Pražské Rudolfinum zve o víkendu 23. a 24. června na prohlídku historické budovy. Málokdo dnes ví, že nese jméno rakouského korunního prince Rudolfa, s nímž česká politická reprezentace spojovala nikdy neuskutečněné naděje na státoprávní vyrovnání postavení českých zemí uvnitř monarchie a jenž spíše než svým politickým programem je znám jako jeden z aktérů tragédie v mayerlingském letohrádku.

Po převratu v říjnu 1918 bylo toponymum vytvořené ze jména člena svržené habsburské dynastie zaměněno názvem Dům umělců, avšak prvotní označení přetrvalo souběžně dodnes. Budova byla postavena v letech 1876-1884 podle projektu architektů Josefa Schulze a Josefa Zítka v tehdy oblíbeném novorenesančním stylu na dosud neurbanisované ploše staroměstské náplavky. Prostředky na investici v úhrnné výši dvou milionů rakouských zlatých poskytla Česká spořitelna jako dar české kultuře při oslavách padesáti let své činnosti. Ostatně se symbolem včely jako alegorie spořivosti se lze setkat na prsou kamenných sfing střežících schodiště hlavního vstupu i v Dvořákově síni. Postavy na atice zobrazovaly ve své době uznávané hudebníky ( Beethoven, Mozart, Schubert), malíře (Masaccio, Leonardo da Vinci), sochaře (antičtí Feidias a Praxiteles) i architekty (tvůrce aténského Parthenonu Iktinos, Bramante). V budově nalezla důstojné sídlo Jednota pro zvelebení hudby, hudební konzervatoř a obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění (předchůdce pozdější Národní galerie) zatímco umělecko- průmyslové muzeum pražské obchodní a živnostenské komory si nakonec na protější parcele vystavělo vlastní muzejní budovu. Ve výstavních sálech se pořádaly pravidelně jarní výstavy Krasoumné jednoty s mezinárodní účastí. To vše skončilo po vzniku Československé republiky, kdy politickým rozhodnutím bylo Rudolfinum přestavěno pro potřeby parlamentu. Poslanci zasedali v koncertním sále, zatímco výstavní síně byly přepříčkovány na kanceláře. Paradoxně se původní kulturní funkce objektu vrátila až v protektorátním období, kdy parlament z pochopitelných důvodů nemohl zasedat. Po druhé světové válce se sice objevily úvahy o návratu poslanců, ale mimo jiné i díky nikdy nerealizovanému projektu novostavby areálu parlamentních budov na letenské pláni, již kultuře zůstalo a proslavilo se jako centrum hudebního festivalu Pražské jaro založeného v roce 1946. Na rozdíl od hudební části však nebyly již restituovány výstavní prostory, v nichž se usídlila Akademie múzických umění. Teprve v letech 1990 až 1992 proběhla celková rehabilitace budovy podle původních plánů, při níž musely být odstraněny i statické poruchy vzniklé založením částí nosných zdí na navezeném terénu. Nově byl vybudován pod Dvořákovou síní suterén s technologickým zázemím založený na železobetonových deskách. a vystavěno tolik diskutované podzemní parkoviště pod náměstím Jana Palacha.

Reklama