Po pražské defenestraci a smrti krále Václava IV. se v husitské Praze v průběhu podzimu vytvořila nepřehledná situace. Počáteční revoluční výbuch, charakteristický především všeobecným útokem proti církvi a jejím institucím a majetku, na němž se podíleli společně příslušníci všech vrstev obyvatelstva, včetně bohatých měšťanů a šlechty, již odezněl. Husitská fronta se nyní počala diferencovat a brzy bylo zřejmé, že dohoda jednotlivých frakcí na společném programu nebude jednoduchou záležitostí.

V samotných pražských městech existovalo napětí především mezi husitskými měšťany ovládajícími městské rady a jejich příznivci z řad ostatního pražského obyvatelstva na straně jedné a radikálními venkovskými husity, kteří přišli na pomoc revoluci, na straně druhé. Aby byla situace ještě složitější Malá Strana a Pražský hrad byly pod kontrolou vdovy po Václavu IV., královny Žofie, jež se opírala o skupinu umírněných šlechtických kališníků. Především tato skupina považovala za samozřejmé brzké dosednutí Zikmunda Lucemburského na český trůn. Spíše než otázka víry byla ostatně pro většinu šlechticů soustředěných kolem královny nejdůležitější starostí otázka eventuální restituce církevního majetku, kterou si pochopitelně nepřáli. Mnohem ostražitější museli být ve svých úvahách Pražané. Jakožto přímí poddaní panovníka nemohli teoreticky klást jakékoliv podmínky či rovnoprávně se účastnit vyjednávání. Museli rovněž počítat s tvrdým útokem Zikmundovým na husitský program a uspořádání, jak se v Praze vyvinulo během revoluce. Na druhé straně ovšem Pražané nechtěli definitivně 'spálit mosty' a za předpokladu zachování určitého minimálního množství 'revolučních výdobytků' byli ochotni jít na kompromis a uznat Zikmunda za českého krále. Možnost podobného kompromisu ovšem naprosto nepřipadala v úvahu v očích venkovských radikálů, jichž bylo v Praze přítomno stále značné množství. Jejich náboženské a společenské názory hlásané kazateli, přispívaly k růstu napětí v ulicích města. Na druhé straně napětí zvyšovaly i kroky královniny skupiny, která se již orientovala na dohodu se Zikmundem a s nevolí hleděla na 'neurozenou lůzu'. Královští žoldnéři obsadili strategické body na Malé Straně a tím pražské 'Menší město' de facto opanovali. Odpovědí Pražanů bylo převzetí kontroly nad Vyšehradem, patrně za přispění husitských členů tamní posádky, Jana Řitky z Bezdětic a Jana Žižky z Trocnova. Konečným impulsem k vojenskému střetnutí v pražských ulicích bylo nicméně vystoupení venkovských radikálů, kteří se pochopitelně a oprávněně obávali možného kompromisu mezi Pražany a šlechtou na svůj účet. Když se 4. listopadu objevila v Praze zpráva o napadení husitské pouti nedaleko Živohoště, dal husitský farář Ambrož z Hradce zvonit na poplach. Množství ozbrojeného lidu dostavivšího se na výzvu potom rytíři Mikuláš z Husi a Jan Žižka z Trocnova přesvědčili o nutnosti útoku na 'bližšího' nepřítele: panské žoldnéře na Malé straně. Bojechtiví husité z venkova i Prahy poté zaútočili přes Karlův most na Malou Stranu. Po krvavém boji o most, během něhož byla v Praze poprvé ve značné míře použita i děla, se Pražanům podařilo probít se na malostranský břeh. Centry odporu žoldnéřů byly především tzv. Saský dům u mostu, arcibiskupský palác a klášter sv. Tomáše. K večeru byla obrana zlomena a královští se ve zmatku jali ustupovat do Pražského hradu. Přitom zanechali útočníkům bohatou kořist koní, zbraní a jiného materiálu. Podstatná část útočících Pražanů se ihned vrhla na rabování a pustošení kostelů a klášterů. Další však vytrvali v útoku a jen o vlásek se jim nepodařilo proniknout až na samotný Pražský hrad. Ještě v noci jej proto královna Žofie v doprovodu Oldřicha z Rožmberka ve strachu opustila a odebrala se na Nový hrad u Kunratic. Obrana Pražského hradu byla svěřena panu Čenku z Vartenberka. Ještě tu noc, kolem čtvrté hodiny ranní podnikli obránci úspěšný výpad zpět na Malou Stranu. Využili návratu většiny útočníků zpět na druhý břeh Vltavy a dobyli a vyplenili malostranskou radnici. Odnesli si množství tam ukrytých cenností včetně řady městských listin a dokumentů, které spálili. Ohněm lehla i sama radnice. Podobné boje a potyčky spojené s oboustranným ničením pokračovaly i v následujících dnech. Jak poznamenal letopisec: 'A tak tu Malou Stranu pomalu pálili jednak Pražané, jednak oni s Hradu, až ji všecku vypálili...' Během bojů přitáhlo Pražanům na pomoc množství dalšího lidu z venkova. Naopak Praze vypovědělo nepřátelství 35 pánů, 100 rytířů a dokonce další královská města Kutná Hora, Čáslav, Kouřim a Kolín. Za této situace bylo vojenské řešení konfliktu zažehnáno jednáním. 13. listopadu bylo uzavřeno příměří. Pražané se v něm zavázali ukončit pustošení klášterů a uvolnit Vyšehrad, královna a páni slibovali hájit právo a pořádek a umožnit přijímání pod obojí. Venkovští husité zklamaní pražskými poměry odtáhli do jižních Čech založit vlastní ideální město - Tábor. Nejviditelnějším výsledkem konfliktu zůstala vypálená a vylidněná Malá Strana, z níž se většina obyvatelstva vystěhovala do pravobřežní Prahy.

Reklama