Washington - Jedním z talentů zesnulé britské královny Alžběty II. bylo změnit nejmocnějšího z mužů v nadšeného fanouška. Osobně se sešla se 13 americkými prezidenty, kteří vládli za její éry, výjimkou byl pouze Lyndon B. Johnson. Ti z nich, kteří jsou stále naživu, se shodují, že se Alžběta II. svým přístupem vymykala mnoha světovým vůdcům. Nebylo to kvůli slávě, ale protože se v ní prezidenti setkávali se ztělesněním nejbližšího amerického spojence a později také s někým, kdo znal jejich předchůdce lépe než oni sami, napsal v materiálu o americko-britských vztazích za Alžbětiny vlády Politico. Nový britský král Karel III. může být podle tohoto serveru pro USA příliš politický.
"Dát si čaj s její výsostí - a jejími corgi - je nejmilejší vzpomínka mého prezidentství," napsal někdejší prezident George W. Bush. "Byla to důstojná a krásná dáma - jako nikdo jiný," uvedl exprezident Donald Trump. Dokonce i jeho předchůdce Barack Obama, který si uměl zachovat chladnokrevnost, při platinových oslavách Alžbětiny vlády přiznal, že při návštěvě jejího veličenstva bylo těžké zachovat rozvahu.
Politico připomíná i protokolární prohřešky nervózních amerických prezidentů, přičemž nejvíc se proslavil Jimmy Carter, který královnu-matku políbil na ústa. Ronald Reagan se na cestu do Evropy roku 1983 připravoval se starostí, zda má správné oblečení na projížďku na koni s královnou. Někdejší britský premiér Harold Macmillan popsal královninu cestu do USA v roce 1957 jako takový úspěch, že "Jiří III. byl nadobro pohřben". Británie za tohoto krále bojovala v americké válce za nezávislost a Jiří nakonec ztrátu území v Severní Americe přijal.
Alžběta II. k udržení dobrých vztahů s USA nepoužívala žádnou tajnou zbraň. Ovlivnila prezidenty šarmem, schopností spřátelit se a udržet "speciální vztahy jako speciální". Alžběta uměla tuto mimořádnost promítnout nejen do vztahu k prezidentům, ale i k ostatním Američanům. Určující pro Brity její generace byla 2. světová válka a americký přínos v ní. Alžběta trávila dovolenou v zahraničí zřídka, ale pětkrát z toho v USA.
Británie Alžbětiným úmrtím nejen přišla o diplomatický trumf, ale i o anděla strážného speciálnosti vztahů s USA. Její nástupce Karel III. je pro britské představitele, kteří si přejí, aby následoval matku v její diplomacii, problém. Nikoli vlastní chybou neposkytne skoro tajemné spojení s minulostí, jež jeho matka znamenala pro celý svět. Co může vztahy zkomplikovat, je fakt, že Karel III. je ve srovnání s Alžbětou II. mnohem otevřenější ve svých politických názorech.
Jeho matka se striktně držela definice konstitučního panovníka a intervenovala jenom v naprosto nezbytném případě. Její syn byl jako korunní princ politicky mnohem otevřenější. Angažoval se v otázkách klimatických změn a ochrany životního prostředí, což jsou na druhé straně Atlantiku témata kontroverzní. Jako nástupce trůnu říkával, že pravidla pro panovníka jsou jiná než pro jeho nástupce, a sliboval, že stane-li se králem, bude se politicky angažovat méně.
Bude-li Karel III. pokračovat ve svém aktivismu, může u Američanů ztratit nejen sám, ale může oslabit i jejich zájem o britskou monarchii jako takovou. Mimořádnost americko-britských vztahů budovaných desítky let to zřejmě nevykolejí, avšak ztráta zájmu Británii připraví o nástroj používaný v diplomacii minulých let. Pokud je někdo toho názoru, že postavení a váhu státu určuje něco víc než jeho bohatství a zbraně, pak je těžké nepohlížet na smrt Alžběty II. jako na zásadní diplomatickou ztrátu pro Británii. Přesto je ale třeba si uvědomit, že mimořádnost vztahů, k níž královna tak přispěla, nelze zredukovat na vztahy jednotlivců. Jde o něco hlubšího, zakořeněného v dějinách, hodnotách, kultuře, obchodu a obraně. Alžběta II. to věděla. Pokud o tom někteří američtí prezidenti pochybovali, pak po čaji s královnou změnili názor.
