Nejdřív jsem měla problém kam se sebou, a když se to konečně vyřešilo, nastal jiný problém. Kam s

ním? Ne, nešlo o slamník, ale o staré harmonium, které dokonce hrálo, i když se šlapalo jen na jeden pedál, protože druhý se možná před sto lety utrh. Myslela jsem, že se určitě najde někdo, koho neodradí letitý prach, ani to, že některé rejstříky nefungujou. Ale že třeba ve volných chvílích jej s láskou a obdivem dá do pucu. Chyba lávky. Muzikanti neměli zájem, jiní zas neměli prostor, a tak se přátelé rozhodli, že ho zkusí prodat v nějakém bazaru a utržené peníze utratíme U malého Glena. Jak se ale všichni mýlili. V bazarech ho nechtěli ani zadarmo - hlavně nám ho tu nenechávejte! Celí schlíplí přivezli milé harmonium zpět. Rychle jsem se rozhodla. Smrákalo se a před domem byl kontejner pro sutinu a vedle bylo místo. "Zaparkovali" jsme tam harmonium a odešli. Za dvacet minut jsem koukla z okna do ulice a něco mě bouchlo. Harmonium bylo fuč. Že by ten Ukrajinec, co vozíkem vyvážel sutinu z protějšího domu dal někomu echo, nebo ho někdo, kdo si hodně všímal a rychle sehnal auto a další ruce, naložil a odjel? Prostě co tu bylo, tu najednou nebylo a bilo to do očí. Fascinovaně jsem zírala na to prázdné místo. Sice jsem rychle vyřešila problém "kam s ním", ale vrtá mě hlavou, kdo to harmonium asi má, jaké ruce se ho budou dotýkat, kdo si na něj zahraje? Jestli ho opraví a dobře prodá nebo v něm bude pěstovat kaktusy? Faktem je, že asi před 25 lety jsem se těšila, jak ho nechám opravit a nakonec Japonec. Buď nebyl čas nebo peníze nebo byly důležitější věci než se věnovat harmoniu. A takhle dopadla určitě celá tuna mé bývalé domácnosti. Těch věcí, kterými se člověk obklopí a nevyhodí, protože - to je škoda vyhodit. Však to taky znáte, ale nezná to ten, který se nemusel nikdy stěhovat, a pak žije v přeplněném prostoru s všelijakejma serepatičkama, spoustou papírů, neplatných dokladů, a těch knih do kterých se už v životě nepodívá! Občanům malostranským bych málem vzkázala, vážení, máte-li kam, vykašlete se na Malou Stranu, a běžte bydlet mezi normální lidi, obchůdky, hospůdky. Vždyť ten turistický skanzen vám musí lízt krkem, zrovna tak opilí bezdomovci s pejsky, samé krámy se sklem, diplomati, úředníci, ministři, podnikatelé, co se snaží vyšroubovat ceny co nejvýš a když potřebujete spravit boty musíte jet na druhý břeh... Samozřejmě, že přestěhovat se je katastrofa. Zvláště když je to po čtyřiceti letech a než si člověk zvykne na jiná místa, tak má v hlavě pěknej maglajs. Obouvám si džíny a oblékám boty. A taky myslím na Japonce. Při stěhování si maximálně sbalí pár rohoží, čajovou soupravu a hotovo!

Reklama