Přiznám se zcela bez mučení a skalpování, že jako všichni (alespoň ti z nás, co se nenarodili v USA) jsem měl naše dětsky snové představy o tom, jak vypadá opravdový indián. Přečetli jsme dost Mayovek, a tak hrdinové jako Vinetů a jeho bílý pokrevní bratr Old Shatterhand byli vzory dokonalosti, odvahy a pravdy. Kdo by si nepamatoval jména jako Uncas, Mannitou, Sioux, Apač, Delaware, Huron, Ottawa. Málo jsme ale věděli, že existují kmeny s méně prosaickými jmény jako Pima, Zuni, Pauite, Ute.
A není jich tam málo. Patnáct tisíc let poté, co indiáni emigrovali z Asie přes Beringovu úžinu na území Ameriky dnes žijí buď asimilováni v bělošských městech nebo v rezervacích. Vybrat si mohou svobodně. Kryštofa ale rádi dodnes nemají.
Ve Spojených státech je celkem 556 indiánských kmenů uznávaných federální vládou a ještě dalších 245 kmenů, jenž federální vláda oficiálně neuznává. Podle sčítání lidu z roku 1990 dnes žije ve Státech 1.878.285 indiánů, což je více, než když běloši začali uzavírat smlouvy o území, které ale porušovali rychleji než uschl inkoust. Statistiky též navrhují, že v roce 2000 bude na území USA žít asi 2.4 milionů indiánů všech možných kmenů. Podle počtů je nejvíce indiánů z kmenů Chreokee, Navajo, Chippewa a Sioux (čtěte Sú). Mohykáni jsou kdesi hodně dole na žebříčku; čítají asi jen 1.000 duší i když James Fenimore Cooper jim dal dávno vyhynout.
Kromě falešných smluv přivezli Evropané domorodcům ze starého kontinentu dary jako neštovice, syfilis, střelný prach, koně a alkohol. Indiáni jim výměnou za tyto dary dali tabák, brambory a zlato, čímž se dobro vystřídalo se zlem a naopak. Říkejme tomu tedy nerozhodný výsledek. Ne, že by domorodci v tomto neustálém konfliktu byli vždy jen obětí a beránkem. Některé kmeny byly pověstné dlouho před příchodem kolonizátorů jako válečníci, zloději a vyvrhelové, kteří napadali své mírumilovné sousedy. Faktem ale zůstává, že od prvního bělocha, který vstoupil na pevnou půdu kdesi na Floridě, se svět původních obyvatel proměnil od základu a že bez ohledu na to, jak dnes rozebíráme historické a morální aspekty následujících pěti set let, neměli vlastně šanci. Byli prostě poraženi většinou čísel. Přečíslená menšina.
Jeden z nejslavnějších a též nejvzdělanějších "rudých" náčelníků, Sealth, který dal jméno městu Seattle (stát Washington), nemohl nikdy pochopit, jak může běloch chtít koupit pozemky, koupit Zemi, která není na prodej, ale existuje pro všechny lidí. Pochopil ale současně realitu a uznal početní převahu bělochů. Proto indiáni kmene Duwamish ve Washingtonu s bělochy neválčili a raději je nechali postavit si město v zálivu Puget a v jakéms-takéms míru žijí pospolu dodnes (a Sealth má hrob s vyhlídkou na město).
Jiní slavní náčelníci nebyli tak pragmatičtí a snažili se bojovat za své nároky - a dopadli podle toho. Slavný náčelní Josef (Chief Joseph) z kmene Nez Perce ve vyhnanství ve Washingtonu, Geronimo odpočívá věčným spánkem nespokojeného válečníka, Sitting Bull (vlastním jménem Tatanka Iyotake) si procestoval Ameriku a Kanadu s Buffalo Billovým cirkusem. Bezejmenní podnáčelníci ale povětšinou ztloustli a postupně otevřeli kasina pro bělochy.
Rezervace jsou místy útulku, téměř suverénní "státy", které vlastně nejsou součástí USA a spadají jen pod administrativní správu BIA, Úřadu pro indiánské záležitosti. Před dobou stavění kasin dosahovala nezaměstnanost ve většině rezervací katastrofálních rozměrů. Ve většině případů nebylo 65% neobvyklé číslo. Díky nešvarům bílých osadníků a jejich touhy po rychlém zbohatnutí, kasina v některých rezervacích poskytují až stoprocentní zaměstnanost a slušný výdělek pro většinu kmenů. Ty méně šťastné dál "vesele" žijí v chudobě.
Kromě nedostatku práce zápasí mnoho kmenů s drogami a alkoholem. Statistiky tvrdí, že nadpoloviční většina indiánů může být klasifikována jako notoričtí alkoholici. Před příchodem bílých indiáni alkohol neznali, a tak nemají schopnost jeho vlivu odolávat stejně jako my, staletími vytrénovaní alkoholici. Možná je to trochu "generalizovaný" názor, ale myslím, že pravda je kdesi blízko této otázce pro historiky a etnology.
V příkrém protikladu k neradostným statistikám a smutnému životu v rezervacích je nesmírně vynalézavý a umělecký duch indiánů. Vytvářejí umělecká díra, jež stoupají na ceně každým rokem. Dnes velice drahé a velice propracované vzory koberců (Navahové), bižutérie (Zuni a Hopi), keramiky (Acoma a jiní) a jiných uměleckých výtvorů jsou vyhledávány a nabízeny sběrateli a prodavači z celých Států. Kromě vytváření těchto ozdobných předmětů indiáni též pořádají - hlavně pro sebe - tzv. "pow-wow", což jsou festivaly hudby, vyprávění, tanců a ukázky úděsně drahých kostýmů. Běloši jako já, kteří se občas na pow-wow dostaví, jsou uctíváni jako hosti, pokud ale respektují občas i podivné zvyky: když například někomu spadne orlí péro na zem (a je těch brk kolem mnoho a mnoho), všechno se okamžitě zastaví, náčelníci obklopí brko, začnou vyvolávat jakési modlitby v dialektu, a běloch se diví a nechápe oč jde. Vždyť je to to jen brko z ptáka, že? Potom tancování začne nanovo.
Ale když člověk chce, soužití s "rudokožci" je možné a velmi snadné. Je to všechno otázka vzájemného respektu. Asi pět mil od mého domu je rezervace indiánů kmene Viejas, kteří patří k velké rodině Kumeyaay, skupiny patřící k Chumach indiánům. Mají velké a velice navštěvované kasino, postavili "shopping mall" a dosáhli tak 100% zaměstnanosti. Ne všechny kmeny jsou ale stejně úspěšné a podnikavé. Mnoho kmenů (např. Zuni v Arizoně) žijí v absolutní chudobě, a když nic netušící turista zajede do centra rezervace, vidí kromě bezprizorních psů mnoho zdrogovaných nebo opile se motajících indiánů po hlavní a jediné ulici ve městě. Je to možná smutné, ale není to nijak rozdílné od Harlemu, jihozápadní části Los Angeles, jižního Chicaga a od jiných neradostných enkláv lidí, kteří hledají a nejspíš neví co. Ale toto vše jsou též "Státy", ty Státy, jež "venkovní" svět dost dobře nechápe.
Tak co chcete vědět?
Reklama
