Christine Lagardeová už měsíce zlehčuje riziko inflace. Celou tu dobu je mimo realitu, píše deník Handelsblatt. Tímto počínáním se banka a její prezidentka vystavuje naprogramovanému evropskému riziku.
Inflace překonává očekávání. Už samo toto hodnocení v sobě obsahuje jistý prvek znevažování, tvrdí autor redakčního stanoviska. Christine Lagardeová vysílá spotřebitelům tyto vzkazy s takovou jistotou, již by se nedovážili předpovídat ani ti nejzarytější bojovníci proti zvyšování cen.
Necelých osm procent, přesněji 7,9, činil tento ukazatel v květnu v nejsilnější ekonomice unie, v Německu. Tato hodnota zdražení odpovídá rekordní úrovni ze zimy na přelomu let 1973 až 1974. Inflace přišla, aby zůstala – a kdo jiný než ECB by za to měl nést odpovědnost?
Navzdory tomu trvá prezidentka banky a její tým na vlastní interpretaci datových ukazatelů. Zprvu to byly jen bazální efekty, později účinky způsobené pandemií. Poté vstoupily do hry rozhýbané ceny energií a potravin, jež uvedly vývoj dále do pohybu.
I tak má jít podle ECB o přechodný jev, zní mantra tohoto ústavu. A pokaždé, když to vypadá, že není zbytí, banka připouští, že inflační výhled nesmí být příliš optimistický a že je spojen s “velkými riziky”.
Ze současného pohledu působí táto chlácholení jako výsměch. Za prvé proto, že už v době svého začátku, někdy před půl rokem, působilo poněkud mimo. A za druhé pak jednoduše proto, že chlácholit nepatří do popisu práce ECB. Naopak, centrální banka eurozóny musí zavčas aktivovat záchranný systém. Nebo ještě jinak – průmysloví hráči se musí spolehnout na to, že ECB dokáže zareagovat odpovídajícím způsobem.
V tomto směru je třeba kritizovat banku za nedbalost, bez ohledu na bazální efekty, problémy v dodavatelských řetězcích či válkou způsobené energetické šoky. O ohledem na to, že se ECB zdráhá zakročit s odvoláním na své “příznivé” inflační výhledy, je boj proti inflaci proveditelný jen za cenu pádu do recese. Jenže tato situace je tu, a ohlášené červencové zvýšení základních úrokových sazeb může přijít pozdě.
Existuje slabá útěcha, že si ostatní cedulové banky nepočínají lépe. Americký Fed rovněž dlouho váhal (základní úrokovou sazbu zvedl o půl procentního bodu do rozmezí 0,75 procenta až jedno procento teprve začátkem května, pozn. red.), aby dostal inflaci pod kontrolu. Ve výsledku může Spojených státům stejně jako Evropě hrozit stagflace, čili kombinace slabého hospodářského výkon u a vysokých cen.
Na starém kontinentu číhá mimo to další nebezpečí, jež není radno podceňovat: v protikladu vůči Fed, jenž má pro své rozhodování volné ruce, musí ECB brát ohled na silně zadlužené státy na jihu společenství. Pokud by šly úrokové sazby prudce nahoru, vznikly by tamním vládám potíže s refinancováním. Nastala by dluhová krize 2.0.
Cenová stabilita nastane tehdy, když lidé přestanou o inflaci mluvit,” pronesl svého času americký ekonom Alan Blinder. Od tohoto stavu jsou USA a EU na hony vzdáleny. Mnohé ukazuje na to, že roky 2021 a 2022 vejdou do dějin jako letopočty, během nichž se za mrtvou prohlášená inflace vrátila do průmyslového světa. Možná natrvalo.
