PRAHA - Vstup do Severoatlantické aliance bývá označován za jeden z největších úspěchů české zahraniční politiky po listopadu 1989. Během pěti let členství v alianci si Česká republika vydobyla respekt účastí v mírových operacích i aktivitami po 11. září 2001. V roce 2002 uspořádala summit NATO, loni představila mnohonárodní protichemický prapor.
Jak nicméně nyní prohlásil v rozhovoru pro ČTK Jamie Shea, pobočník generálního tajemníka pro vnější vztahy a dlouholetý mluvčí aliance, Česká republika pochopila, že členství v NATO je o solidaritě a o odpovědnosti, nikoli jen o výhodách. „To je, upřímně řečeno, docela pozoruhodný posun," dodal.
Stručná historie vztahů ČR s NATO
Sbližování s NATO zahájilo někdejší Československo krátce po listopadu 1989. V lednu 1993 se nově vzniklá samostatná Česká republika stala členem Severoatlantické rady pro spolupráci a v březnu 1994 podepsala dokument o připojení k projektu Partnerství pro mír. Summit NATO v červenci 1997 v Madridu rozhodl, že aliance bude v první vlně rozšířena o Česko, Maďarsko a Polsko.
Týž měsíc byl otevřen samostatný český úřad při NATO a v listopadu 1997 ČR ustavila svou misi při alianci, kterou vede velvyslanec Karel Kovanda. V březnu 1999, osm let po rozpuštění Varšavské smlouvy, se začlenění ČR do NATO stalo realitou.
Liknavá vláda
Česká republika se spolu s Polskem a Maďarskem stala členem NATO 12. března 1999. Již pár dní poté ji čekala zatěžkávací zkouška v souvislosti s válečným konfliktem v Kosovu. Náletů se ČR přímo neúčastnila, souhlasila však s přistáváním letadel a přesuny jednotek NATO přes své území. Česká politická scéna ale reagovala na kosovský konflikt nejednoznačně. Politici vládní ČSSD i tehdejší šéf sněmovny Václav Klaus s vojenským zásahem nesouhlasili. Vláda těžko hledala kompromis mezi svým rezervovaným postojem k akci NATO a plněním spojeneckých závazků. Ve Washingtonu i v bruselském sídle aliance byli liknavým přístupem nového spojence zklamáni. Ani česko-řecká iniciativa, jež měla přispět k urovnání kosovského konfliktu, nevyvolala v alianci větší ohlas.
Další odhalení českých slabin přinesl rok 2001. Generální tajemník NATO George Robertson dal tehdy v Praze najevo, že aliance nechápe, proč Česko neplní své vojenské závazky. Češi vyčkávali s plány na reformu armády; problémem bylo zavedení a používání systému obranného plánování, který by zajistil kompatibilitu s aliancí. Vojenský rozpočet příliš zatížily jednotlivé investiční projekty - nákup letounů L-159 či modernizace tanků T-72. Teprve odvolání ministra obrany Vladimíra Vetchého a odhodlání jeho nástupce Jaroslava Tvrdíka prosadit rychlou profesionalizaci i celkovou reformu armády částečně napravily nepříliš příznivý obraz země v NATO.
Proti terorismu
Česká pozice v alianci se výrazně zlepšila v období po 11. září 2001, kdy USA i aliance ocenily ochotu a schopnost Česka podílet se na boji proti terorismu. Češi útok teroristů rozhodně odsoudili, zavedli zvýšená bezpečnostní opatření uvnitř státu a zapojili se do celosvětové kampaně. Z českých ozbrojených sil se do boje proti terorismu zapojil dopravní letoun Tu-154, v jednotkách ISAF v Afghánistánu působila česká polní nemocnice a do operace Trvalá svoboda se zapojila protichemická rota.
Na výsluní se Česká republika dostala v listopadu 2002, kdy hostila summit Severoatlantické aliance, který se konal poprvé za někdejší železnou oponou. Během něj se zavázala k zapojení některých svých ozbrojených složek do struktur NATO. Prioritou je protichemická, protibiologická a protiradiační ochrana, polní nemocnice a pasivní sledovací systémy.
Sázka na specializaci
I po loňské rezignaci ministra Tvrdíka pokračuje reforma českých ozbrojených sil, jejíž přísnější verzi uskutečňuje tým pod vedením nového ministra obrany Miroslava Kostelky. Ozbrojené síly tedy vsadily na specializaci, a to se jim vyplatilo. V prosinci 2003 zahájil v Liberci činnost mnohonárodní protichemický prapor sil rychlé reakce NATO, jemuž nyní velí Češi. Za pět let se podle ministra totiž zvládlo to, co vojáky do té doby nejvíce trápilo: příliš málo lidí umělo jazyky, málo lidí mělo bezpečnostní prověrky a téměř nikdo v ČR neznal standardní alianční postupy.
Dnes jsou Češi v NATO váženým spojencem, nikdo už je nepovažuje za nováčka, prohlásil Jamie Shea. Poukázal na poslední příslib z Prahy vyslat stovku vojáků do vzdáleného Afghánistánu jako na důkaz pochopení provázanosti globalizovaného světa a také hrozeb, které v něm existují.
Jakmile se dnes připravuje nějaká vojenská akce aliance, s Čechy se předem počítá. "Jejich odbornost ve vojenské medicíně, při nakládání s chemickými a biologickými zbraněmi posunula Česko do naprosto vedoucí úlohy v NATO. Proto také stojí čeští vojáci v čele prvního společného praporu obrany proti zbraním hromadného ničení v dějinách aliance," dodal.
Proměna aliance
Pětileté členství Česka v NATO bylo zároveň obdobím, kdy aliance procházela největším vnitřním přerodem za celou svou historii. Válka v Kosovu, aktivace článku pět den po atentátech na New York 11. září 2001, zásah v Afghánistánu jako první operace mimo euroatlantický prostor - to všechno byly premiéry, které předznamenávají budoucí roli NATO.
Zatímco před pěti lety se aliance zabývala výlučně Balkánem, dnes se stává organizací se světovým dosahem. „Jsme-li v Afghánistánu, uvažuje-li se, zda půjdeme do Iráku, je zřejmé, že NATO je odhodláno jít kamkoli, odkud bude našim zemím hrozit teroristické nebezpečí," zdůraznil český velvyslanec při NATO Karel Kovanda. Předpokládá, že upevnění českých pozic a těsné vojenské spolupráce v NATO přinese také nadcházející rozšíření Evropské unie.
Alianci čeká letos další, tentokrát větší vlna rozšíření. K oficiálnímu začlenění sedmi nových členů NATO z východní Evropy, které byly do aliance přizvány na pražském summitu, zřejmě dojde koncem měsíce na ceremoniálu v USA. Krátce potom, 2. dubna, budou vlajky Bulharska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska vztyčeny před sídlem NATO v Bruselu.
