Když jsem v roce 2001 poprvé cestoval po Novém Zélandu, ani ve snu mě nenapadlo, že se sem vrátím, natož, že tu budu žít a navíc mít cestování po Novém Zélandu v popisu práce. Již během prvního pobytu jsem v batohu nosil starý notebook Siemens Nixdorf, který mi výrazně pomohl při sepisování zážitků a zkušeností, z kterých někdy čerpám dosud.
Fotogalerie
Můj příběh začal asi stejně jako u mnoha návštěvníků Nového Zélandu. S batohem na zádech jsem během devíti měsíců procestoval stopem a pěšky Nový Zéland. Uchvátily mě národní parky a příroda v nich, po túrách jsem nachodil přes tisíc kilometrů. Pak následovaly dva roky doma, kdy jsem z nadšení vzal práci novozélandského specialisty pro malou CK z Frýdku Místku. V roce 2003 jsem si na šest týdnů odskočil na Nový Zéland, tentokráte s klienty. A pak už padlo rozhodnutí. Přestěhovat se spolu s kolegyní na Nový Zéland a společně založit incomingovou cestovní kancelář. Při pohledu zpět dost bláznivý nápad, ale vyšel a nelituji toho.
Od roku 2004 žiji na Novém Zélandu nastálo v regionu Southern Lakes. Dosud jsem každý rok věnoval tři až pět měsíců cestování s klienty po Novém Zélandu. Ve svém volném čase pak poznávám další zajímavá místa. Rád chodím po horách jak na túry, tak jako dobrovolník při ochraně přírody. Kombinace života v malé komunitě v tak nádherném regionu jako je Southern Lakes a cestování po celém Novém Zélandu je pro mě báječným koktejlem vjemů, zážitků, pocitů a emocí, o které se rád dělím s klienty.
Cesta na Nový Zéland je snem mnoha lidí. Tato polynéská země cestovatele láká zejména pro svoji rozmanitou přírodu. U mne to bylo stejné. Díky pravidelnému cestování, poznávání a vnímání aktuální situace mám to štěstí, že mohu porovnávat jak to bylo před deseti lety a jak je to teď. Níže uvedené postřehy prosím berte jako můj subjektivní pohled.
Prales - dům bez nábytku?
Když jsem cestoval v roce 2001, tak jsem si napsal do poznámek, že zdejší prales je jak dům bez nábytku. Ten byl pro mě od začátku něco výjimečného, okouzlujícího, místo kam chodím načerpat energii. Ale v mnoha lokalitách mu bohužel schází jeho původní obyvatelé - zástupci fauny, zejména ptačí říše. Zavlečení dravci a škůdci, zejména krysy, lasičky, kočky a kusu liščí (posum) spolu s člověkem započali dílo zkázy, které mnohde stále pokračuje. A proto dnešní prales bývá prázdný “jak bez nábytku” - bez ptačího zpěvu, s mohutnými stromy, kapradinami, mechy, ale bez života. Naštěstí nic není černobílé a to samé platí i v ochraně přírody. Intenzivní hubení dravců a škůdců, zejména ve vybraných lokalitách, nabralo obrátky počátkem nového tisíciletí, tehdy pod taktovkou vlády ministerské předsedkyně Helen Clark, která ochraně přírody přála.
Navíc se mnoho farmářů a podnikatelů v předdůchodovém věku, kteří si z mládí pamatují lesy ještě plné ptactva, začalo aktivně angažovat v ochraně přírody. Vznikly a stále vznikají neziskové organizace a spolky, které od státu přebírají patronát nad zbytky původních ekosystémů a snaží se je vrátit do původního stavu. Jako příklad lze uvést ostrov Tiritiri Matangi v blízkosti novozélandské metropole Auckland. Z ostrova, který býval farmou, se stala veřejnosti přístupná fascinující rezervace, kde se výrazně daří původním druhům ptactva. To vše za vydatné podpory sponzorů a armády dobrovolníků. Podobných příkladů jsou desítky, možná stovky.
Jedním z dalších šťastných příběhů je ochrana údolí řeky Eglinton, kudy vede slavná scénická silnice Milford Road. Když jsem ho poprvé navštívil v roce 2001, les byl nezvykle tichý. Kromě lejsčíka novozélandského (tomtit) jsem jiného ptáčka nezaznamenal.
Nyní, v roce 2013, je situace mnohem příznivější, jsem z ní přímo nadšen. Zejména po smolném roce 2002, kdy byla zdecimována populace pištců žlutých (mohua), správa parku výrazně zvýšila počet pastí a frekvenci kontrol. Nyní je zase v údolí slyšet papoušky kakariki a nestory kaka. A díky štědrému sponzorovi opět i pištce žlutého, jehož odchyt a převoz několika desítek kusů zpět do údolí zajistil. I my se zde několik let angažujeme formou sponzoringu. Aktuálně jsme pořídili nejnovější samospouštěcí pasti, které výrazně zefektivní boj s dravci a škůdci.
Šťavnatě zelená pastvina může být také hrozbou přírodě a lidem
Nový Zéland je pro většinu návštěvníků malebná země s nekonečnými šťavnatě zelenými pastvinami. Během posledních deseti let došlo k prudkému rozmachu chovu mléčného skotu na úkor ovcí a k výrazné intenzifikaci produkce. Na mnoha pastvinách vyrostla dlouhá zavlažovací monstra, zvýšilo se používání umělých hnojiv, pod silnicemi vyrostlo mnoho podchodů, které spojují pastviny s mlíčnicí. Zápach, mně známý z minulosti z českých kravínů, se najednou začal objevovat i zde na Novém Zélandu.
Nejen já se obávám, že překotnou intenzifikací zemědělství se Nový Zéland vydal na cestu zpět. Alarmující důkazy o zhoršování kvality vody v řekách jsou toho důkazem. Známý vědec Dr Mike Joy uvádí, že současný stav dobytka vyprodukuje výkalů za 80 miliónů lidí. To vše jde přímo do půdy a následně do vodních toků.
Osobně mě ohromila rapidní změna vzhledu krajiny ve dvou oblastech: v Mackenzie Basin na Jižním ostrově a v okolí silnice z Rotorua do Taupo na Severním ostrově. Mackenzie Basin je náhorní planina, na jejímž západním okraji vyrůstají Jižní Alpy. Planina je ve srážkovém stínu, tedy poměrně suchá, a proto původně převažovala hnědo-žlutá barva porostu. Ale na úpatí hor pramenní mocné řeky živené z ledovců a vydatných dešťů, které spadnou v horách. Tyto zdroje vody jsou dnes spoutány a využity k výrobě elektrické energie a čím dál více k zavlažování. Z neúrodné Mackenzie Basin, na které se původně pásly ovce, je nyní obří zelená pastvina, která je na nepřetržitém zavlažování závislá. Na ní jsou tisícihlavá stáda krav. Výživná půda tam prakticky neexistuje (vždyť celá planina vznikla z nánosu kamení, které přinesly ledovce z hor), a proto se pastviny musí výrazně hnojit. Kromě zničení původního biotopu jde také o časovanou bombu. Někteří odborníci tvrdí, že tyto nové zdroje znečištění pronikající do spodních vod se dále dostanou do původně čistých vodních toků napájejících nížinné oblasti.
Původní exotický jehličnatý les mezi Taupo a Rotorua se údajně pyšnil titulem největšího lidmi vysázeného lesa na světě. To už je minulost. V období kolem roku 2000 lesy změnily majitele a během následujících let byly vykáceny a přeměněny na výnosnější farmy s chovem mléčného skotu. Pamatuji si, jak se jelo desítky kilometrů podél lesa. Dnes tam jsou desítky kilometrů farem. Nechápu, jak je možná tak rapidní změna využití půdy.
Turistický ruch
Skladba návštěvníků Nového Zélandu se v průběhu let mění. Stabilně přijíždějí Australané, ale dříve převládající návštěvníky z Evropy a Severní Ameriky vystřídali Asiaté. Rychlý nástup turistů z Indie a Číny vyrovnal propad způsobený ekonomickou krizí v západním světě. Ale zvyky asijských turistů jsou jiné a místní poskytovatelé služeb se jim musí přizpůsobovat. V průběhu let ubylo velkých autobusových zájezdů, naopak jezdí mnoho malých skupin a pak individuální cestovatelé. Naštěstí většina našich oblíbených lokalit nedoznala mnoha změn a v rámci cestování si stále najdeme svůj klid dále od davů. A v průběhu let jsme poznali tolik dalších krásných míst, že by asi ani roční zájezd na ně nestačil.
Nový Zéland býval levná země, tedy aspoň pro sousedy na západ od českých hranic. Ani to už dnes neplatí. Dle komentářů pivo vyjde levněji v londýnské hospodě než v té novozélandské. Přestože jsou služby relativně drahé, některé se nedají vynechat. Např. zajít na výbornou novozélandskou kávu, dát si steak a zapít ho sklenkou lahodného vína. A v průběhu let jsem zjistil, jak je prospěšné nevyhýbat se některým placeným službám, jako je plavba po fjordech, v kajaku, na jachtě, v tryskovém člunu, nebo let vrtulníkem nad fjordy a ledovci, či nechat se letecky dopravit na opuštěnou pláž. To jsou tak silné zážitky, že za ně rád zaplatím. Bez nich by cestování a poznávání bylo velmi ochuzené.
A nakonec jsem v průběhu let poznal, jak je skvělé být součástí komunity a aktivně sám k jejímu provozu přispívat. V ČR jsou mnozí zvyklí, že základní potřeby zařídí stát, tady si komunita musí často pomoci sama. Komunisty zprofanované akce Z tu jsou běžné, bez svépomoci by si malá komunita nemohla pomoci. A pak lidé si té dobrovolné práce váží.
Ať už se Nový Zéland bude více nebo méně starat o své životní prostředí, země to zůstane stále nádherná. Je tu toho tolik krásného, že to lidé snad nestačí zničit. Mnoha lidem není jedno co se tu děje a snad zvítězí zdravý rozum nad honbou za krátkodobým ziskem. Toulání Novým Zélandem mě nikdy nepřestane bavit. Přeji všem to samé - příjemné cestování a oči dokořán.
