Věra Jourová: Členství v Evropské unii nám svědčí

foto Od prosince 2019 je Věra Jourová místopředsedkyní Evropské komise a komisařkou pro hodnoty a transparentnost. Loni na jaře ji časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Věra Jourová působila v letech 2014 až 2019 jako eurokomisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. Na snímku na pražském summitu o budoucnosti EU.

Česká republika má za sebou mimořádně úspěšných 30 let. Nikdy v dějinách nebyla naše země tak bohatá jako dnes a její obyvatelé se neměli nikdy lépe. Jsem přesvědčena, že tato prosperita je vedle úspěšné vnitřní transformace a blahodárných dopadů znovunastolené demokracie a tržního hospodářství do značné míry také důsledkem našeho členství v Evropské unii.

Podle propočtů dnešní české vlády jsme z Evropské unie od vstupu v roce 2004 získali o 810 miliard korun víc, než jsme do evropského rozpočtu odvedli. Tyto peníze v podobě investic, ale i měkkých programů, výrazně pomohly české ekonomice a životní úrovni občanů. Je to takový ten nejlapidárnější důkaz výhodnosti našeho členství v EU a praktického uplatnění principu solidarity, který patří k základním hodnotovým pilířům unie – daňoví poplatníci z bohatších zemí dobrovolně přispívají na zvyšování blahobytu těch chudších. Jistě, rostoucí spotřeba je výhodná pro byznys, který je nejsilnější zejména v bohaté západní Evropě. Jenže Česko je dnes z hlediska základních ekonomických parametrů už na lepší úrovni než je Portugalsko a Španělsko. Rozdíl mezi „Západem“ a „Východem“ se v našem případě stírá mimořádně rychle. Znamená to, že jsme ruku, podanou obrazně řečeno bohatšími zeměmi, dokázali využít, a že je čas, abychom se i my postavili takto k ostatním.

Jako průmyslová a exportně orientovaná země, navíc zeměpisně umístěná uprostřed kontinentu, máme všechny předpoklady pro to, abychom naplno využívali vymoženosti, které se říká jednotný vnitřní trh EU. A také to děláme. Naši výrobci a vývozci mají přímý přístup k půl miliardě spotřebitelů v celé Evropě, bez cel a dalších překážek. Díky dohodám vyjednaným Evropskou unií výhodně obchodují s dalšími oblastmi světa. Zboží se pohybuje volně po evropském prostoru, ke spokojenosti výrobců, obchodníků i spotřebitelů. Nabídka je obrovská, kvalita vysoká, protože platí přísné a povinné evropské normy, a bonusem jsou benefity v podobě pravidel pro ochranu spotřebitelů, nejpřísnějších na světě. Právě existence společného trhu a využití jeho potenciálu je pro nás hlavním plus členství, který převyšuje přínosy kohezní politiky. A je to přínos trvalý, který bychom bez členství (nebo těsné asociace s unií) nemohli získat.

Hrubý domácí produkt na hlavu stoupl v Česku ze 9460 eur na obyvatele v roce 2004 na 20.990 v roce 2019, tedy více než dvakrát. Projevilo se to také v peněženkách občanů, a s růstem příjmů začali lidé daleko víc využívat dalších nabídek plynoucích z členství v EU. Stačí zavítat v létě na sicilské pláže nebo v zimě do alpských letovisek – Češi jsou tu jako doma. Volný pohyb osob, zrušení vnitřních hranic, propojování měst a obcí, programy jako Erasmus, Horizont nebo Kreativní Evropa přinášejí možnosti, o kterých se starší generaci ani nesnilo. Ta mladší už je považuje za samozřejmost a masově je využívá. Kdyby republika vyjednávala jen s USA nebo Čínou, možná by takových výsledků nedosáhla.

Přesto máme pořád jaksi daleko k tomu, abychom byli v EU dostatečně vidět a slyšet. Neovlivňujeme strategická rozhodnutí, nepodílíme se výrazně na určování směru. Jsme příliš ostýchaví? Nebo nedostatečně připravení a odborně či jazykově vybavení? Nebo se nám prostě nechce zabývat složitým vnějším světem? Být součástí organizace zahrnující 27, donedávna 28 evropských zemí, od nejmenších po největší, sahající od Portugalska po Estonsko, vyžaduje mimo jiné dokonalou znalost našich partnerů. Nutnost s nimi neustále vyjednávat, domlouvat se, vyřizovat si sporné otázky, přesvědčovat se navzájem. Rozumět složitému umění kompromisu a uplatňovat ho. V každém případě by nás členství v unii mělo více nutit neustále hledět za hranice české kotliny, v níž si někdy až moc pohodlně sedíme, sami se sebou.

Je totiž ošidná představa, že tady něco vysedíme, nebo že jsme chytřejší, či dokonce mazanější než ostatní. Pokud se plnou vahou nezapojíme do debaty o tom, kam má Evropa směřovat a jak má vypadat v 21. století, jakou roli má hrát ve světě, jakými hodnotami se má bezpodmínečně řídit, nebudou na nás ostatní čekat. Lisabonská smlouva zcela jasně umožňuje, aby integrace pokračovala v té či oné oblasti, aniž by se na tom musely podílet všechny členské státy. Jako svrchovaná země si samozřejmě můžeme vybrat, zda se zapojíme do jádra těchto procesů, nebo se budeme spíše pohybovat po jejich okraji. Měli bychom to však dělat s dokonalou znalostí věci, s podporou veřejnosti a pochopení důsledků našich rozhodnutí. A měli bychom si být vědomi, že v této fázi vývoje evropského projektu nejde vůbec o nějakou snahu vytvořit „evropskou federaci“ a dále omezit svrchovanost členských zemí – spíše naopak, jde o to generovat a vyzařovat sílu jako důsledek společné vůle svrchovaných států. V rovině institucí EU to znamená klíčovou a rozhodující roli Evropské rady, při zachování silné pozice zcela nestranné Evropské komise. Nadcházející konference o budoucnosti EU by měla tento trend potvrdit.

Současné fungování Evropské unie dobře prověřila – a dál prověřuje – pokračující krize způsobená pandemií koronaviru. Jakmile začalo být jasné, jak nesmírné budou její hospodářské dopady, prokázaly vlády obrovskou flexibilitu. Ze dne na den souhlasily s rozvolněním přísných rozpočtových pravidel, zmobilizovaly rozpočtové rezervy a výhodné půjčky od Evropské investiční banky, umožnily státům se dočasně zadlužovat a sypat peníze do ekonomik. A zejména dokázaly na nejvyšší úrovni zmobilizovat 750 miliard eur ve formě fondu obnovy, nad rámec sedmiletého rozpočtu. Vlády přemostily hluboké názorové rozdíly na správnost takového postupu – a vytvořily podmínky pro to, aby Evropa vyšla z pandemie co nejméně poškozená a aby se žádný z jejích členů neocitl v dluhové pasti. Nikde nebylo psáno, že se něco takového podaří.

Zároveň se Evropská komise ujala technických úkolů spojených s pandemií. Nemá zajisté žádné pravomoci v oblasti zdravotnictví, a také se členským zemím neplete do jejich boje s nákazou. S jejich souhlasem však nakupuje pomůcky a léky, které dává k dispozici všem, od roušek, respirátorů, ochranných oděvů až po lék remdesivir, který byl ještě na jaře vzácností. Dnes je ho dost pro všechny. S farmaceutickými firmami, které vyvíjejí budoucí vakcíny, uzavřela dohody na dodávky stovek milionů dávek, které budou rozdělovány za předem stanovených a rovných podmínek. Komise přiměla členské země, aby se sjednotily na barvách semaforu, který hlásí úroveň nákazy napříč kontinentem, a tlačí je, aby sladily uznávání testů a nařizování karantén, tedy aby lidé v Evropě aspoň trochu věděli, co je čeká při cestování, když už byla výjimečně omezena svoboda pohybu.

Ačkoli zdaleka není vyhráno, v reakci na tuto bezprecedentní krizi Evropská unie potvrdila svou roli jakožto prostor dialogu, kompromisu, sdílení prostředků a rizik. A řekla bych také, že se osvědčila jako velmi užitečná služba pro členské země a jejich občany.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2020 ČTK

Reklama

1°C

Dnes je sobota 28. listopadu 2020

Očekáváme v 13:00 1°C

Celá předpověď