Verdikt polského ústavního soudu, který zpochybnil nadřazenost unijního práva nad polskou legislativou a konstatoval, že některé články základních smluv o EU odporují polské ústavě, je vyhlášením války unii. „Britský“ odchod není nicméně na pořadu dne – taková situace nastat nesmí, myslí si týdeník WirtschaftsWoche (WiWo).
Výsledek, k němuž dospěli polští ústavní soudci, se dal očekávat. protože šlo o politicky motivované rozhodnutí, konstatuje německý zdroj. Kritika z Bruselu na sebe nenechala dlouho čekat. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyonová vzápětí vyjádřila silné znepokojení nad poměry v lidnaté republice na severu EU, která se podle ní, a nejen ní, na hony vzdaluje představě právního státu.
Zatím poslední krok Varšavy je další z řady půtek, které tamní vláda s unií vede. WiWo zastává názor, že by unijní exekutiva měla s ohledem na aktuální vývoj zaujmout patřičně tvrdý postoj. I proto aby odradila další země od pokušení rozporovat hodnoty, jako jsou právo a svoboda. Páku komise má, a to hodně silnou: může Polsku, v souladu s mechanismem kondicionality, přiškrtit přívod peněz z evropských fondů.
Tento argument je o to pádnější, že je Polsko v současnosti největším čistým příjemcem unijních financí. V překladu to znamená, že dostává zdaleka nejvíce proti tomu, co do společné pokladny odvádí. Od roku 2004, kdy Poláci spolu s dalšími postovětskými státy, Maltou a Kyprem do unie přišli, přiteklo jejich směrem celkem 127 miliard eur. Tyto zdroje pomohly nahodit polský hospodářský motor a postaraly se o to, že průměrný příjem stoupl na 75 procent průměru EU. A třebaže se poměry mění, mělo by Polsko u čistého příjemcovství ještě nějakou dobu zůstat, tipuje Jaroslaw Kaczynski, předseda vládnoucí strany PiS.
A právě této ambice by měl teď Brusel, soudí WiWio, využít. Už jen z peněz na obnovu ekonomiky, zasažené koronavirovou krizí, může Polsko sahat na 36 miliard eur. Řez v této položce by mohl být velmi citlivý. Von der Leyenová zatím diplomaticky mlčí, v zádech má ale podporu většiny členských zemí, které nechtějí za daných okolností zmíněné "oživovací” miliardy uvolnit.
Například německý europoslanec za Zelené Daniel Freund zastává názor, že by se Polsku měly omezit jak postpandemické, tak i jiné dotace. Evropské právo, čili to, vůči čemuž je Varšava v opozici, to umožňuje v případě, že dozorčí a kontrolní nástroje shledají tam či onde závažná pochybení. V kauze Varšavy jich dosud Brusel vypozoroval hned celou řadu.
Polsko, a tady se nabízí první antiparalela s dnes už nečlenskou Velkou Británií, je na rozdíl od ostrovní mocnosti tím, kdo setrvale z unie bere. Spojené království naopak systematicky více platilo, než dostávalo. Čisté příjemcovství, vyčíslené o tři odstavce výše, zase logicky vede k potřebě v EU zůstat. Tedy opět protiklad vůči Britům.
Nejde navíc jen o miliardy eur. Polští pracovníci výrazně profitují ze vstupu na společný pracovní trh unie. A obráceně, členství v EU jejich zemi silně zatraktivnilo coby dobrou adresu pro přímé zahraniční investice. Zároveň platí, že se unie jako taková těší oblibě u všech věkových skupin Poláků.
Nález polského ústavního soudu se dá tudíž považovat za provokaci, nikoli za konečné slovo. Evropská komise musí vzniklý stav důkladně posoudit, než zvolí další postup. Byť platí, že by s odezvou neměla otálet. Strategickou výhodu má Brusel na své straně: je jím, aspoň prozatím vědomí, že až na hranu – myšleno v podobě vystoupení z EU – to Poláci v dohledné době tlačit nebudou.
