Jedním z nejobskurnějších příběhů z pražských dějin počátku 16. století je bezpochyby několik let trvající ozbrojený konflikt mezi rytířem Jiřím Kopidlanským a pražskými městy. Jagellonské období, charakteristické mimo jiné vrcholícím ekonomickým a politickým zápasem mezi městy a šlechtou, jakož i pokračujícími náboženskými sváry, bylo ostatně na události tohoto typu bohaté.

Tvrdošíjná snaha měst hájit svá středověká hospodářská privilegia se setkávala s rozhodnou nevolí šlechty, ale i dalších složek společnosti, jenž usilovaly o rozbití dosavadního monopolu královských měst na většinu nejvýnosnějších aktivit. V politickém zápase, který se okolo nastíněného problému rozvinul, dosáhla nakonec podstatného úspěch šlechta, když tzv. 'vladislavským zřízením zemským' v březnu roku 1500 dosáhla zamezení přístupu měst na zemský sněm. Toto usnesení sněmu ovšem města odmítla uznat a vzniklé napětí vedlo až k založení branného svazu 29 královských měst v čele s Prahou. Situace se začala nebezpečně podobat předehře k občanské válce. Atmosféra vzájemné nevraživosti mezi měšťany a šlechtici přetrvávající i v následujících letech, byla živnou půdou mnoha konfliktů, které co chvíli hrozily přerůst v krveprolití. Jeden takový případ se odehrál i 3. října 1507 na Staroměstském náměstí v Praze. Během výročního trhu, který zde zrovna probíhal, došlo k potyčce dvou vesnických šlechticů. Jan Kopidlanský v souboji zabil Jana Cukra z Tamfeldu, čímž porušil tzv. friede, tedy městský mír platný po dobu jarmarku, jehož zahájení bylo vytrubováno z radniční věže. Podle staroměstského práva šlo o hrdelní zločin a Kopidlanský byl tedy ihned zatčen městskou stráží. V "krátkém procesu", ze kterého je jasně patrná spíše nenávist staroměstských konšelů ke šlechtě než touha po spravedlnosti, byl Kopidlanský ještě téhož dne odsouzen a ihned sťat a zahrabán na vzdáleném Proseku. Celá záležitost vzbudila mezi šlechtou nesmírné pobouření. Sprostí měšťané si dovolili sáhnout na život šlechtici, navíc podle zemského práva spadal Kopidlanský coby rytíř pod purkrabský soud na Pražském hradě. Odsouzenému nebyla poskytnuta ani duchovní útěcha. Odplatu za ponížení celého urozeného stavu vzal na sebe bratr popraveného Jiří Kopidlanský. 9. března 1507 přijel s oddílem ozbrojenců do Prahy s požadavkem, aby Pražané nechali za jeho bratra postavit zádušní kapli v kostele sv. Václava na Proseku. Když se mu na tento požadavek nedostalo odpovědi, rozhodl se řešit věc mečem. Svůj podíl na rodovém majetku převedl na matku a mladšího bratra a dopisem z 18. března 1507 se sám "vyhostil ze země" a "opověděl" Pražanům boj, což podle starých zvyklostí znamenalo legální vypovězení soukromé války. Pražané na výzvu reagovali vzkazem, že domnívá-li se Kopidlanský, že se mu stala křivda, ať se obrátí na krále či zemský soud. Své povýšené odpovědi však měli záhy trpce litovat. 14. června 1507 přepadli Kopidlanského ozbrojenci kolonu pražských kupců, dva novoměstské měšťany zabili a navíc jim potupně usekali nohy, ruce a nosy. Tím začala dlouhá série nesmírně brutálních útoků na Pražany a jejich majetek. Kopidlanský přepadal kupecké povozy, osady a jiné majetky patřící pražským městům, přičemž se dopouštěl neslýchaných ukrutností na každém, kdo mu padl do rukou. Zajatce obvykle krutě mrzačil, utínal ruce či nohy, řezal uši. Zakrátko si v okolí Prahy nemohl být nikdo jist dnem ani hodinou. Kopidlanský shromáždil postupně na 200 jezdců a 100 pěších a troufal si i na větší akce. Vypálil Michli (majetek univerzity), Jesenici a Vestec patřící Novému Městu, Běchovice (majetek novoměstského kláštera sv. Kateřiny) a Dolní Počernice patřící konšelu Rambouskovi. Ubránit domovy vlastními silami se podařilo pouze obyvatelům Strašnic a Kyjí. 16. září 1508 se Kopidlanského muži dokonce objevili před novoměstskými hradbami a jen duchapřítomnost strážného, který rychle zavřel bránu, zabránila vpádu do města. Rozzuření Pražané, kteří nemohli nikde najít zastání, neboť jak udává kronikář Hájek z Libočan: "... páni zemští tomu se dívajíce mlčeli a někteří snad toho vděční byli,' reagovali vysláním trestné výpravy proti Kopidlanského Kopidlnu. To však již formálně patřilo příbuzným, kteří obratem žalovali Pražany o náhradu škody. Vzhledem k tomu, že boj se neustále stupňoval a Kopidlanského útoků nezůstala ušetřena ani další města, včetně Nymburka, Žatce a Tábora, musel se do konfliktu nakonec vložit sám Václav II. O jeho sympatiích k jednotlivým aktérům výmluvně vypovídá vyřčený rozsudek: Zajatci obou stran mají být propuštěni a Pražané musí vyplatit odškodné za zničené Kopidlno. "Rytíři Kopidlanskému nemá být kladeno za zlé nic z toho co spáchal, neboť to všechno učinil na ochranu cti svého rodu."

Reklama