Důvěra investorů připomíná křehkou ořechovou skořápku - když se rozlouskne, dá to moc práce slepit všechny úlomky zpátky. Na první pohled sice vypadá jako dřív, nicméně při důkladnější obhlídce jsou patrné šrámy. V poslední době se "louskáčkem" stal italský potravinářský koncern Parmalat, který zahnal do rohu leckoho - od účastníků trhu až po instituce, jejichž služeb Parmalat využíval (na pranýři se tak zase ocitly nejen auditorské nebo ratingové firmy, ale i například investiční banky zvučných jmen, které za slušné provize vytvářely derivátové konstrukce, prostřednictvím kterých Parmalat převáděl peníze do daňových rájů a spekuloval s nimi).

Mnozí označují Parmalat za evropskou obdobu amerického Enronu - ano, obě společnosti vykazují podobné charakteristiky jako nedostatek transparentnosti, skrytou defraudaci a zadluženost nebo neefektivní kontrolu ze strany auditorů nebo regulačních úřadů, nicméně rozdíl je v postoji USA a Evropy ku kolapsům velkých firem. Texaský Enron, který zbankrotoval před zhruba dvěma roky, byl "ponechán" svému osudu bez zájmu státu o osudy zaměstnanců (mnoho z nich ztratilo práci bez jakékoliv kompenzace) nebo jiných osob, které díky podnikovým penzijním systémům, které investovaly do akcií Enronu, přišly o zajištění "na stará kolena". Stáhl tehdy se sebou řadu firem, mezi nimi zejména svého auditora Arthur Andersen, který Enronu pomáhal krýt účetní nesrovnalosti. Postižena ale byla i například investiční banka J.P. Morgan, která byla nucena v prosinci 2000 začít sáhodlouhá jednání s 11 pojišťovacími společnostmi ohledně splacení záručních dluhopisů, které kryly rizika komoditního obchodu mezi Enronem a Mohonia Ltd. (komoditní dcerku J.P. Morgan) v celkové hodnotě 1,1 mld. USD. Italské firmě stát přispěchal na pomoc. Italská vláda totiž den před Vánocemi na zvláštním zasedání schválila kvůli Parmalatu dekret s novým řešením pro bankrotující firmy, které mají nejméně 1000 zaměstnanců a dluh ve výši nejméně 1 mld. EUR. Podle italského ministra průmyslu Antonia Marzana je účelem "zachování pracovních míst, nikoli akcionářů nebo vedení firem" (současně byl správcem konkursní podstaty jmenován známý krizový manažer Enrico Bondi, který byl členem správní rady koncernu a převzal jeho řízení poté, kdy se jej pod tíhou odhalených podvodů zřekl Calisto Tanzi). "Základní otázkou, na kterou je třeba získat odpověď, je to, zda jde o všeobecnou reformu zákona o bankrotech, nebo pouze o jednorázové opatření, které má pomoci jen jedné firmě", komentoval snahy Italů mluvčí Evropské komise s tím, že EK bude toto rozhodnutí podrobně zkoumat, aby vyloučila, že vláda bude při zachraňování podniku plýtvat penězi daňových poplatníků. Stejně vstřícný krok jako Italové v nedávné minulosti učinily i další evropské země. Francie například zachraňovala strojírenskou firmu Alstom (do restrukturalizačního plánu byly kromě věřitelských bank zapojena i francouzská vláda, jež měla poskytnout 25 % celkové finanční pomoci). Německo tahalo z ohně horké brambory za telekomunikačního operátora Mobilcom, což analytici záhy označili finanční podporu zorganizovanou vládou za pouhý předvolební trik k dočasné záchraně zhruba tisícovky pracovních míst svých potenciálních voličů, nebo za stavební firmu Philip Holzmann.

Reklama