Hof (Německo) - Jako ironii osudu vnímá 81letá česká Němka Ingrid Schusterová to, že po druhé světové válce sice unikla odsunu z Československa, nakonec z něj ale kvůli komunistickému režimu emigrovala do Bavorska. Klid jí to nepřineslo, její srdce totiž zůstalo rozpolcené mezi Českem a Bavorskem. Za svůj skutečný domov ale považuje rodné Ústí nad Labem.
"Jsem česká Němka," řekla v rozhovoru s ČTK Schusterová. Nyní sice žije v bavorském Wunsiedelu, ale za domov považuje Ústí nad Labem, především pak Střekov, kde se narodila v domě, který postavil její děda. Dům se jí po pádu komunismu podařilo koupit, později o něj ale při pokusu v Česku podnikat přišla. Do Ústí nad Labem se však pravidelně vrací, neboť zde má byt, za kterého má výhled na hrad Střekov.
Dětství Schusterové jako ostatních dětí, které se narodily za války, snadné nebylo. Její otec, který byl policista, pocházel z Berlína a s její maminkou se seznámil v Ústí nad Labem po obsazení československého pohraničí v roce 1938. "Tehdy chodil četník od domu k domu, aby rodiče pustili děvčata na slavnost, aby si němečtí vojáci mohli zatančit. A můj otec tehdy uviděl maminku a už ji víc nepustil," řekla Schusterová.
Schusterová, která se narodila v květnu 1941, na setkání s otcem musela čekat takřka 14 let. Její otec byl nasazen v Polsku a v Rusku a protože se ve zmatcích konce druhé světové války nehlásil a ani o něm nebyly žádné zprávy, považovala ho matka Schusterové za mrtvého.
"Všichni maminčini bratranci zůstali v Rusku, kde padli, tak si maminka myslela, že její manžel už také nežije a že jen ještě nemá tu zprávu, takže se seznámila s jedním vídeňským Čechem," řekla Schusterová. A právě známost s vídeňským Čechem, který se spolu s krajany vrátil do Československa, Schusterovou a její maminku ochránila před odsunem.
"Moje maminka s ním otěhotněla, moje sestra se narodila v roce 1946. Díky tomu jsme s maminkou mohly zůstat, nebyly jsme vyhozeny, ačkoli moje maminka už ty papíry na přestěhování měla," řekla Schusterová. Ostatní příbuzní ale takové štěstí neměli a museli Československo opustit.
"Příbuzní vůbec nevěděli, kam pojedou, když je nacpali do dobytčáků. V těch dobytčácích fašisti vozili lidi do koncentračních táborů a po válce v takových vlacích jezdili sudetští Němci neznámo kam," řekla Schusterová. "Rodiče mojí maminky, tedy babička s dědečkem, jeli až na sever k moři do Meklenburska-Předního Pomořanska. Jeli bez jídla a bez pití," řekla. Na severu Německa je čekal těžký život, protože místní sedláci je nijak nevítali, naopak pro ně museli tvrdě pracovat. "K jídlu dostávali třeba jen šlupky od brambor," uvedla.
"Babička tam nahoře u toho moře byla strašně nešťastná, stýskalo se jí hrozně po Krušných horách, Labi a Střekově," řekla Schusterová. Její prarodiče se později přestěhovali do Budyšína a její babička poté často pobývala v Ústí nad Labem.
V Budyšíně Schusterová dědečka s babičkou navštěvovala a díky tomu se zhruba ve 14 letech mohla vydat do západní části Berlína na návštěvu za svým otcem. "Díkybohu tehdy ještě nestála berlínská zeď, jinak bych se tam také zřejmě nedostala. Ale on z toho rozčílení byl nemocný, měl horečku, takže jsem si ho moc neužila," vzpomínala Schusterová na první setkání s otcem.
Častější setkání poté již možná nebyla kvůli železné oponě. "Musela jsem mít povolení od všech úřadů, třeba od uličního výboru," řekla Schusterová. Souhlas jí musela dát i ředitelka zdravotnické školy, kterou navštěvovala. "Ředitelka se mě ptala, zda otec bydlí ve východním, nebo západním Berlíně. A mě to tehdy zapálilo a řekla jsem, že ve východním. Kdybych řekla, že v západním, tak by mi to povolení nedali," uvedla.
Otec jí tehdy nabádal, aby na Západě zůstala, jenže Schusterová chtěla nejdříve dokončit školu a složit maturitu, po které už se za otcem nedostala. V Ústí nad Labem pracovala jako dětská sestra, ale v roce 1969 se jí i s dcerou Jitkou podařilo odejít do Bavorska. Její tehdejší manžel se ale za hranice nedostal.
"V roce 1945 jsem měla být z Československa vyhozena, takže to je ironie osudu," řekla Schusterová o své emigraci. V Bavorsku pracovala nejprve jako zdravotní sestra a v jihobavorském Amerangu nakonec založila domov pro těžce postižené děti. "Strašně jsem se kvůli tomu zadlužila," řekla. Získat dům, ve kterém by zařízení pro děti mohla provozovat, jí pomohl Němec vysídlený z Jeseníků. "Měl se mnou soucit a znal lékaře, který pocházel z Nejdku u Karlových Varů. Ten mi prodal svůj dům a pozemek v Amerangu. Když slyšel, že by z jeho domu mohl být dětský domov, tak s tím hned souhlasil," řekla.
Dětský domov poté provozovala se svou maminkou, která v něm vařila. I kvůli problémům s šéfem místního úřadu pro mládež nakonec domov po pádu komunismu v Československu prodala a vrátila se do Ústí nad Labem, kde se jí ale dobře nevedlo, neboť kvůli špatným kontaktům přišla o dům po prarodičích, který koupila, aby z něj udělala domov důchodců.
"Jak to v tom životě bývá, v Bavorsku jsem měla touhu po Ústí nad Labem, ale tam se mi zase stýskalo po Bavorech, tak jsem se vrátila zase do Bavor. A nyní žiju ve Wunsiedelu," řekla. Do Ústí nad Labem, které stále považuje za domov, se pravidelně vrací. "I dvakrát měsíčně," dodala.
