Jen málo témat vyvolává tolik vášnivých debat jako právo žen rozhodovat o vlastním těle, pokud jde o interrupci. Evropské státy zrcadlí hluboké rozdíly v přístupu k této otázce – od ústavně zakotveného práva na umělé ukončení těhotenství až po téměř úplný zákaz.
Právní úprava interrupce v zemích Evropské unie je mimořádně rozmanitá, pohybuje se od nejliberálnějších systémů na světě až po jedny z nejrestriktivnějších.
Z údajů organizace hájící reprodukční práva Center for Reproductive Rights (CRR) vyplývá, že pouze 34 procent žen v reprodukčním věku žije v zemích (77), kde mají přístup k legální interrupci. Nelegální umělé potraty si podle CRR každoročně vyžádají přibližně 39.000 životů.
Evropský parlament vyzval k začlenění práva na interrupci do Listiny základních práv Evropské unie, avšak návrh je stále předmětem debat a jeho schválení by vyžadovalo jednomyslný souhlas všech členských států.
Španělsko na začátku října navrhlo zakotvit právo ženy na ukončení těhotenství do ústavy, čímž se stalo po Francii druhou zemí EU, která k tomuto kroku přistoupila. Na opačném konci spektra stojí členské státy EU Malta a Polsko, kde platí téměř úplný zákaz umělých potratů.
Mnoho zemí se nachází někde uprostřed, ale ženy často nemají přístup k právům, která existují na papíře: Otázka práva na interrupci nesouvisí pouze s legislativou a politikou, ale také s praktickými aspekty přístupu ke zdravotní péči a její dostupnosti.
Ústavní právo na interrupci: příklady Francie a Španělska
Francouzský parlament v březnu 2024 hlasoval pro zakotvení práva na interrupci v ústavě, čímž se Francie stala první zemí na světě, která tuto výslovnou ochranu nabízí. Podle různých průzkumů tento krok podporuje přibližně 80 procent obyvatelstva. Prezident Emmanuel Macron prosazoval také zakotvení práva na přerušení těhotenství v základním zákoně Evropské unie.
V Evropě „už nic není vytesáno do kamene a všechno je třeba bránit,“ uvedl při slavnostním aktu na obranu ústavy. „Proto si přeji, aby bylo právo přistoupit k interrupci bylo zaručeno a zakotveno v Listině základních práv Evropské unie.“
Umělé ukončení těhotenství na žádost je ve Francii legální až do 14. týdne a mohou jej provádět praktičtí lékaři a porodní asistentky.
Levicová vláda ve Španělsku chce zakotvit interrupci na potrat do ústavy, aby ochránila ženy před „reakční vlnou“, kterou podle ní rozpoutala krajní pravice a konzervativní opozice.
Tato iniciativa přichází poté, co některé regionální vlády vedené konzervativní opoziční stranou Partido Popular (PP) odmítly plně uplatňovat stávající zákon o interrupcích. Konkrétně odmítly vytvořit registr odpíračů svědomí, který by zdravotnickým střediskům umožnil zjistit, který personál mají k dispozici pro provádění těchto zákroků.
Zároveň si vláda uvědomuje, že prosadit změnu ústavy nebude jednoduché – potřebuje k tomu třípětinovou většinu v obou parlamentních komorách, což bez podpory strany PP není možné. Vláda proto požádala PP, jejíž lídři se k tématu zatím jasně nevyjádřili, o podporu a hájí své rozhodnutí zařadit právo na interrupci mezi ústavní záruky.
Španělsko povoluje potrat na žádost do 14. týdne a do 22. týdne v případě ohrožení zdraví matky nebo anomálií plodu. Služby ukončení těhotenství jsou na klinikách běžně dostupné.
Liberální přístup: Nizozemsko, Švédsko, Portugalsko, Dánsko, Finsko a Belgie
Skupina převážně severoevropských zemí poskytuje k interrupcím volný přístup. Jednotlivé státy se liší především v tom, do jaké fáze těhotenství je zákrok na žádost ženy legální.
Nizozemsko patří mezi státy s nejliberálnějším přístupem k interrupcím v EU. Zákrok je zde legální na žádost až do 22. až 24. týdne těhotenství. Administrativní překážky jsou nízké, existuje pětidenní čekací lhůta a zákrok je široce dostupný. I proto se Nizozemsko stalo cílovou zemí pro ženy přijíždějící za interrupcí ze zahraničí.
Ve Švédsku je interrupce na žádost legální až do 18. týdne těhotenství, poté pouze se zvláštním povolením. Neexistuje povinná čekací lhůta ani povinné poradenství a služby jsou široce dostupné.
V Portugalsku je umělý potrat legální na žádost do 10. týdne těhotenství, ve Finsku do 12. a v Dánsku do 18. týdne. Po této době je interrupce možná pouze ze zdravotních či právně uznaných důvodů.
Liberální přístup, ovšem ne bez bariér
V Rakousku, Německu, Česku, Lucembursku, Irsku, Řecku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Bulharsku, Rumunsku, Slovinsku, Slovensku a na Kypru je interrupce povolena obvykle do 10. až 14. týdne těhotenství v závislosti na legislativě dané země. Procedurální požadavky se však výrazně liší a ani společenské přijetí tohoto práva není ve všech státech stejné. Ve vážných případech, například ze zdravotních důvodů nebo při znásilnění či incestu, je potrat obvykle možný i v pozdějších stadiích těhotenství.
V Německu je interrupce technicky považována za trestný čin, ale není trestána, pokud je provedena do 12. týdne těhotenství po absolvování povinného poradenství a třídenní čekací lhůtě. V pozdější fázi těhotenství je zákrok rovněž přípustný v případě zdravotních indikací nebo po znásilnění.
Dostupnost interrupcí se v rámci Německa liší podle regionu. Největší překážky bývají v jižních a historicky katolických spolkových zemích, zatímco na severu a v bývalé NDR je přístup k zákroku zpravidla nejsnazší.
Návrh na legalizaci interrupcí, s nímž přišla předchozí středolevá vláda, byl prozatím odložen.
Irsko, dlouho považované za baštu katolicismu, legalizovalo interrupce v roce 2018 po výrazném vítězství hlasů „ano“ v referendu, které zrušilo ústavní zákaz.
V Rumunsku je interrupce na žádost legální do 14. týdne těhotenství a poté pouze ve výjimečných případech ohrožení života matky nebo dítěte, přičemž zákrok podléhá přísně regulovaným a dokumentovaným lékařským postupům. Ačkoli je zákrok legální, ve státních nemocnicích není vždy dostupný, není plně hrazen a jeho cena může pro některé ženy představovat překážku.
Podle bulharské legislativy je interrupce na žádost – tedy ukončení těhotenství z důvodů, které nejsou považovány za nezbytné pro záchranu života těhotné osoby – povolena do 12. týdne těhotenství. V pozdějších fázích je zákrok možný, pokud by pokračování těhotenství ohrozilo život nebo zdraví matky, případně životaschopnost plodu. Po 20. týdnu těhotenství je interrupce povolena pouze tehdy, pokud je nutná k záchraně života ženy, nebo pokud jsou prokázány závažné morfologické odchylky či těžké genetické poškození plodu.
V Bulharsku panuje téměř jednomyslný souhlas s interrupcemi, uvedl v roce 2023 konzervativní politický analytik Krystian Szkwarek. Jako jeden z důvodů uvedl, že Bulhaři nejsou hluboce nábožensky založení, a proto se v otázce potratů často odchylují od postojů, které převládají v jiných konzervativních společnostech, například v Polsku.
Slovinská ústava v článku 55 zaručuje každému svobodu rozhodnout se, zda chce mít děti. Toto téma se však v poslední době stává předmětem stále vášnivějších diskusí.
Odpůrci interrupcí se domnívají, že by měl být článek ústavy zrušen, protože upírání práva na život nenarozeným dětem podle nich přispívá k poklesu porodnosti. Usilují o změnu ústavy a prosazují názor, že jedinou legitimní hodnotou je „život od početí po přirozenou smrt“. Zastánci práva na volbu naopak obhajují společnost, v níž „reprodukční práva, sociální zázemí a zdravotní péče nejsou privilegiem, ale základním veřejným statkem“.
Slovinský Institut 8. března byl jedním z hlavních organizátorů kampaně „Můj hlas, má volba“, která usiluje o finanční podporu bezpečných a dostupných interrupcí ze strany EU. Při předložení přibližně 1,1 milionu nasbíraných podpisů zástupci institutu vyzdvihli, jak významné je, že tato iniciativa vychází právě ze Slovinska, kde ji navíc podpořilo i současné politické vedení země.
Obtížný přístup a výhrada svědomí
V Chorvatsku, stejně jako v mnoha dalších zemích, vyvolává otázka tohoto práva hluboké společenské spory a rozdělení veřejnosti. Interrupce je zde legální a může být provedena na žádost do 12. týdne těhotenství od prvního dne poslední menstruace, nebo do konce 10. týdne od početí. Po této lhůtě je povolena jen ve zvláštních, odůvodněných případech a se souhlasem lékařské komise.
Přístup k interrupcím se v Chorvatsku liší podle regionu a dostupnosti zdravotnických služeb. Ve městech bývá péče zpravidla dostupnější než na venkově. V praxi je však přístup k umělému ukončení těhotenství často obtížný, protože mnoho lékařů uplatňuje výhradu svědomí a zákroky neprovádí. V některých státních nemocnicích jsou dokonce všichni lékaři odpírači svědomí.
Podobná situace panuje i v sousední kandidátské zemi Bosně a Hercegovině. Tam mohou ženy podle zákona ukončit těhotenství na vlastní žádost do 10. týdne těhotenství, a poté pouze v případě ohrožení zdraví nebo pokud k otěhotnění došlo v důsledku trestného činu.
Ačkoli právní rámec v Bosně a Hercegovině je ve srovnání s regionem poměrně liberální, zprávy Sarajevského otevřeného centra (SOC) upozorňují, že ženy při uplatňování tohoto práva často narážejí na překážky – od nedostatku zdravotnických zařízení, která interrupce poskytují, přes rozdílné ceny u zákroků bez zdravotní indikace až po možnost lékařů odmítnout výkon z důvodu svědomí.
Kromě toho lék používaný k medikamentózní interrupci (misoprostol) není v Bosně a Hercegovině pro tento účel registrován, což výrazně omezuje možnosti dostupných metod.
Na rozdíl od členských států EU, kde vznikají iniciativy na ústavní ochranu práva na interrupci, se v Bosně a Hercegovině dosud neobjevily rozsáhlejší společenské kampaně zaměřené na začlenění tohoto práva do ústavy nebo zařazení mezi národní priority. Dokumenty analytických organizací ukazují, že důraz se klade spíše na praktickou dostupnost a rovnost přístupu než na legislativní reformy.
Maďarsko v roce 2022 zpřísnilo svůj interrupční zákon, když ženám zvažujícím umělý potrat uložilo povinnost vyslechnout si „životní funkce“ plodu, například tlukot srdce. Vláda navíc zastává politiku na podporu porodnosti.
V Itálii je interrupce formálně legální na žádost ženy do 90. dne těhotenství (zhruba 12. týdne), avšak v praxi naráží na překážky – vysoký podíl zdravotníků, kteří se odvolávají na výhradu svědomí, dosahuje podle statistik 63 až 80 procent. Obránci práva na potrat požadují reformy, včetně zrušení povinné sedmidenní čekací lhůty a možnosti podstoupit interrupci i po 90 dnech v případě ohrožení zdraví ženy. Kontroverze vzbudily i snahy některých regionů zapojit hnutí pro-life do činnosti veřejných zdravotnických zařízení.
Nejtvrdší právní úpravy interrupcí v Evropě
Malta považuje všechny umělé potraty za trestný čin, výjimkou jsou pouze případy, kdy je ohrožen život matky nebo plod nemá šanci na přežití. V roce 2023 země navzdory protestům pravidla ještě zpřísnila.
V silně katolickém Polsku patří debata o interrupcích k nejbouřlivějším. Od ledna 2021, kdy ústavní soud ukončil možnost umělého ukončení těhotenství z důvodu závažného a nevratného poškození plodu, platí přísné omezení. V současnosti je umělý potrat legální, pouze pokud těhotenství ohrožuje život nebo zdraví ženy, nebo pokud je důsledkem trestného činu, jako je znásilnění nebo incest.
Společenské i politické iniciativy ukazují, jak rozdělená společnost v tomto ohledu je: Feministická hnutí, jako je Celopolský ženský protest, prosazují liberalizaci zákonů o potratech a zlepšení přístupu k reprodukční zdravotní péči, zatímco konzervativní skupiny nadále tlačí na zpřísnění pravidel.
V letech 2024–2025 vláda vydala určité procedurální úpravy – například pokyny, podle nichž nemocnice nesmějí odmítat provádění zákonem povolených interrupcí – samotná legislativa však zůstává velmi restriktivní.
Italská bioetička Chiara Lalli ze sdružení Luca Coscioni vyzvala, aby společnost přestala vnímat umělé potraty „pouze jako morální dilema“. „Je zřejmé, že tato otázka má i morální rovinu, ale dobrovolné ukončení těhotenství je především lékařskou službou,“ dodala.
Diskuse neutichá – konzervativní, katolické a pravicové proudy tlačí proti právům žen a snahám o liberální legislativu.
Zdroj: enr spolu s agenturami AFP, Agerpres, ANSA, BTA, dpa, EFE, Europa Press, FENA, HINA, PAP, STA
