15 let konvergence: Zbyněk Frolík

foto Śéf společnosti Linet Zbyněk Frolík vystoupil na tiskové konferenci České manažerské asociace k 25. výročí soutěže Manažer roku a k udělení titulů Manažer čtvrtstoletí (1993 - 2018) uspořádané 19. dubna v Praze. Zbyněk Frolík je jednou z osobností, která bude večer na Pražském hradě oceněna titulem Manažer čtvrtstoletí.---Zbynek Frolik, CEO of the Linet company, attends the press conference of Czech Management Association on 25 years of Manager of the Year contest and best manager for past 25 years (1993 - 2018) awards, in Prague, Czech Republic, on April 19, 2018. (CTK Photo/Michal Kamaryt)

Absolutně nepochybuji o tom, že přínos Evropské unie pro Českou republiku je zcela zásadní. Pro nás určitě byly, jsou a budou zásadní čtyři základní svobody, na kterých je EU postavena, tedy volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, píše šéf a zakladatel společnosti Linet Zbyněk Frolík, který loni získal titul Manažer čtvrtstoletí.

Přesto je vztah Čechů vůči unii poněkud ambivalentní. Proto bych zkusil vysvětlit některé důvody, proč se v průběhu konvergence něco lehce pokazilo. A zkusím to z pozice podnikatele. Snad k tomu mám co říct.

Když jsme před třiceti lety získali svobodu, vnímali jsme ji hodně jako svobodu ekonomickou. To byl skutečný „driver“ změn, nadšení a práce. Konec konců, i já jsem zakládat firmu prakticky hned po revoluci. Musíme si přitom uvědomit, že Československo bylo nejvíce socializovanou ekonomikou. Až 98 % ekonomiky bylo ve vlastnictví státu, čemuž odpovídalo i celé zákonodárství.

Dívali jsme se za hranice, jak to vlastně máme začít dělat. Jak vypadají obchody v Německu či Rakousku, jaké zákony tam fungují a jak bychom je měli adaptovat do našeho práva. Ovšem pozor, všechno bylo v logice otevřenosti, čekali jsme na zákony, které nám umožní zakládat a provozovat firmy, vydělávat peníze, odjet do zahraničí na dovolenou, prostě vylézt z pod komunistické deky.

Po vstupu do Evropské unie taková nálada pokračovala. EU pro nás byla opravdu fantastickým prostorem, který podporuje zahraniční obchod, odstraňují se cla a další netarifní omezení. To je pro otevřenou ekonomiku mimořádně důležité. My si užívali tento svobodný prostor. A po pravdě si myslím, že jsme k nadšení z EU nepotřebovali ani štědré dotace. Navíc jsme neuměli nastavit systém, který by zcela zabránil jejich zneužívání a korupci.

Právě po vstupu do unie začalo nejlepší období historie České republiky. Dařilo se nám ekonomicky i ve všech jiných ohledech. Lidé měli pocit, že konvergujeme, tedy že opravdu doháníme ekonomickou vyspělost zemí EU. Získali jsme také své zástupce v Evropském parlamentu a Evropské komisi. Měli jsme tedy oprávněný pocit, že jsme konečně plnohodnotnými Evropany.

Vše fungovalo, dokud nepřišla krize, i když neměla nic společného z Evropou či dokonce Evropskou unií. Naopak nám ji sem „importoval“ pokřivený hypotéční trh ve Spojených státech amerických.

Když přijde krize, byť relativně velmi krátká, v médiích to vypadá dramaticky a jejich běžný konzument má pocit, že se blíží třetí světová válka. Nálada veřejnosti jde dramaticky dolů a do popředí se dostávají i nižší myšlenkové proudy, které se v časech prosperity drží pod pokličkou. Hledá se univerzální viník všeho. Konec konců je to jednodušší i pro samotné politiky, vládnoucí i opoziční.

Pro řadu z nich bylo prostě jednoduché v takové atmosféře hlásat, že viníkem je Evropská unie: podívejte se na Řecko. Za jejich problémy může euro. Nebo ne, ale podívejte se, jak je unie neschopná, dávno je měla vyloučit. A problémy budou mít i další země – Itálie, Španělsko. Prostě myšlenka sjednocené Evropy nemůže fungovat, euro je hrozba, nám se určitě nevyplatí. EU není funkční, přinese nám to problémy, další krize budou následovat. Atd.

Unie si však ničeho nevšimla a posílala další zákony, které máme přijímat. Znovu narážely na prostý fakt, že Česká republika chce konvergovat, občané tady mají zakódováno, že nám k tomu pomohou zmíněné čtyři svobody, na kterých unie stojí. A najednou řešili nekonečnou řadu regulací, které k nám posílala Evropská komise. Byla toho plná média, mluvil o tom dokonce tehdejší prezident, který se stylizoval do role hlavního oponenta unie.

Rozumím tomu, proč regulace vznikají. Ovšem nerozumím tomu, proč si EU nedá záležet na jejich vysvětlení. Kupodivu to za ni na české politické scéně prakticky nikdo dělat neumí. Ačkoliv sám chci hledat důvody regulací a opravdu často jde o oprávněné návrhy, nemůžu se zbavit pocitu, že často harmonizujeme i zřetelné nesmysly. Tento pocit má momentálně většina veřejnosti.

Z České republiky se postupně stala země, která s třemi kolegy z tzv. Visegrádu spíše říká, co by se nemělo dělat. Blokuje, upozorňuje, nesouhlasí. A myslím, že se tomu politici tradičních zemí EU diví.

Ačkoliv z toho nemám radost – radši bych viděl Českou republiku, jak umí a chce řešit problémy i na evropské úrovni, posouvá unii vpřed a vnáší do ní silně i svůj pohled, pokusím se naše „zaseknutí“ vysvětlit.

Lidé na západ od našich hranic mají 40 let náskok, více si užívají spotřeby. Tady se posledních 30 let stále buduje. Pokud je pro francouzského spotřebitele velmi levné koupit si energeticky úspornou žárovku, pro Čecha je to složitější. Logicky se to Francouzů dotkne málo, tedy není třeba tolik přesvědčovat. V Česku to však může být právě naopak. Je potřeba důsledně vysvětlit, proč si najednou nemůže průměrný spotřebitel koupit něco, na co byl dosud zvyklý.

Přitom žárovky jsou relativní marginálií. Ačkoliv pokud je takových „drobností“ hodně, začneme je dohromady vnímat jako větší problém. Mimochodem, přímo pod okny takové reakce v poslední době viděl i francouzský prezident. Češi si ale na rozdíl od Francouzů neobléknou žluté vesty (nejsem zemí módy) a už vůbec nepůjdou demonstrovat – o to více o tom však začnou mluvit a kritizovat. 

Navíc Češi vnímají i konvergenční fondy jen jako solidární dárek. Z jejich pohledu je vše vykoupeno tím, že spousta firem vytěžuje významně levnější pracovní sílu u nás, aby byly konkurenceschopné na jiných trzích. Díky tomu máme mizivou nezaměstnanost na straně jedné, ale vyrábíme s nízkou přidanou hodnotou.

Sečteno a podtrženo, myšlenka jednotné Evropy je podmanivá. Čtyři ekonomické svobody jsou základ, který je správný a životaschopný. Je na nás, abychom právě tyto základy více komunikovali. Zároveň musíme tlačit na politiky, aby udělali i svou část práce. Mimochodem, v této souvislosti nám vlastně dělá nejlepší službu Brexit, byť je to paradoxní. Neschopnost Velké Británie domluvit podmínky, na kterých se shodne politická scéna, je neuvěřitelná. Věřím, že toto je pro rozumné lidi důvod, proč se do podobných dobrodružství opravdu nepouštět.

Je opravdu škoda a velká chyba, že si Brusel neumí řídit politický marketing výhod, které společná Evropa přináší. Ještě více to vyniká v době, kdy část voličů podléhá fenoménu fake news a my zjišťujeme, že hybridní války jsou reálné a do budoucna se stanou jedním z hlavních nástrojů souboje velmocí.

Potřebujeme akceschopnou Evropskou unie. Jak jsem už psal, čelíme složitým a úplně novým výzvám: migraci, téměř souboji civilizací, stárnutí populace, které je pozitivní, ale my nevíme, zda ho vůbec zvládneme, či ochranářství a uzavírání trhů z důvodu absolutní preference domácích výrobců.

Pokud se zastavím u posledního bodu. V tomto ohledu je Evropská unie opravdu nezastupitelná. Česká republika si nikdy nevyjedná podmínky, které nám umí zajistit tak subjekt zastupující jednotný evropský trh.

EU je silnější v rámci Světové obchodní organizace, tím pádem máme otevřenější zahraniční obchod. To je zásadní výhoda – v kontextu některých produktů máme zahraniční obchod harmonizovaný. Za posledních deset let se navíc zahraniční obchod významně zkomplikoval.  Řada zemí zavedla své vlastní regulace, např. Brazílie, Čína, Rusko a další. Často jde o netarifní opatření.

Pojďme také demaskovat řadu mýtů, které se kolem Evropské unie vytvořily.

A pojďme diskutovat, kam se má jednotná Evropa ubírat. Jaký máme cíl. Kam se chceme ubírat? Má být EU federací nebo mají mít členské státy větší autonomii a jednotícím prvkem budou hlavně zmíněné čtyři svobody? Má pokračovat příliv regulací nebo zglajchšaltování není cestou v tak různorodém prostoru?

Pokud to bude federální stát, tak regulace možná mají smysl. V situaci, kdy je to trochu volné sdružení států, které soutěží mezi sebou, regulace jim samozřejmě vadí. Často je regulace zneužita domácími úředníky, protože ta pravidla, často volná, ještě více sešněrují a svedou to na EU. Proto si celá řada lidí neuvědomí, kde je pravda. To je ale zase o marketingu.

Česká republika je ve většině kritérií na průměru EU – to je fantastický úspěch. Je to také díky evropským sociálním fondům. Postavila se tu celá řada výzkumných budov. Byli jsme vždy dobří ve zdravotnictví a díky konvergenci jsme na špičce – v léčbě kardiovaskulárních chorob, porodnosti či asistované reprodukci. Přitom to děláme velmi levně.

Jde to! Doháníme ekonomickou úroveň lídrů Evropské unie. Pomáhá nám k tomu samozřejmě i Evropská unie. Už nejsme lacinou montovnou Evropy. A nejsme ani místem, kde si bohaté firmy  dnes hledají levnou pracovní sílu. Věřím, že budeme stále pevnější součástí EU, kterou umíme obohatit podnětnými názory.

Zbyněk Frolík, zakladatel Linet Group


Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

30°C

Dnes je pondělí 22. července 2019

Očekáváme v 23:00 22°C

Celá předpověď