Obyvatelé Evropy dramaticky pociťují dopady rostoucích cen elektřiny, ropy a plynu. Válečný konflikt na Ukrajině, který trvá více jak 100 dní, mimo jiné způsobil, že se potřeba zajistit plynulost dodávek energie stává stejně naléhavou jako ochrana klimatu.
Ještě před rokem bylo nemyslitelné, aby nafta stála na německých čerpacích stanicích více než vylepšený benzín. Nebo to, že se účty za elektřinu ztrojnásobí proti zavedenému 
stavu. A co teprve plyn: domácnosti, které jím topí v obyčejných řadových domcích, vyjde momentálně na něco přes 2000 eur za rok, kdežto loni činil účet 1100 eur. Příplatek činí 86 procent.
Jistě, to že bude energie dražší, bylo patrné ještě za vlády Angely Merkelové. Ta uvalila tzv. národní cenu za (emise) CO2 na benzin, naftu, topné oleje a zemní plyn. Tato sazba měla stoupnout do roku 2025 na 55 euro a představuje aktuálně odvod 30 eur za tunu vypuštěného CO2. Jinými slovy, když už stojí občany fosilní energie pořád více peněz, ať je z toho i rozpočtový prospěch. Potíž je v tom, že skokově zvýšené ceny energií působí mnoha lidem existenční problém, což v plánu jaksi nebylo, připomíná ekonomický deník Handelsblatt.
Politici míní, válka mění
Ruský prezident Vladimír Putin změnil invazí na Ukrajinu téměř vše a udělal z četných předsevzetí haldu papírů. Zamýšlený veletoč v německé energetické politice nevyjímaje.
Zemní plyn, s ohledem na své relativně nízké emise CO2, byl ještě před pár měsíci základním stavebním prvkem této “revoluce”. Nyní je považován za synonymum “špinavé energie”, protože peníze na jeho ruské nákupy slouží na pokrytí válečných výdajů Kremlu. Naopak odsuzované získávání elektřiny z uhelných elektráren se ukazuje jako východisko z nouze, a sporným se jeví dokonce chystaný odchod od výroby z jádra.
Zároveň je zcela nejisté, kdo komu vlastně uzavře kohoutky – Evropa Rusku, nebo Rusko Evropě? EU se shodla na ropném embargu, jež má srazit do konce roku ruské dovozy o 90 procent. Současně zastavuje ruský koncern Gazprom dodávky plynu do stále více členských států. Po Polsku, Bulharsku a Finsku jsou na řadě Nizozemsko a Dánsko. Co se stane, když jednoho rána přestane ruský plyn proudit do Německa?
Federální síťová agentura pracuje v tuto chvíli na krizovém scénáři, který má zajistit, aby bylo zachováno vytápění nemocnic a domácností. Ministr hospodářství Robert Habeck jedná s Katarem, kritizovaným za chabé dodržování lidských práv, o dovozu tankerů naplněných zkapalněným zemním plynem (LNG).
Úmysly “semaforové” koalice Olafa Scholze vypadaly ještě před časem krásně: ruce pryč od atomu do konce roku 2022, uhelný útlum do roku 2030. Podíl obnovitelných zdrojů se musí razantně zvednout, zemní plyn coby na emise CO2 chudé palivo má být dočasnou výpomocí. Ruský plyn sloužící ke spalování by mohl být někdy v příštích dekádách nahrazen ekoproudem z čistých vodních elektráren. Rozhodující součásti tohoto konceptu jsou fuč, bohužel se značnými dopady na podniky a rodiny.
Když se vicekancléř Habeck nastěhoval v prosinci předešlého roku se svými souputníky do starobylého sídla ministerstva hospodářství, přidělil budově nové jméno: z rezortu hospodářství a energetiky se stal úřad pro hospodářství a klima. Tento čin měl symbolizovat změnu strategie: udělat ze sociálního tržního hospodářství jeho sociálně ekologickou obdobu, pronesl tehdy Habeck s výhledem na další čtyři vládní roky. „Pokud se nám to povede, přepíšeme dějiny.”
Látání děr
Historická předělávka se asi uskuteční, ovšem jinými písmeny. Půjde o management nedostatku, ne o tvarování budoucnosti. V zájmu učinit republiku nezávislou na importu ruských energií musí Habeck přijmout rozhodnutí, která si přinejmenším krátkodobě protiřečí s dlouhodobými výhledy.
Pouto s Ruskem a jeho plynem má skončit do roku 2024, jenže větrníky a solární panely tuto mezeru tak rychle nedokáží zacelit, varují experti. O vodních zdrojích ani nemluvě.
Úniková cesta se jmenuje LNG. Jestliže se tato surovina někde ve světě nachází a je k mání, musí ji do Německa dovézt lodě. Spolková republika nemá přitom žádný terminál, v němž by se dalo napojit plyn na tamní rozvodnou síť. Až do ukrajinské krize o takové potřebě nikdo neuvažoval, a jestli ano, nikdo se na takových projektech nechtěl finančně podílet. Plyn z východu přece tekl, že?
V daném okamžiku se má vše dohánět a napravovat v rekordu. Habeck musí urychlit schvalovací řízení, podstatnou část prostředků zaplatí stát. Aby ne, když firmy, vědí, že by jejich investice šly pouze do přechodného řešení.
Zrovna tak se ví, že stav, aby mělo Německo jakožto největší hospodářská síla v Evropské unii k dispozici dostatečné množství větrných, fotovoltaických a vodních sil, potrvá roky, ne-li desetiletí.
Jeden z vysoce postavených představitelů hospodářského ministerstva varuje: „Pokud jsme měli obavy z blackoutu, když nepoběží vše hladce, musíme se ptát, zda se vůbec blackoutu vyhneme, třebaže bude vše v pořádku.”
Jaká variabilita posune federaci ke kýžené energetické změně, o tom měli vyjednavači vládnoucího německého kabinetu jasno. Uhelný útlum do letopočtu 2030, na který naléhali zelení, se stal součástí koaliční smlouvy. Nicméně s důležitým dovětkem: bylo by ideální, kdyby se to skutečně podařilo.
Aktuálně to vypadá, že uhlí sehraje v dalších letech mnohem důležitější roli, než se čekalo. Odpovídá tomu krok, jímž ministr převedl vysloužilé uhelné elektrárny do rezervního modu. Mají být připraveny na zastavení přívodu ruského plynu.
Když sny zakopávají o realitu
Počin, jímž vrací “zelený” ministr uhlí zpět na scénu, se těžko tlumočí stranické členské základně. Tím spíše, že ambiciózní německé cíle na snížení úniku CO2, jejichž výsledkem má být klimatická neutralita do roku 2045, budou při uhelném revivalu stěží splněny. Alarmující je rovněž fakt, že Habeck hledá pomoc u autokratů v Perském zálivu, přičemž Německo nechce být závislé na autokratech z Moskvy. Platí, že energetická nouze nebere ohled na ideologii.
Všeho dočasně, tiší vlny Habeckovi spolupracovníci. Krátkodobě nejde přizpůsobená energetická agenda na ruku klimatickým předsevzetím, na druhé straně není dění na Ukrajině brzdou, nýbrž hybatelem energickým přeměn, doufá Habeck.
Uspíšené verdikty, týkající se výstavby terminálů pro LNG, se mohou stát vzorem pro budování větrníků a energetických sítí. Ještě na jaře hovořil ministr v nastolené “Tesla-rychlosti”, v přítomnosti mluví jeho lidé o “Tesla-tempu.” Prý to zní dynamičtěji.
Habeck chce být urychlování nápomocen. “Velikonočním balíčkem”, přijatým v době letošního svátku, se má revidovat celá řada zákonů. Myšleno těch, jež stojí energetické přestavbě v cestě. Soubor opatření čítá 500 stran. Ústředním bodem je prohlášení, že využívání obnovitelných zdrojů je ve většinovém zájmu a slouží společenské bezpečnosti. Takovéto ustanovení znesnadňuje námitky nebo žaloby. V kontextu ruské agrese jde o dvojnásobnou naléhavost, dodává ministr.
Přesvědčit bude zapotřebí hlavně občany, kteří se s obavami dívají na své účty za elektřinu a tankování. Vyjít vstříc by jim měl balík úlev, schválený v březnu. Snížení daní na benzin a naftu, které jdou proti zeleným plánům, kompenzují zvýhodnění na příměstskou vlakovou dopravu.
Ani po firmách se nepožaduje rychlý úprk od používání plynu a ropy, za ručičku na vahách je považována klesající obliba svobodných (FDP) u voličů, jejichž základnu tvoří podniky, živnostníci a řídící pracovníci. Těm všem je zatěžko nadchnout se pro “čistou “ ekonomiku, když vidí, jak sny zakopávají o každodenní realitu.
Třeba na těžkostech státního koncernu Deutsche Bahn, který svou nedochvilností, nedostatkem zaměstnanců a poruchovými vlaky odstrašuje zákazníky od používání kolejové dopravy a vrací je na “špinavou” silnici (psali jsme zde: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/nemecke-drazni-doprave-hrozi-kolaps/2212973). Případně na tom, že povolení na montáž solárních panelů na střechy domů trvá měsíce, protože chybí řemeslníci. Nedostatek kvalifikované pracovní síly se tak stává další vážnou hrozbou pro vznešené plány německého přechodu na nové energetické příležitosti.
