Boj o Lidový dům

Téměř každému, kdo prošel vzdělávacím procesem v době, kdy podrobné dějiny dělnického hnutí a KSČ zvláště byly nezbytnou součástí osnov téměř jakéhokoliv typu a stupně školy, utkvělo v paměti několik pojmů, o jejichž obsahu však s odstupem doby většinou ztratil ponětí.

V záplavě biflovaných a hned zapomenutých faktů o sjezdech, stávkách a jiných revolučních počinech "dělnické třídy" totiž většina událostí splynula v šedivou masu podvědomě považovanou za pouhý balast. Typickou vědomostí tohoto ranku, ale dodejme hned, že nezaslouženě, je i "Boj o Lidový dům" z roku 1920.

Zklamání části občanů z poválečného vývoje v nové republice vedlo k posílení levého křídla v sociálně demokratické straně, které se pod vedením Bohumíra Šmerala snažilo prosadit faktickou přeměnu sociální demokracie v stranu bolševického typu orientovanou na mimoparlamentní cestu k uchopení moci a provedení proletářské revoluce.

Těžká krize uvnitř nejsilnější československé politické strany (sociální demokracie dosáhla v dubnových volbách r. 1920 rekordních 25,7% hlasů) byla umocněna i nepříznivou mezinárodně politickou situací. Polská intervence na Ukrajinu a následná válka proti SSSR přinesla s sebou mj. i razantní nátlak západních konzervativních kruhů na ČSR, aby Polákům pomohla. Kalkulovalo se přinejmenším s rozsáhlými zbrojními dodávkami z Francie přes naše území.

Proti vojenským transportům do Polska se však mezi levicově naladěnými dělníky v celé Evropě zdvihla vlna odporu a ani českoslovenští železničáři nestáli stranou. Vedle divoké vlny stávek navíc československou pomoc Polsku komplikovalo i trvající nepřátelství mezi oběma státy plynoucí z nedořešeného územního sporu o Těšínsko. Situace nabrala na dramatičnosti v srpnu, kdy se Rudá armáda dostala až k Varšavě.

Revoluční levice, elektrizovaná přítomností sovětských vojsk v těsné blízkosti československého území, se chystala zcela nepokrytě k akci. Po sovětském vzoru byly zakládány místní dělnické rady, snažící se v daných oblastech zasahovat do politiky i ekonomiky.

Krize v sociální demokracii vedla k rezignaci jejích ministrů a k pádu koaličního Tusarova kabinetu, který byl 15. září nahrazen úřednickou vládou J. Černého. Vedení sociální demokracie si odstoupením z vlády uvolnilo ruce ke konečnému měření sil s levicí uvnitř strany. Rozkol však v průběhu září dále pokračoval, přičemž většina členské základny následovala levicovou frakci B. Šmerala.

Již předtím získala levice i kontrolu nad majetkem strany, z nějž nejdůležitější položkou byl Lidový dům v Hybernské ulici č. 7. Tento původně barokní palác Kinských, postavený kolem roku 1660 Karlem Luragem a později koncem 18. stol. klasicistně přestavěný, byl majetkem sociálně demokratické strany již od roku 1907 a od roku 1911 byl jejím hlavním sídlem. Kromě toho se v jeho prostorách nacházela i redakce ústředního stranického listu Právo lidu a tiskárna.

Levicová závodní rada, která převzala komplex 16. září, vydávala Právo lidu až do chvíle, kdy pražský okresní soud přiřkl právo používat zavedený název novin jeho původním redaktorům. Od 21. září levice pokračovala ve vydávání svého listu pod titulem Rudé právo. Právoplatné vedení sociální demokracie se nehodlalo smířit se situací.

Tehdejší legislativa neumožňovala politickým stranám vlastnit majetek, proto se běžně postupovalo tak, že formálními vlastníky společného stranického majetku byli čelní představitelé strany. Před zákonem tedy Lidový dům včetně tiskového podniku a redakcí náležel předsedovi strany Antonínu Němecovi, který zahájil soudní spor, na jehož konci bylo 8. listopadu rozhodnutím okresního soudu v Praze levici přikázáno objekt vyklidit. Tomuto vediktu se v bouřlivé atmosféře, hrozící přerůst v revoluční výbuch, odmítla levice podřídit.

Klíčovou roli za této situace sehrál pevný postoj nejvyšších míst, zejména prezidenta republiky. Masaryk, jinak pověstný svými sympatiemi k demokratické levici, jasně viděl nebezpečí rozvratu, do nějž mohlo mladou demokracii přivést váhání na nesprávném místě a osobně schválil použití síly. Rázná akce pražské policie a četnictva vedla 9. prosince 1920 po krátké, zuřivé potyčce s dělnickými hlídkami k vyklizení Lidového domu a jeho předání zpět sociálně demokratickému vedení.

Odpovědí levice byla výzva ke generální stávce. Ta v některých "rudých" oblastech republiky (Kladensko, Brněnsko a Rosicko-Oslavansko) přerostla ve skutečné revoluční vystoupení a pokusy o puč. Rudé gardy zabíraly továrny, nádraží a další důležité objekty. Za této situace Masaryk neváhal dát pokyn k nasazení ozbrojených sil a zavedení stanného práva.

Naštěstí pro další osud státu se zcela odlišně vyvíjela situace v Praze. Přes očekávání levice zde stávka naprosto ztroskotala. Komunikace, osvětlování, zásobování a veškerá další infrastruktura zůstala stávkou nedotčena a až na pár demonstrací k ničemu nedošlo.

Již třetí den po vyhlášení stávky bylo zřejmé, že její zhroucení je jen otázkou času a 15. prosince byla tedy organizátory odvolána. Zbolševizovaná levice utrpěla drtivou porážku. Prezident Masaryk však nedopustil, aby proti poraženým bylo použito příliš brutálního odvetného postupu, po jakém volala část osmělené pravice, neboť si nepřál, aby se mocenská rovnováha vychýlila na opačnou stranu. Trestní postihy tak dopadly jen na přímé aktéry revolučního násilí a i v jejich případě vesměs ukončila poměrně záhy jejich pobyt ve vězení amnestie.

Prosincovými událostmi roku 1920 vyvrcholila v ČSR vlna poválečné revoluční atmosféry. Přeměna levého křídla sociální demokracie v samostatnou komunistickou stranu byla již jen jejím logickým důsledkem. Měření sil radikální levice s vládou skončilo prozatím pro vládu vítězně. Nemalou zásluhu na tom mělo i umírněné a rozumné chování naprosté většiny Pražanů.

Reklama

Právě zveřejněno

Všechny zprávy

Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2022 ČTK

Reklama

1°C

Dnes je pátek 9. prosince 2022

Očekáváme v 21:00 1°C

Celá předpověď