Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo k členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

V praxi však může dojít k situaci, že obdarovaný předmět daru poté, co se stane jeho vlastníkem, zcizí (prodá, smění nebo rovněž daruje). Z judikatury k vrácení darované věci, nemá-li již obdarovaný v držení: Právo dárce na vrácení daru založené zákonem nelze učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný již darovanou věc nemá v držení. Obdarovaný získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, kterou – za splnění zákonných podmínek – musí vrátit. Nemůže-li tak učinit in natura, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení (ust. § 458 občanského zákoníku). (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 563/2004, ze dne 15. prosince 2005) Dojde-li však ke zcizení (prodeji, převodu, darování) až poté, co je obdarovanému doručena důvodná výzva k vrácení daru podle ust. § 630 občanského zákoníku, t.j. co se dárce v důsledku naplnění podmínek tohoto ustanovení stane opět vlastníkem darované věci, jde o neplatný převod vlastnického práva a v takovém případě zůstává právo dárce na fyzické vydání předmětu daru zachováno. Zcizí-li ovšem obdarovaný darovanou věc před doručením výzvy k vrácení daru, nelze platnost tohoto zcizení z hlediska oprávnění obdarovaného zpochybňovat, jelikož v době převodu mu náleželo vlastnické právo a tím i právo s věcí nakládat. Obdarovaný tak z důvodů, které neodporují zákonu, nemůže splnit svoji povinnost fyzicky předat dárci předmět daru a tuto povinnost nemá ani nový vlastník věci. To však nemění nic na tom, že pokud byly podmínky pro vrácení daru ve smyslu ust. § 630 občanského zákoníku splněny, okamžikem doručení výzvy ke vrácení daru povinnost obdarovaného vrátit dar vznikla. Zpeněžení ani transformace majetku obdarovaného nechrání Proto také Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí – rozsudku ze dne 15. 12. 2005, spis. zn. 33 Odo 563/2004, který se dostal pro svůj judikaturní význam do Sbírky soudních rozhodnutí pod Rc 83/2006, uzavřel takto: Právo dárce na vrácení daru založené zákonem totiž nelze učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný již darovanou věc nemá v držení. Obdarovaný získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, kterou – za splnění zákonných podmínek – musí vrátit. Nemůže-li tak učinit in natura – vrátit věc reálně, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení (k tomu viz ust. § 458 občanského zákoníku). Dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru zcizil, je obdarovaný, pokud jsou splněny podmínky ust. § 630 občanského zákoníku, povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru podle zásad o bezdůvodném obohacení. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004) Obdarovaného od jeho povinnosti neochrání ani skutečnost, že darovaný majetek „transformoval“. Jistý obdarovaný získal jako dar dům včetně pozemku (stavební parcely), na kterém leží. Předmět daru – obytnou budovu (dům) poté, co se stal jeho vlastníkem, prohlášením podle zákona č. 72/1994 Sb. reálně rozdělil určením vymezených částí budovy, které se staly jednotkami a společnými částmi domu. Jednotky pak rozprodával. To ho však neochránilo před povinností za nevhodné chování vrátit dar. V  rozsudku spis. zn. zn. 33 Cdo 4080/2007, ze dne 12. 3. 2010, v nějž vyústil naznačený příběh, Nejvyšší soud ČR judikoval: Ačkoliv je jednotka podle ust. § 2 písm. f) zákona o vlastnictví bytů zvláštním předmětem občanskoprávních vztahů, nebrání reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na jednotky a společné části vrácení daru in natura podle ust. § 630 občanského zákoníku; dárci lze fakticky vrátit to, co bylo z daru vytvořeno jeho reálným rozdělení. Jestliže byly v darovaném domě vyčleněny jednotky podle zákona o vlastnictví bytů ve smyslu § 5 citovaného zákona, potom se dárce může vůči obdarovanému úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný. Právo dárce na vrácení daru založené zákonem nelze v tomto případě učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný darovanou věc reálně rozdělí. Nadále přitom platí, že došel-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru (jeho část) zcizil, je obdarovaný - pokud jsou splněny podmínky ust. § 630 občanského zákoníku - povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru (jeho části) podle zásad o bezdůvodném obohacení. Právo na vrácení daru se ovšem promlčuje Nejvyšší soud ČR se v tomto rozsudku autoritativně vyjádřil i k otázce promlčení práva na vrácení daru: Promlčecí doba pro uplatnění práva na vrácení daru bude běžet odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením) a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Podle ust. § 101 občanského zákoníku běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo. Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle ust. § 630 občanského zákoníku založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání žalovaného vůči žalobkyni a členům její rodiny, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4080/2007, ze dne 12. 3. 2010) Vrácení daru lze žádat i bez přímé výzvy obdarovanému – prostřednictvím soudu v žalobě K promlčení práva žádat vrácení daru, jakož i k formě, v jaké má (může) dárce žádat vrácení daru se Nejvyšší soud ČR vyslovil již dříve: Tříletá promlčecí doba podle ust. § 101 občanského zákoníku pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v ust. § 630 občanského zákoníku, tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé. Není vyloučeno, aby výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je pak splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovacího smlouvy - v případě naplnění dalšího zákonného předpokladu. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 27. 10. 2009)

ČR právo paragrafy

Reklama