Tohle hlášení už píši v Praze - léto, které skoro ani létem nestačilo být, už je zase za námi, dokočovali jsme a znovu nadchází čas podzimního zabydlování, při kterém se naše Putující šekspírtovská královská divadelní společnost Orfeus promění v sekci Krytového divadla téhož jména. Konec pohádek, začneme se věnovat odrostlejším divákům, kterým se kromě divadelních produkcí budeme snažit vnutit i něco poezie, ba i prózy, byť krásné.

Zatím jsme ale na Kratochvíli. Kratochvíle za ten rok, co jsme tady nebyli, opět zkrásněla. Interiér sice změn nedoznal, protože jeho obsahem jsou hrdinové loutkových filmů, jimiž jsme byli odkojeni, ale kteří jsou trochu povědomí i dnešním dětem, byť v míře mnohem menší, protože svět je jiný. Zámek je sídlem stálé expozice našeho Loutkového filmu. Ale vejdete-li dovnitř, váš dojem je zcela jiný: je to roztomilý odpočinkový renesanční lovecký zámeček, s vodním příkopem kolem dokola, s domky pro personál, které jsou zapuštěny do obvodové zdi. A všechno je to permanentně restaurováno tak pěkně, že průvodcem pomalu přibude nová trasa - trasa kolem zámečku. V jednom z těch domečků jsme letos bydleli. Pravda - byli jsme poněkud odříznuti od návštěvnického ruchu, jehož rytmu podléhají naše kratochvilské produkce, ale zato se nám dostalo většího soukromí, v němž se lépe nabírá sil po práci, která je někdy dost únavná. Protože kromě pohádkování na zámeckém trávníku, což je většinou tak třikrát za den, musíme v předvečer všechno to naše divadlo zase zabalit do vozíku a vyrazit někam do kempu nebo na vesnici. Hraní na zámku je většinou příjemné, protože našimi diváky jsou děti s rodiči. A to je něco jiného, než jen děti na táborech. Jsou příjemnější, milejší, úsměvnější, všechno to naše hraní probíhá bez nějakého stresu, bez obav, nemusíme být tolik ve střehu, víc a lépe si s diváky popovídáme. Je pohoda. A je komu hrát i když je pod mrakem, ba právě tehdy. Z podvečerních výjezdů nám nejvíce utkvěly v paměti dva: dětský tábor České policie a Vodňany. V tom prvním nás nejvíce šokoval sám vedoucí, policista, který nás chtěl, protože nás zažil na Veselém Kopci. A když jsme přijeli, doznal, celkem dobrovolně, že viděl v našem Krytovém divadle pořad z poezie Jana Skácela, který se mu moc líbil a hned zapředl řeč o básníkově "Malé recenzi na smrt", jak před ním sklenul oblouk lidského života... "Policii se snažím posuzovat neplošně, takže jsem z toho neměl být tak vyděšený," řekl potom principál, "ale přece jen - co je moc, to je moc." A mládež tohoto tábora vypadala podle toho: děti byly živé, ale nebyly drzé, sprosté, oražené ani oprsklé. Poprosili nás o dvě pohádky. No, proč ne, je-li komu. Starost nám dělala temná obloha, nevěstící nic dobrého. Sněhurku jsme stihnuli odehrát venku - venku je to přece jen hezčí a pro diváky atraktivnější. Sotva jsme dohráli, zvednul se vítr a tak jsme přenesli kulisy do jídelny, v níž vzniknul trochu kostrbatý, ale přece jen amfiteátr: mrňousové seděli na zemi, za nimi na židlích ti větší a vzadu seděli na stolech ti největší, spolu s vedoucími. Byla to tvrdá škola i pro dva nově přibyvší herce, kteří vystřídali dva končící, hlavně proto, že toho sami moc ještě neuhráli a tady nebyl čas na nějaké vysvětlování, kdo má kam odejít a kdy a odkud přijít. Ale vždycky jsme se sešli tak, jak jsme se měli sejít. Ve Sněhurce se jak mládeži, tak vedoucím líbilo prohlášení myslivce (jak hraje principál), který vysvětloval Sněhurce, že jí musí useknout hlavu. A nic neplatí její prosby: strýci myslivče, strýci myslivče! "Tady padají veškeré příbuzenecké vztahy, tady nejsem tvůj strýc, tady jsem orgán. A orgán nemá hlavu, orgán nemá srdce, orgán nemyslí, orgán necítí, orgán se činí, orgán koná!" (Tahle věta byla ostatně slavná už na Střeleckém ostrově na divadelních poutích, kde jsme hrávali.) Sám pan vedoucí se nám pak přiznal, že musel poodstoupit od dětí, jak se řehtal. Nepíši smál, protože on řekl řehtal. Vodňany nám sjednal mladistvý příznivec, co pobýval pár dnů u kastelánů, aby zažil, jak to vypadá, když člověk bydlí na zámku. V obci všechno vyběhal, zařídil hlášení v místním rozhlase. (Vodňany jsou už větší vesnice a tak se platí 20 korun za hlášení! Když jim přijedete zahrát pro jejich děti pohádku! Inu - trh nemá rovněž srdce ani hlavu, trh je trh a blbec.) Měl vyvěsit i letáčky, co nechal podle toho našeho omnožit. Což učinil: přijeli jsme na pěknou náves, co se jmenuje Nám.5.května, postavili dekorace a už tu byli policajti. Naštěstí šli za herečkou Hýskovou a ne za principálem. "Vy to pořádáte?" Hýsková po menším zaváhání vyslovila souhlas. "Tak tohle jsou vaše plakáty?" a orgán předpažil s hrstí našich letáčků. "Jsou," připustila Hýsková ne zrovna nadšeně. Ale opodál posedávající principál už pochodoval k orgánovi: "A to jste se nestyděl, strhávat letáčky na pohádku pro děti? Tady, v obci, která ještě nedávno měla za předsedu obecního úřadu Fgrantu Zborníka, nadšeného a zasloužilého divadelníka, dnes profesora přes umění v Praze?" Orgán znervózněl, ale raději dělal, že našeho velebně vyhlížejícího principála, celého v bílém, s červenými šňůrami přes prsa, nevidí. A hlavně neslyší, protože - pokud by ho nezastřelil - už viděl, jak dotyčného zatýká, eskortuje, sepisuje s ním protokol... Hýsková honem začala kvapně zachraňovat situaci, používajíc staré přírodní finty matky koroptve, předstírající zranění a odvádějící tak pozornost nepřítele od svých kuřat: "Těch pár letáčků snad ani nestojí za řeč..." "Pěkných pár, jsou všude, jeden majitel garáže si při strhávání plakátu poškodil dokonce lak na dveřích garáže! A kdo to bude sundávat z těch telefonních budek?" V tomto momentě nezbylo zkušené herečce, než obratným manévrováním dovést debatu ke koncovce: "Z budek?" a obrátila se na našeho nebohého organizátora, jehož věk odhadovala na 14 let, zaručujících mu beztrestnost, maximálně polepšovnu: "Říkali jsme ti přece, že to máš dát jen do obchodů, ve kterých ti to vedoucí dovolí, ty popleto..." Orgán zhodnotil věk pachatele, a rozhodl se ukončit tuto při, kterou ostatně vedl s viditelnou nechutí: "Tak teď to zase všechno pěkně sundáš. A jestli ne..." Otočil se a šel pryč. Jaroslav nebyl sice dvakrát nadšen z představy, jak se svými kamarády, za jejichž pomoci polepil celou obec letáky, teď bude muset všechny vlastnoručně sundat, ale co by pro to naše divadlo neudělal. Ale když nám sdělil, že z paneláků to servali jejich obyvatelé hned druhého dne, usoudil principál, že "tato obec je příliš velká na to, abychom tu příštím rokem šířili osvětu, jak mají někde na dědině paneláky, tak to je zbytečné. Zkusíme to raději v Chelčicích. Ale napřed zjistím, jak to bylo s tím jejich Chelčickým, hlavně jaký měl konec." Přesto diváci přišli. Zaujala nás jedna paní s dcerou, které přišly pár minut před koncem: spletly si Nám.5.května s Žižkovým. Takže co měly na pohádku, prohýřily v restauraci. Přesto jim zbyla alespoň pětikoruna. Ale principála zaujala hlavně něžná holčička s pistolí, sedící v první řadě. Pořád střílela. Na každého. Ony ty pistole se vůbec dost šíří. A zajímavé - hlavně mezi holčičkami. Vypadá to, že za pár let nebude vraždění doménou jen silného pohlaví. S tou vodňanskou vražedkyní se snažil principál navázat pedagogický rozhovor před představením, ale marně. Snad neuměla mluvit. Ostatně když člověk střílí, není většinou potřeba mluvit. Ani při představení malá vražedkyně nezklamala - každou chvíli odbíhala z té první řady k mamince, co seděla na lavičce v parku, asi 15 metrů od nás, aby nemusela platit, a hulila. V kempech bylo poloprázdno. Jak by ne. Dva krásné dny, střídané třemi pršlavými nestačily vylákat nikoho nikam. Tak jsme jen tak paběrkovali. A na závěr, nejen pobytu na Kratochvíli, ale celého našeho ježdění po vlasti, jsme tu předvedli našeho Mikuláška, 18 jeho milostných básní v kombinaci se 22 čtyřveršími Jana Skácela. A srpen končí Dny jsou zase bosé Rozkvetly astry ozývá se chlad Podzim jak slimák vystrkuje růžky a babí léto padá do zahrad Je naší povinností zmínit se v závěru, jako každým rokem, o podpoře Ministerstva kultury ČR. "Zmiň se, chlapče, poděkuj, ale abychom je sdělením, že nám poskytnuli 30 procent na dopravu, před lidma nezesměšnili," pravil principál "spíš mám dojem, že by měli oni děkovat nám." Zveřejňuji tedy naše poděkování, už jen z přirozené servility vůči vrchnosti, protože by se nahoře na nás mohli naštvat a příští rok bychom museli experimentovat s performancí. A vidět našeho principála, jak ho ukazujeme dětem nahého ve vaně s barevnou vodou, do které za doprovodu hevymetálu na závěr třeba zvrací nebo tak a my běháme okolo v igelitových pláštěnkách a na chůdách a okolo oheň a pochodně, to by bylo přece jen na nás trochu moc. Závěrem jest nám ještě vysloviti politování, že principálova hlášení, koncipovaná jako dopisy nezávislého principála divadla Orfeus, kočujícího po vlasti, zasílané panu redaktorovi, pan redaktor nesprávně pochopil a přes principálův písemný protest je otiskoval jako články Radima Vašinky, což je něco naprosto jiného. Ale to se principálovi stává v životě velice často. Ale zaplaťpánbů alespoň za to. P.S. Babí léto bývalo takové příjemné údobí než nastaly podzimní plískanice, údobí, kdy svítilo sluníčko, sice už jen takové zubaté, ale na svět byl příjemný pohled a velice barevný. Dělaly se ohýnky, pekly brambory, pouštěli se draci a lidé se procházeli po přírodě...

Reklama