S výjimkou expandujícího zasněžování panoval před pěti lety na našich horách investiční poklid. Mohutná obměna dopravních zařízení v poslední době má za následek i nárůst cen jízdného. Pro zajímavost jsme se podívali, o kolik se v největších areálech za pět let zdražilo. („Plná palba“, tedy jednodenní jízdenka pro dospělého v hlavní sezóně.)

Logicky nejvíce tam, kde se i nejvíce investovalo. Janské Lázně a Ještěd z 300 na 590, tedy o 97 procent. Benecko kvůli nové lanovce o 90% z 210 na 400, podobně o 80% Říčky (z 250 na 450) a o 57% Herlíkovice (z 350 na 550) a šumavský Špičák (z 300 na 470). Absolutně nejdražší Špindl je až sedmý: o 55%, ze 490 na 750. Skoro stejně i tanvaldský Špičák (54,5%, z 330 na 510). O něco méně, o 45%, na Zadově (z 310 na 450). Naopak nejméně se ceny posunuly na Klínovci (o 26%, z 390 na 490) a ještě méně v Rokytnici. Tam sice přibyly dvě moderní lanovky a vznikl SKIregion se 40 km sjezdovek, ale změna ceny ze 460 na 570 obnáší jen 24%, tedy velmi vstřícných 5% ročně. Je třeba si uvědomovat, že naše hory stále ještě dohánějí technologické zaostávání z dob předlistopadových. Velmi mnoho se vložilo do zasněžování. Každá lanovka je v našich malých střediscích zásadní investicí a výrazně se tak promítá do jízdného, jež tím neroste progresivně, nýbrž spíše skokově. A přiznejme si nepopulárně: navzdory našemu nadávání dokazují stále našlapaná střediska, že ceny jízdného jsou pořád ještě realistické. Hranice jízdného padají Skoro pokaždé má dobrá zpráva - přibývá nová lanovka - taky svou odvrácenou tvář: kvůli tomu se zvyšuje jízdné. Zejména v našich podmínkách nulových dotací a žádných bezúročných půjček (jistě, mohli bychom dlouze diskutovat o tom, proč by je právě tato skupina podnikatelů měla mít) je to vlastně logické. Na splátky bance je nějak třeba vydělat a často jsou naplánované i další investice. Bezprecedentní cenový skok nepodnikl letos nikdo jiný než dravý žralok našich hor Karel Vacek se svou společností Snowhill. Napřed napumpoval do Ještědu čtvrt miliardy, především v podobě tří lanovek a poté zdražil skoro o polovinu: z loňských 400 na 590 korun/den. Tedy na druhou nejvyšší cenu u nás po Špindlu s nezměněnými 750 korunami v superhlavní sezóně. Takového skoku se zatím nikdo neodvážil, maximem byla stovka ve Špindlu. S novou čtyřsedačkou Snowhill přitvrdil i v Herlíkovicích: s 550 místo 490 korunami prolomil loni ještě ctěnou magickou hranici. První česká osmikabinka v Janských Lázních, ve spojení s Pecí a oběma Úpami jako rozšířená Skiarena tvrdě usilujících o pověst tuzemské dvojky, zařídila plichtu s Ještědem na 590 korunách. Naopak nový SKIregion západních Krkonoš s leadry Rokytnicí a Harrachovem se udržel na 570 korunách. Jsou to ceny vesměs lámající hranici 20 euro (u nás je to hranice cenové elity, v Rakousku naopak spodní) a v týdenním součtu se těsně přibližující 3.000 Kč. Uvážíme-li, že už okolo 150 euro stojí šestidenní skipas ve velmi slušných střediscích alpských, bude asi čím dál více lidí uvažovat o týdnu tam. Tím spíš, že nároky tuzemského cestovatele podle všech zpráv rostou, vyžaduje stále kvalitnější ubytování a utrácí stále více - a tedy se asi nebude rozhodovat podle permanentky dražší „jen“ o 40 či 50 euro. Mimochodem, v Rakousku, konkrétně Söldenu, Arlbergu a Silvrettě, letos těsně padá tamější magická hranice 40 euro/den, takže rozmezí tamního jízdného je 19,50 až 40,50 euro. Možná tedy zesílí trend používat domácí hory spíše na den či víkend a na běžky. To platí samozřejmě hlavně pro bohatší nehoraly z větších měst. Pro lyžaře z podhůří a nevelkých vzdáleností logicky zůstanou „jejich“ hory nezastupitelné. Pomalu, nesměle, ale přece se zkvalitňuje i propagace našich hor v blízkém zahraničí. Zdá se tedy, že jim tradiční sousedé v hlavní sezóně přízeň zachovají. Díky novým lanovkám se snad někde zkrátí fronty, ale lyžaři se z nich spíš jen přesunou na svahy. Žádné zásadní změny tak jistě čekat nelze. Rokytnice jede V dávných dobách věhlasného krkonošského čtyřlístku Špindl - Pec - Harrachov - Janské Lázně byla ospalým průmyslovým městečkem, lyžařsky nezajímavým. Pak ale na tehdejší dobu neuvěřitelně agilní tělovýchovná jednota Spartak vybudovala v 70. letech na Lysé hoře nejlepší středisko českých zemí. Jeho sláva začala lehce blednout v průběhu další dekády, kdy masivní centrální investice přes Správu tělovýchovných zařízení akcelerovaly podřimující Špindlerův Mlýn. Po revoluci se Rokytnice, svého času nejzadluženější obec republiky, dostala do problémů, jež spolu se špatnými zimami a problémovým managementem TJ dopadly i na tamější lyžování. Ještě před pár lety byly Horní Domky rájem pro nostalgiky. Nyní se zdá, že středisko s největším převýšením u nás (650 metrů) nabírá nový dech. Na loňskou sezónu jsem slyšel jenom chválu, a to i od jinak velmi kritických domorodců. Se změnami k lepšímu jakoby symbolicky letos končí i legenda - Přibližovák. Stará kotva byla desítky let jedinou dopravou od parkoviště. Letos konečně přichází zbytek původního projektu - náhrada vleku čtyřsedačkou. Ta by s kapacitou 2 000 osob/hod. měla vyvážet více než trojnásobek návštěvníků a odstranit tak nejhorší „ucpávku“ areálu. Další takřka revoluční novinkou je vznik SKIregionu neboli oblasti sdružující pět středisek v této části Krkonoš a sousedních Jizerek. Za nezměněné loňské jízdné se tak návštěvníkovi Rokytnice otevírá přístup na 40 km sjezdovek, obsluhovaných šesti lanovkami a 36 vleky o celkové kapacitě 30 000 osob. Je snad i předzvěstí dávno plánovaného a takřka zakletého skutečného propojení Rokytnice s Harrachovem. Na nezalesněných níže umístěných loukách se přitom chystá ambiciozní výstavba areálu legendární rodiny Udatných, kteří již nyní provozují řadu menších vleků. Zdá se, že nostalgické podřimování je totam. Snad je už i Rokytnice pevně v 21. století. Bejvávalo Při zprávách o panující výši jízdného se mnohým starším vybaví přímo směšné ceny let sedmdesátých a osmdesátých. Vzhledem ke všem možným změnám jsou ale srovnání „kolik co stálo“ hodně zavádějící. Co ale srovnat lze, jsou kapacity tehdejších vleků a nemnoha lanovek. Krásně na nich vidíme, jak velice se naše areály změnily. Připočteme-li, že tehdy u nás pravidelně lyžovalo více lidí než dnes a že se všichni museli poskládat na domácí hory, dovede si i ten, kdo tehdejší lyžování nezažil, jistě představit, jak asi vypadaly fronty. Užijte si tedy malý exkurs do reality tzv. Vyspělé socialistické společnosti l. p. 1981. Nacházíme ještě plno vleků s kapacitami mezi 200 a 300 osob/hodinu. Ale také některé jen nemnoho přesahující 100 a dokonce i menší s 80 a 60 osobami. Jeden lyžař nahoře za minutu, tomu říkám výkon. Dnešní běžný vlek Doppelmayr zvládá dvacetkrát tolik... Výkřikem techniky byly talířáky Tatrapoma H, teoreticky přepravující 900 osob. Některé staré kotvy, např. na Klínovci a na šumavském Špičáku, už ale dokázaly zlaté české ruce „vytůnit“ až na relativně úctyhodných 700 až 800 osob. Zato staré, vesměs jednosedačkové lanovky - Špindl, Klínovec, Zadov, Portášky, Pancíř, Javorový, Pustevny - byly už tehdy zastaralé kolovrátky, přepravující ne víc než 300 osob. Zaujme také ohromné množství atypických konstrukcí, zjevně výsledek svépomocného lokálního kutilství. Dodejme, že uváděné kapacity jsou teoretické a v praxi nedosahované. Na Ještědu, nyní tak expandujícím, čekaly tři vleky dohromady schopné vytáhnout necelou tisícovku lyžařů. O malinko lépe s nějakými 1500 na tom byly oba Špičáky a Klínovec. Naopak na Kašperských Horách zvládaly tři vlíčky jen 420 zájemců. Ve Vítkovicích jeden vlek pouhých 350 osob, v dnes silném Dolním Dvoře 400. Osamocená stará kotva „dědek“ dopravila z Herlíkovic na Žalý jen 300 trpělivých. A co měli říkat v Bílé, kde hlavní vlek zvládal jen 180, tehdy ale asi především jen členů oddílu. V Peci na Javoru už jezdily oba vleky a dokázaly za hodinu oblažit 360+557 lyžařů. Na Bramberk se jich vyvezlo 510. Krása proti Studenovu, kde dlouhá kotva přepravila jen 240 lyžníků. Ve Špindlu na Pláně valila legendární „Krňoulova“ jednosedačka (odstavená až v únoru 1986) ohromujících 290 lyžařů. Alternativou byl namáhavý výjezd souběžnou kotvou s kapacitou 400. Na Medvědín vyvážela dvousedačka unikátní konstrukce 500 lidí. Vlek Hromovka dokázal přidat 420. Stará kratší kotva na Stohu úžasných 226. S připočtením komunálních vleků Krakonoš, Krausovky, Davidovky, dále Míseček a pár malých na loukách jsme tak byli na necelých 5000 osobách v celém širém Špindlu. Dnes je to skoro čtyřikrát tolik. V tehdy nejlepší Rokytnici-Horních Domcích jsme si napřed museli vyčekat frontu na nezbytném, teprve letos sneseném Přibližováku (slušných 600). Nahoru na Lysou jsme mohli buďto pohodlnou, ale zoufale pomalou kotvou (340), nebo hitem - rychlým, ale nepohodlným talířákem Montaz (650, zkrácený slouží jako jediný dodnes). Nebo zůstat na slalomáku s kotvou (450). Suma sumárum 2 000 lyžařů. Nepředstavitelná čísla, a přesto jsme tehdy Rokytnici považovali za lyžařský ráj. Dnes sedm tisíc a starým údajům se už ani nechce věřit… Autor: Ivan Sosna

Reklama