Potápění se stává stále oblíbenějším sportem. Je třeba si však uvědomit, že tento sport může znamenat nejen zábavu a poznání, ale i nebezpečí.

Při potápění těsně pod vodní hladinou mohou být dýchací cesty prodlouženy speciální trubicí ("šnorchlem"), takže je zajištěn přístup vzduchu. Dýchání je tím ztíženo, neboť se zvětší tzv. mrtvý prostor (to je vzduch, který se nedostane do plic, a neúčastní se tak výměny plynů). Při vdechu se navíc musí překonávat i tlak vody působící na hrudník. Tento tlak se zvyšuje na každých 10 metrů hloubky o 98 kPa = 1 at = 735 mm Hg nad hodnotu atmosférického tlaku působícího v úrovni vodní hladiny. Vdech ve větší hloubce než 112 cm je proto už nemožný, neboť hrudník zůstane v pozici usilovného výdechu. Dýchání ve větších hloubkách je tedy možné jen s pomocí speciálních přístrojů, kterými se automaticky nastavuje tlak vdechovaného vzduchu (z tlakové láhve) na hodnotu tlaku okolní vody. Potápěč může dýchat s normálním úsilím, protože tlak vody je stále kompenzován protitlakem z přístroje. Je tu však jiný problém. Při vysokém tlaku vzduchu se v krvi rozpouští více dusíku (v 60 metrech až 70krát více). Při vynoření tlak klesne a přebytečný dusík se uvolňuje. Je-li návrat na hladinu pomalý a postupný, tento dusík se z krve dostává do plic a je vydýcháván. Avšak při příliš rychlém vynoření vznikají v krvi bublinky dusíku, které ucpávají malé cévy a dochází k plynové embolii. Tento stav se nazývá kesonová nemoc. Jestliže se člověk potápí bez přístroje se zadrženým dechem, stoupá mu v krvi obsah kysličníku uhličitého, protože není z těla vydýcháván. Je-li kysličníku uhličitého v těle moc, dochází k pocitu nedostatku vzduchu, což je signál k vynoření. Tento okamžik může být oddálen, jestliže osoba před potopením chvíli zhluboka dýchá (hyperventiluje), a tím sníží obsah kysličníku uhličitého v krvi. Trénovaní potápěči dokáží tímto způsobem vydržet pod vodou déle než minutu. Při potápění může také dojít k tzv. barotraumatu nebo-li poškození tlakem. Potopíme-li se, naše tělesné dutiny, které jsou vyplněny vzduchem (plíce, střední ucho aj.) se vlivem zvýšeného tlaku zmenšují (na polovinu v 10 metrech hloubky, na čtvrtinu v 30 metrech), a proto musí být chybějící vzdušný prostor nahrazen. Při potápění s přístrojem se tak děje v případě plic automaticky. Spojení vnitřního ucha s hltanem prostřednictvím Eustachovy trubice je však otevřeno pouze příležitostně (při polykání) nebo vůbec ne (při nachlazení). V případě potápění vtlačuje zvyšující se tlak vody v zevním zvukovodu bubínek dovnitř a může dojít až k jeho prasknutí. Studená voda následně vnikne dovnitř a jednostranně dráždí orgán rovnováhy, což vede k nevolnosti, závrati a poruchám orientace. Tomu lze zamezit občasným aktivním vtlačením vzduchu z plic do středoušní dutiny (ucpat nos a zatlačit).

Reklama