Evropa je dlužníkem Ameriky, soudí náměstek Povejšil

foto Český velvyslanec při EU Martin Povejšil.

Od začátku tohoto století jsme jako evropští spojenci spotřebovali to, čemu se říká mírová dividenda 90. let. Vyplývala z pádu komunismu, rozpadu Varšavské smlouvy nebo ze sjednocení Německa. Neinvestovali jsme v té době do našich ozbrojených sil tak, jak jsme měli. Plyne z toho naléhavá potřeba tuto investiční mezeru vůči Spojeným státům co nejrychleji uzavřít, zdůrazňuje náměstek ministra zahraničí a bývalý velvyslanec při NATO Martin Povejšil.

NATO slaví v tomto roce 70 let trvání, jak byste popsal jeho současnou podobu a vyhlídky do budoucnosti?

Jestliže od 90. let až do celkem nedávné minulosti platilo, že operovat mimo území Severoatlantické aliance (Out of Area) může vést k propadu aliance do bezvýznamnosti (Out of Business), v poslední době jsme svědky určité reflexe uvnitř NATO. Je to v reakci na proměnu bezpečnostního prostředí. Ta způsobila, že tento předpoklad z 90. let není už natolik kategorický ani paušální, jako tomu bylo ještě na počátku tohoto století.

Aliance se v současnosti vrací ke svému klíčovému poslání, jímž je obrana vlastního území. Vidíme to například na tom, jak posiluje svou přítomnost ve východní části aliančního území. A rovněž čím dál intenzívněji přemýšlí, jakým způsobem se připravit na potenciální hrozby. Ty mohou přijít nejen z východního, ale i z jižního sousedství.

Čili můj odhad je, že se tento trend, tato nová rovnováha mezi Out of Area, to jsou Afghánistán, Libye. Irák, a opětovným důrazem na ochranu svého území, postupně ustálí, a že bude pokračovat.

Speciální příloha PDF

    Speciální přílohu si můžete stáhnout zde.

Uměla a umí se aliance i v současné hektické době přizpůsobovat novým výzvám?

Aliance permanentně prochází určitými transformačním procesem. Je evidentní, že třeba rozšiřování NATO bylo jedním z hnacích sil této transformace. Primárním úkolem je samozřejmě umět se přizpůsobit proměnám bezpečnostního prostředí.

Velkým tématem současnosti je posilování akceschopnosti aliance proti hrozbám. Z toho vyplývá dohoda na nejvyšší politické úrovni o posílení struktury velení uvnitř NATO. Jedním z výsledků loňského summitu je rozhodnutí o zřízení dvou nových velitelství. Za prvé pro Atlantik v americkém Norfolku, což je reakce na vzrůstající aktivitu ruských ozbrojených sil v atlantickém prostoru a v Arktidě, a za druhé pro logistiku, zřízené v německém Ulmu. A jestliže cílem atlantického velení je připravit se na ochranu tohoto prostoru, Ulm a logistika mají za cíl zpružnit nasaditelnost aliančních sil tam, kde to bude nutné. Jde navíc o posílení velitelské struktury o zhruba 1200 lidí, mluvíme převážně o důstojnících.

Dá se tato akceschopnost měřit, posuzovat a vyhodnocovat?

Vyjděme z toho, že zřízení obou nových velitelství má za cíl posílit akceschopnost aliance v praktické rovině. V NATO se mluví o principu 4 x 30: do 30 dnů musí být aliance schopna rozmístit 30 praporů, 30 lodí, 30 letadel. Nástrojů k měření akceschopnosti je celá řada, a členské země – na základě společně dohodnutých pravidel – procházejí periodickou revizí vlastních schopností. Probíhá soustavný monitoring, a členské státy na sebe berou závazek, že se budou jeho výsledky a závěry revizních procedur řídit.

Takže nejde o nic, co by už neexistovalo. S tím, jak se mění bezpečnostní prostředí, získávají pochopitelně některé prvky větší nebo novou naléhavost. A logicky se očekává, že spojenci budou všechny tyto tlaky a kroky brát vážně, čímž se akceschopnost aliance může dále zvyšovat.

Tématem diskusí jsou také národní rozhodovací procedury. Ukazuje se, že ne všude jsou dostatečně operativní na to, aby fungovaly adekvátně. Jsou situace, které si dovedeme představit a dokážeme je v nějakých cvičeních i modelovat, a jsou situace, které jsou naopak nepředvídatelné. Na ně musíme umět reagovat jakbysmet, jde o celý systém operativního politického a vojenského rozhodování.

Největšími tématy, napsala agentura Bloomberg, jsou pro současné NATO politika Ruska, islámský terorismus a bezpečnost kyberprostoru. Souhlasíte?

Myslím, že tyto tři hrozby obsahují jádro toho, co aliance cítí jako největší výzvy současnosti. Na všechny se snaží najít odpovědi. Z pohledu delšího časového úseku má NATO asi nejvíce zažitý terorismus, v boji proti němu se angažuje aliance dlouhodobě.

Operuje ve vojenských operacích, jejichž cílem je snížit teroristické hrozby, ať na vybraném území jako je Afghánistán, nebo obecně v boji proti jednotkám Islámského státu.


Kyberprostor je další
vojenskou doménou, spolu
se zemí, mořem, vzduchem
a vesmírem.


Pokud jde o kybernetickou hrozbu, ta se řeší nejenom po linii vojensko-bezpečnostní, ale i v širším kontextu. Dnes se chápání této problematiky ustálilo na tom, že kyberprostor je další vojenskou doménou, spolu se zemí, mořem, vzduchem a vesmírem. Není to jen teorie, ale obecně přijatá praxe. Aliance v i tomto směru se snaží rozvíjet své schopnosti, aby byla schopna čelit tomu, co jí hrozí.

A co se týče Ruska, před společným dialogem se NATO nikdy neuzavíralo. Udělalo celou řadu vstřícných kroků, od zakládajícího aktu po vytvoření Rady NATO-Rusko. Na druhou stranu ovšem vidíme, jak narůstá asertivita Ruska v mezinárodním prostoru, která se neprojevuje už pouze politicky, ale také vojensky. Připomeňme si události v roce 2008 v Gruzii a v roce 2014 na Ukrajině. Trvá to ostatně dodnes.

Musíme na to umět reagovat. V důsledku toho dochází k posílení předsunuté přítomnosti v Polsku a Pobaltí, na němž se podílejí alianční země včetně České republiky. Je nezbytné počítat s tím, že pokud Rusko své chování a vystupování na mezinárodní scéně nezmění, nemůže jít o žádný krátkodobý krok. Pokud chceme být důvěryhodní a bránit vlastní území, musíme se aktuálnímu vývoji umět přizpůsobit politicky a vojensky. A to platí pro každou z uvedených hrozeb.

Platí ještě dělení na vnitřní a vnější hrozby?

Není žádná novinka, že postupem času zanikají a stírají se rozdíly mezi vnitřní a vnější bezpečností. Kdybychom se intelektuálně snažili definovat tuto dělicí čáru, dostali bychom se do poměrně složité debaty, Aliance na sebe nechce ani nemůže brát úkoly, které bych nazval z pohledu vnitřní bezpečnosti jako policejní. NATO je primárně vojenská organizace a má k dispozici vojenské nástroje, nikoli policejní.

Je spor o výši výdajů na společnou obranu, který vedou USA se spojenci, opravdu zásadním tématem, nebo spíše mediálně vděčnou přestřelkou?

Je to nezbytná, podstatná součást celé debaty o Severoatlantické alianci. Je zaměřená na to, do jaké míry budou spojenci ochotni a schopni naplňovat závazky tomuto uskupení. Závisí na tom budoucnost a akceschopnost celé aliance.

Závazek vydávat na obranu dvě procenta HDP a až 20 procent na konkrétní investice do výzbroje a do nákupů techniky není nový ani nečekaný. Existoval přes summitem ve Walesu (2014, pozn. red.), existoval před současnou americkou administrativou. Nyní se o něm hovoří s daleko větším důrazem a hlasitěji než kdykoli předtím. Současně to souvisí s tím, že od začátku tohoto století jsme jako evropští spojenci spotřebovali to, čemu se občas říká mírová dividenda 90. let. Vyplývala z pádu komunismu, rozpadu Varšavské smlouvy nebo ze sjednocení Německa. Neinvestovali jsme v té době do našich ozbrojených sil tak, jak jsme měli. Ten propad byl velmi výrazný a markantní, a souvisí také s proměnou bezpečnostního prostředí, v němž žijeme a operujeme.

Jako evropští spojenci musíme umět přistoupit na nové myšlenky a koncepty, zvláště když kolem nás existují rizika a hrozby, do jejichž řešení se největší spojence nemusí chtít zapojit stejným způsobem a ve stejné míře jako Evropané.

Z toho plyne daleko palčivější, naléhavější potřeba tuto investiční mezeru na evropské straně uzavřít, a to co nejrychleji. Wales byl významný summit, který ten závazek zopakoval. Zároveň přiměl členy aliance k tomu, aby předložili věrohodné plány, jak toho závazku dosáhnout. V horizontu předvídatelného počtu let, do roku 2024. V tu dobu by všichni v NATO, když to vezmou vážně, měli všichni vydávat na společnou obranu dvě procenta HDP.

Je uznatelná argumentace, že se dá nedostatek peněz na obranu NATO vynahradit poskytnutím kvalitní techniky a vysláním odborníků?

Myslím, že tato argumentace platnost má, ale je doprovodná k debatě o dvou procentech. Je celá řada názorů, které relativizují, jestli dvě procenta či ne, stejně jako rozebírají myšlenku, zda a do jaké míry je možné a myslitelné dosažení této hranice kompenzovat něčím jiným. Jsou to podle mě doplňující prvky, nejsou o podstatě věci.

Jaká je role ministerstva zahraničních věcí a vaší sekce v zahraničně-obranné politice České republiky?

Zahraniční a bezpečnostní politika se nedá oddělit od politiky obranné. Jsou to dva pilíře téhož. Není myslitelné, aby šla obranná politika jiným směrem než politika zahraniční. My tady, na ministerstvu zahraničních věcí, se proto snažíme, abychom z toho zahraničně-politického a politicko-bezpečnostního pohledu zadávali nějaký rámec, v němž se pohybujeme a v němž provádíme naši obrannou politiku.


Zahraniční a bezpečnostní
politika se nedá oddělit
od politiky obranné.
Jsou to dva pilíře téhož.


Ministerstvo obrany a zahraničí vystupují jako jeden celek, nedovedu si představit, že by tomu bylo jinak. Strategická orientaci té či oné země, v daném případě České republiky, se utváří v mezinárodním prostředí, převážně cestou diplomacie. Sekce bezpečnostní a multilaterální má na starosti bezpečnostní politiku a mnohostranné vztahy – z tohoto titulu je jakýmsi koordinátorem zahraniční a bezpečnostní politiky jak uvnitř tohoto domu, tak napříč rezorty.

Martin Povejšil

Náměstek ministra zahraničních věcí pro řízení sekce bezpečnostní a multilaterální vystudoval moderní filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Začínal jako překladatel a tlumočník, v roce 1990 nastoupil na Federální ministerstvo zahraničních věcí ČSFR (Odbor latinské Ameriky). V roce 1993 působil jako velvyslanec se zvláštním posláním na podporu kandidatury ČR na nestálé členství v Radě bezpečnosti OSN, čtyři roky byl českým ambasadorem v Chile. V roce 1998 převzal řízení Evropské sekce MZV a stal se posléze poradcem státního tajemníka a hlavního vyjednavače přistoupení ČR do EU. Po misi ve Španělsku a návratu na MZV byl v roce 2009 jmenován mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČR při NATO a stálým představitelem ČR v Severoatlantické radě. Následovala funkce velvyslance ČR při EU. Současnou pozici zastává od listopadu 2018. Mluví anglicky, španělsky a německy.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

15°C

Dnes je pátek 22. března 2019

Očekáváme v 5:00 3°C

Celá předpověď