí na světě ochotných použít chemické zbraně, je lepší nedělat hluk.

Reklama