V hektickém předvolebním týdnu zapadla mezi zprávy o vývoji preferencí té či oné strany zpráva ČTK z 13. června o budoucím osudu desetníků a dvacetníků. Podle ní chce ČNB do konce letošního roku rozhodnout o tom, jestli mince stáhne či nikoliv. ČNB se nelíbí, že z drobných mincí se stávají tzv. mince na jedno použití - vydávají se, ale nedostávají do oběhu. Druhým argumentem pak je to, že zatímco na výrobě platidel vyšší nominální hodnoty ČNB vydělává, výroba drobných je pro ni ztrátová. Roční výroba v rozsahu asi 100 miliónů mincí desetníků a dvacetníků představuje náklady asi 30 miliónů korun.

Jak se zdá, budoucnost drobných je nejistá. Ostatně, budoucnost tuzemské měny jako takové zdá se být neperspektivní - podle některých odhadů ji čeká v roce 2008 stejný osud jako marku, frank, pesetu či další národní měny vyměněné za euro. Nicméně nejistý osud, ať již drobných či celé měny, nám nebrání v malém ohlédnutí za korunou do minulosti. Již staří Keltové aneb co bylo před korunou Okřídlené "Již staří Římané..." můžeme pro měnovou situaci na území českých zemí parafrázovat na "Již staří keltové...". Ti totiž razili v 1. století před naším letopočtem ve svých oppidech ve střední Čechách a hlavně na území Bratislavy u nás nejstarší peníze. Jednalo se o tzv. duhovky. Moravané platili železem zpracovaným do zvláštních sekerovitých hřiven. Duhovky vystřídaly stříbrné denáry, jejichž ražba navázala na měnový systém zavedený ve Francké říši Karlem Velikým roku 781. První česká stříbrná mince byla ražena za Boleslava I. po roce 950. Vlastní mince razili i Slavníkovci. Denáry obsahovaly přibližně 1,5 g stříbra. Zpočátku jeden denár stačil dospělému člověku na živobytí na jeden měsíc, ale později jejich hodnota silně klesla. V roce 1210 za vlády Přemysla Otakara I. byly nekvalitní denáry nahrazeny brakteáty (z lat. bractea = plíšek). Nejstarší byly tzv. široké o hmotnosti 1 g, pak malé a od 60. let střední. Brakteáty byly raženy pouze jednostranně. V roce 1300 se za vlády Václava II. začaly razit pražské groše zpočátku za pomoci italských odborníků na Vlašském dvoře v Kutné hoře. Jeden groš obsahoval 3,86 g stříbra. Groše se staly oblíbeným platidlem po celé střední Evropě. Základní měnovou jednotkou zůstaly až do roku 1561. V Uhrách se ražba grošů neujala. Uhry měly bohaté zlaté doly na Slovensku, a proto dávaly přednost ražbě zlatých florénů - dukátů. V Českých zemích se dukáty začaly razit za vlády Jana Lucemburského od roku 1325. Jeden dukát obsahoval 3,53 g zlata. Groš se i přes problémy v období Husitských válek udržel až do vlády Ludvíka Jagelonského, který zahájil v roce 1519 ražbu nové mince - tolaru. Polovina 16. století učinila tečku za českým středověkým mincovnictvím. Roku 1547 zrušil král Ferdinand I. Habsburský stávající systém a český groš byl vytlačen zlatým rýnským a grošem míšenským (kurs byl 1 groš český za 2 groše míšenské). Konveční měna Rozvoj průmyslové výroby a obchodu na území habsburského soustátí v 18. století přinesl kromě jiného rovněž potřebu stálé většího množství peněz, přitom ovšem peněz stabilní hodnoty a současně peněz, které by bez velkých obtíží a převodů bylo možno používat při stále přibývajícím množství finančních transakcí. Tento vývoj byl soustavně narušován kromě jiného i dovozem méně kvalitních mincí (zejména drobnějších) ze zahraničí a naopak vývozem domácí hodnotnější mince, která v zahraničí sloužila jako materiál pro ražbu oněch znehodnocených. Mimořádný rozsah nabyl oběh cizích mincí zejména na počátku vlády císařovny Marie Terezie, kdy během válek s Pruskem byla při dočasné okupaci některých území země doslova zaplavena méně hodnotnými mincemi. Měnová reforma z listopadu 1750 měla za hlavní účel tento vývoj změnit. Touto reformou byla zavedena tzv. dvacetizlatková měna - z jedné kolínské hřivny stříbra (233,8g), která byla základem měnového systému, bylo nařízeno razit 20 zlatých, což byla základní měnová jednotka, tj. deset tolarů. Jeden zlatý se dělil na 60 krejcarů (a tolar tedy na 120 krejcarů). Měnovou reformou byl rovněž stanoven nový poměr mezi zlatem a stříbrem (1:14,56). Součástí měnové reformy byla rovněž postupná centralizace mincovnictví, zejména zavádění jednotného vzhledu mincí, ražených v různých mincovnách říše. V roce 1753 přistoupilo k stejné měnové úpravě rovněž sousední Bavorské království. Uzavřená dohoda (aneb konvence) o jednotné měnové úpravě dala této měně název konvenční. Později ke konvenci přistoupily další německé státy (Württembersko, Sasko, Falc aj.) s výjimkou Pruska. Konvenční měna zůstala v platnosti déle než sto let. V době její platnosti se také objevily první papírové peníze ('bankocetle'z roku 1762), země se stala Rakouským císařstvím (1803) a prodělala státní bankrot (1811) v době napoleonských válek, který byl způsoben nadměrnou emisí papírových peněz pro potřeby financování armády. Rakouská měna Revoluční události let 1848/49 přinesly kromě jiného další rozvrat měnového systému Rakouského císařství. Nadměrná emise papírových peněz a současně tezaurace (uchovávání obyvatelstvem) kovových mincí, společně se vzpomínkou na bankrot z r. 1811, zasadili konvenční měně a důvěře obyvatelstva v ni těžké rány. Vzestup hospodářství v polovině 19. století však doslova volal po konsolidaci měnových poměrů. Jednou z cest, které se rýsovaly jako řešení, bylo zavedení měny, v níž by papírové peníze byly volně směnitelné za drahý kov. Otázkou bylo jen, zda použít jako ekvivalent zlato či stříbro. Objevy nových bohatých nalezišť zlata (Kalifornie, Austrálie) dávaly možnost uvažovat o měně zlaté a ta byla v padesátých letech 19.století skutečně připravována. Politické ohledy na zájmy Rakouska v Německu však nakonec rozhodly jinak. 24. ledna 1857 byla podepsána dohoda mezi Rakouskem a 27 německými státy, sdruženými v celní unii, o zavedení jednotné stříbrné měny při plné směnitelnosti bankovek za kovové mince. Základem nové měnové soustavy byl již desetinný systém - z jedné nové celní libry (500 g) bylo raženo 45 zlatníků, které byly rovné 100 krejcarům. Nový zlatý (jako zlatník) byl o něco lehčí než zlatý konvenční - 1 konvenční zlatý byl roven 1,05 nového. Měna dostala název rakouská (österreichische Währung), někdy se též používalo označení spolková. V platnost vstoupila 1.listopadu 1857, za rok nato se stala jedinou zákonou měnou monarchie a od 1.1.1859 v ní byly povinně vedeny i účetní záznamy, veřejná oznámení apod. Společná měna německých zemí s Rakouskem neměla dlouhé trvání. Po válce s Pruskem v roce 1866 bylo Rakousko nuceno ze smlouvy vystoupit (1867) a smlouva zanikla se vznikem Německého císařství v roce 1871. Rakouská měna vydržela déle - do roku 1892. Korunová měna Pokles ceny stříbra od sedmdesátých let 19. století způsoboval rakouskému (resp. rakousko-uherskému) státu četné problémy. Ty postupně způsobily zrušení vazby rakouské měny na stříbro (1879). V peněžním oběhu začaly vysoce převažovat papírové peníze a stříbrné mince ležely ve velkých množstvích v trezorech Rakousko-uherské banky. V roce 1892 došlo k rozhodnutí o zavedení nové měny zlatého standardu, tj. měny, v jejímž je stanoven pevný kurs měna ke zlatu. Nová měna byla vyhlášena 11.8. 1892. Aby byla nová měna odlišena od předchozí, stala se základní měnovou jednotkou koruna, dělená na 100 haléřů, váhovým základem pro ražbu mincí byl nyní již kilogram. Rakouský zlatý měl proti koruně hodnotu 2:1. (Z toho vzniklo lidové označení desetikoruny 'pětka'. V oběhu totiž dlouhé roky zůstaly papírové peníze rakouské měny (korunové bankovky přišly do oběhu až v roce 1900!) - a deset korun tedy představovala v oběhu pětizlatková bankovka.). Koruna československá Se vznikem samostatného státu - Českoslovenké republiky - vznikla v krátké době potřeba vytvoření vlastní měny, která by oddělila nově vzniklý stát od měnového vývoje (a rozvratu) ostatních zemí bývalé monarchie, kde vesměs došlo k mimořádně vysoké inflaci. Zákonem č. 84 z 25. února 1919 byl ministr fanancí A. Rašín pověřen, aby provedl okolkování bankovek a soupis jmění. Téhož dne v noci obsadila čs. armáda hranice, byl přerušen poštovní styk i železniční spoje. Ve dnech 3.-12. března 1919 bylo okolkování bankovek v oběhu provedeno. 10. dubna 1919 byl vydán měnový zákon, který stanovil měnovou jednotkou korunu československou (Kč). Počáteční představy o 'nemonarchistické' měnové jednotce, která koruny nahradí, zůstaly v oblasti pouhých přání a zpočátku 'provizorní' řešení nám zůstalo dodnes. První papírové peníze ČSR přišly do oběhu ještě v témže roce, ražba mincí byla zahájena v roce 1921 v mincovně v Kremnici a mince přišly do oběhu 18. února 1922. Po zřízení Protektorátu byla stanovena německá marka zákonným platidlem v Protektorátu, platnost české koruny byla ponechána souběžně s německou markou. Na jednu německou marku bylo počítáno 10 korun. Světlo světa spatřily i tzv. Korunní poukázky z roku 1944, které byly vytištěny v Sovětském svazu a byly dávány do oběhu průběžně s osvobozením Československa prostřednictvím sovětských vojenských jednotek a nově zřizovaných československých úřadů. Po osvobození v květnu 1945 bylo oběživo na území republiky pestré. V Čechách a na Moravě a ve Slezsku obíhaly protektorátní koruny a německá marka, na Slovensku slovenská koruna, v části Slovenska obsazené dříve Maďary pengo. Vojáci sovětské armády platili poukázkami z roku 1944 a americká armáda markovými poukázkami. Navíc byla 12.července ještě obnovena platnost mincí, a 25.srpna i bankovek první republiky. Měnová reforma z 1.listopadu 1945 měla odstranit chaos měn, snížit objem peněz v oběhu a znovu zavést československou korunu. Všechny obíhající peníze byly vyměněny v poměru 1:1 za státovky bez data, které byly vytištěny pro exilovou vládu v Anglii. Stovky a tisícovky byly tištěné již v Praze. Každý mohl vyměnit 500 Kčs. Částky převyšující pětset korun byly nuceně složeny na tzv. vázané vklady, které mohly být uvolňovány jen v případě nezbytnosti. Tyto vklady byly tedy zablokovány a jejich majitele čekalo nepříjemné překvapení - utajovaná měnová reforma v roce 1953. V oběhu zůstaly ještě po několik let, z důvodu nedostatku mincí, mince Slovenského státu, Protektorátu a první republiky. Československá koruna zanikla rozdělením Československa v roce 1993 a její budoucnost závisí na tom, jestli se ČR stane členem evropského měnového systému. Jaký osud čeká drobné rozhodne ČNB, nicméně vášniví hráči desetníkového mariáše by se neměli nechat zaskočit a raději se předzásobit...

Reklama