Velkolepé přijetí, nadšené ohlasy a vřelá doporučení. Takový byl počátek pražské epizody slovinského architekta v Čechách. Postupně se ale objevuje závist a xenofobie, sílící kritika a nakonec téměř vyštvání pryč. Desítky let zapomnění a utajování. Tak jsme se my, Češi, nebo spíše naši komunisté, zachovali k jednomu z nejlepších tvůrců, kteří kdy svou rukou formovali tvář našich měst.

Josip (Josef, Joze) Plečnik, zakladatel moderní slovanské architektury, se narodil 23. ledna 1872 ve slovinské Lublani. Tedy dnes slovinské, tehdy rakousko-uherské. Po studiích na průmyslové škole ve Štýrském Hradci úspěšně absolvoval Vídeňskou akademii pod vedením Otty Wangera. Patřil spolu s Janem Koterou k jeho nejlepším žákům. Proslulost si získal realizací Zacherlova paláce ve Vídni. V Čechách ho spolek Mánes prohlásil nejvýznamnějším slovanským architektem své doby. Po slávě však přišel první pád, tedy alespoň v očích veřejného mínění, skandál ovšem věhlas jen zvětšuje. Šlo o realizaci kostela sv. Ducha. Císařpán se odmítl zúčastnit slavnostního vysvěcení, konzervativní veřejnost, uvyklá gotickému pískovci a baroknímu štuku, šílela. Důvodem byla Plečnikova volba materiálu - neomítaný beton. Přitom je stavba dodnes noblesní a téměř klasická. Tehdy se ovšem již Plečnik stěhoval na Kotěrovo pozvání do Prahy, aby zde po něm zaujal uprázdněné místo na Uměleckoprůmyslové škole. O jeho tehdejším pobytu víme překvapivě málo. Prý tvrdil, že nechce brát práci domácím architektům, a soustředil se jen na výuku. Pravda je, že Plečnik nebyl příliš praktický člověk a vedení jeho ateliéru jej vyčerpávalo. Naproti tomu na škole měl více klidu. Brzy si získal respekt a obdiv svých studentů, dokonce se ujal jeho styl odívání. Životní příležitost přišla roku 1920. Po vzniku samostatné republiky a po neúspěšné soutěži na projekt Jižní zahrady doporučuje spolek Mánes na realizaci právě jeho. Plečnik se stává blízkým přítelem prezidenta T. G. Masaryka a zvláště Alice Masarykové. Jejich vztah lze dokonce považovat za citový. Byla o sedm let mladší, což se tehdy považovalo za ideální kombinaci, a udržovala s Plečnikem korespondenci až do jeho smrti v rodné Lublani roku 1957. Plečnikovo dílo na Hradě splnilo důležitý úkol. Naplnil potřebu vybudovat z monarchistické pevnosti symbolické a reprezentativní sídlo české demokracie. Úprava nádvoří, zahrady Na baště, vinice a vyhlídky nad Jelením příkopem, slavnostní Sloupové síně i interiéry prezidentského bytu, práce na letní rezidenci v Lánech..., to je jen chabý výčet všech zásahů a zásluh pro Český stát. Nutno říci, že Plečnik nevzal za práci pro Hrad nikdy žádný honorář, neboť považoval za čest pro prezidenta pracovat. Nadčasová architektura, kterou vytvářel, je na hony vzdálena pomíjivým módním závanům i efemérním stylům. Čeští nacionalisté měli Plečnikovi za zlé, že se nepokoušel o nějaký slovanský folklór. Prezident požadoval po Plečnikovi i urbanistické projekty. Tam však těžce narazil na odpor Engela, který si propojení Hradu se "svými" Dejvicemi představoval po svém. Střet dvou principů, Engelovo lpění na geometrické souvislosti a funkci, navíc s až fantasmagorickým důrazem na automobilizmus, a Plečnikova, který považoval své řemeslo stále za umění a nadřazoval výtvarnou myšlenku nad funkci, nemohl dopadnout kompromisem. Pravdu neměl nejspíš ani jeden z nich. Každopádně tou dobou již český nacionalismus zasazoval Plečnikovi poslední rány. 'Cizák ničí posvátné sídlo českých králů,' psalo se v novinách. Plečnik odešel a stejný rok abdikoval i Masaryk. V Plečnikově díle ještě pokračuje Pavel Janák, který dokonce ještě v roce 48 kryje architekta Rothmayera - žáka, dohlížeče a provaděče Plečnikových projektů. Komunistický primitiv posléze zničil mnoho z cenného odkazu. Největším barbarem mezi 'dělnickými' prezidenty se ukázal slovenský právník Husák. Několik monumentálních výstav Plečnikova díla v cizině teprve probudilo paměť širší české odborné veřejnosti. S nastupujícími postmoderními ideami roste i architektův věhlas. Rehabilitace po roce 1989 přichází spolu s velikou výstavou 'in situ' roku 1996 na Pražském hradě. Na Plečnikových plánech na výstavě bylo možno spatřit, jak nepochopitelná totalitní razítka PŘÍSNĚ TAJNÉ, tak polistopadové absurdní ODTAJNĚNO. Ať již Petr Parléř, Adolf Loos či právě Plečnik nám ukazují, že dějiny české architektury se odehrávají na poli mezinárodním. Vždyť ani jeden z nich nemluvil česky jako svým mateřským jazykem, přesto patří mezi naše přední architekty. I dějiny architektury tak odhalují absurditu nacionalismu a izolacionizmu. Výstavba Evropy nemá alternativy.

Reklama