Přestože existence dolů a vůbec jakýchkoliv těžebních aktivit na území našeho hlavního města má pro většinu současných Pražanů lehký přídech fantastična, v relativně nedávné minulosti byla Praha oblastí poměrně čilého těžebního ruchu. Na rozdíl od nedalekého Jílového však několik pražských prospektorských a dolovacích "horeček" nemělo na svědomí zlato či jiné drahé kovy. Šlo o daleko prozaičtější suroviny: uhlí, železnou rudu, vápenec, cihlářskou hlínu a další materiály, které si vyžadoval mohutně se rozvíjející pražský průmysl.

Vůbec první zpráva o dolování na území Prahy pocházející z roku 1767 se týká kamencového dolu nad Hloubětínem. (z kamence se vyráběla kyselina sírová a další látky). Důl byl celkem úspěšný, neboť pracoval až do roku 1831, a také další doly otevírané na jiných místech Prahy (např. na Chodovci) těžily kamenec. S dalším rozvojem průmyslu a přechodem na nový způsob vytápění však zesílily snahy o těžbu uhlí. Pokusy o kutání byly konány od 80. let 19. století prakticky ve všech okrajových částech města. V centru pozornosti se ocitla Libeň, Vysočany, Braník. Jen v roce 1820 vzniklo v Praze jedenáct nových dolů včetně prvního pražského dolu na železnou rudu v Jinonicích. Poté opět zakladatelská horečka na několik let polevila. Renesanci pražského dolování přinesla čtyřicátá léta 19. století. Zájem o železnou rudu postupně převládl nad málo produktivními pokusy o těžbu černého uhlí. Doly byly zakládány kde se jen dalo, v některých letech šlo i o více než deset nových těžišť ročně (např. roku 1846 vzniklo třináct železnorudných a tři černouhelné doly). Vedle řady lokalit v okrajových, nezastavěných oblastech Prahy, mezi kterými vyniká zejména Hloubětín, Libeň, Prosek, Vysočany (uhlí) či Vokovice, Jinonice a Hlubočepy (železná ruda), byl z dnešního pohledu patrně nejzajímavější lokalitou Petřín. V roce 1821 žádal jistý František Kurz z Dolní Krče se spolupracovníky o povolení těžit uhlí v zahradě Hasenburg (nynější Nebozízek). O rok později pak Václav Novotný žádal o lokalitu na smíchovském straně Petřína. Přestože oba průkopníci zanedlouho svých pokusů zanechali, okamžitě se našli jejich následovníci, z nichž jistých úspěchů dosáhl např. Antonín Vítek, který svůj "revír" postupně rozšiřoval na celý jižní svah Petřína. Těžba na Petříně pokračovala relativně úspěšně až do druhé poloviny 40. let. Dochované zprávy hovoří např. o Josefu Záhorovi, který kutal ve dvou štolách Josef a Vavřinec na pozemcích od Kinského zahrad směrem kolem dnešních studentských kolejí ke strahovskému stadiónu. Právě pro spory s Kinským však nakonec těžbu ukončil. Na uzavření dolu ostatně naléhala i vojenská správa, které vadilo hloubení chodeb v blízkosti městských hradeb. Vojáci však tehdy soudní spor prohráli. Práce pokračovaly i na východním svahu Petřína, opět v okolí dnešního Nebozízku, kde povolení k těžbě získal František Šusta. Spolu se společníkem Janem Bendelmayerem zde pracovali od roku 1844 do roku 1848. Od roku 1846 však oba partneři museli čelit úsilí vojenské správy jejich činnost zakázat. Důlní štola totiž vedla pod vojenskými pozemky, hradbami a dokonce skladištěm střelného prachu. Po dvouleté tahanici byla štola zazděna. Šustova žaloba o náhradu škody skončila neúspěšně. Z dochovaným materiálů o sporu však víme, že těžba skutečně fungovala, o čemž svědčí uváděné ceny za které bylo vytěžené uhlí prodáváno. Následky Šustova dolování působily potíže i dále. Právě štola vedoucí od Nebozízku do sousedství rybníka v zahradě Kinských způsobila později podmáčení terénu, propadání a sesuvy pod petřínskou lanovkou i samotnou restaurací na Nebozízku. Přes množství důlních podniků na území Prahy těžba uhlí i železné rudy postupně upadala. Nízká rentabilita odkrytých ložisek vedla v drtivé většině případů k epizodickému trvání jednotlivých dolů. Nedokonalé geologické znalosti prvních prospektorů však vedly k dalším a dalším pokusům zbohatnout objevem zdroje surovin, takříkajíc u nosu pražských odběratelů. Jak tyto pokusy dopadly je zřejmé již z faktu, že po nich dnes není (naštěstí) ani památky. Relativně úspěšná byla snad jen těžba vápence v Braníku. Ve 40. letech 19. stololetí si zde dokonce pražští podnikatelé Albert Klein a Vojtěch Lanna postavili vápenku s pecemi. I na tehdejší velmi benevolentní poměry neúnosné znečištění okolního životního prostředí však vedlo k tomu, že magistrát v roce 1854 pálení vápna na území Prahy zakázal.

Reklama