Velké části tureckého Kurdistánu jsou etnicky naprosto homogenní. Při okrajích nebo v enklávách ve vnitrozemích je obyvatelstvo smíšené. Především jde o oblasti, kde Kurdové zaujali sídelní prostor po vyhnaných Arménech. Spolu s nimi se tam (s výjimkou Turků) dostala, ať už násilím či dobrovolně, i jiná etnika - Turkmeni, Čerkesové a další v rámci přesunů uvnitř Turecké říše či výměny s Ruskem. Téměř čistě kurdská jsou i města, na rozdíl od íránského Ázerbájdžánu, která jsou doménou azerských Turků, zatímco Kurdům patří skoro výhradně venkov.

Kurdové i ve smíšených oblastech zůstávají separováni. Asimilace je i po staletích minimální, a tak Kurda od Turka lze poznat na první pohled. Indoevropský vzhled, ostře řezané rysy a výrazný nos. Mocný knír jako nejlepší poznávací znamení. Celkově hrdý výraz. Fyziognomií a jazykem, mají nejblíže k Peršanům, s nimiž jsou jako etnická skupina spříznění. Na první pohled nejsou Kurdové tak hlučně přátelští a družní jako otevření Turci. Přátelství Kurdů je méně okázalé, zato snad hlubší a pevnější. Islám nemá mezi Kurdy, kteří se deklarují především jako sunnité, až tak pevné kořeny. Také pestrost a charakter odění vyjadřuje volnost a svobodomyslnost obyvatel hor. Ještě dnes zachovávají Kurdové v některých oblastech zbojnický vzhled. Někdy to vypadá, jako by si obě pohlaví své šaty vyměnila. Kurdské stařeny zdobí široký opasek, s nímž působí jako vdovy po sedmi loupežnících, mužům vlaje šátek kolem hlavy a podél pasu je omotán druhý, jako šerpa. S rudou šerpou na černém oděvu ještě dnes vyhlížejí hrdí kurdští stařešinové impozantně jako modely malířů z dob romantismu. Hlavu starších žen halí několikero pestrých šátků, z nichž jeden nahrazuje čelenku. Čádory perských, arabských či tureckých žen se nevyskytují. Naopak, dívky a mladé ženy, zejména mezi pastevci, chodí často prostovlasé nebo v šátku ozdobeném po okrajích korálky. Několika copánky, které si připevňují k opasku, se pyšní děvčátka i stařeny. Co nejpestřejší oděvem se Kurdky odlišují od žen okolních národů, oděných spíš stroze a nenápadně. V šatech s vetkanými zlatými nitkami září dívky jako na slavnosti. Pro ně je to ovšem denní, pracovní oděv. Naopak většina mužů, hlavně ve městech, chodí ve dvou barvách, v tmavých kalhotech, případně saku a bílé košili. Životní úroveň Kurdů na východě nedosahuje v Turecku obvyklé výše a záměrné udržování tamní bídy patří už téměř k tradici všech místních režimů. To je také důvodem kurdské nespokojenosti, která vede čas od času k přímému odboji. I přes nižší ceny mnohého zboží kupní síla citelně zaostává. Kamenitá políčka v polopustých horách nejsou příliš úrodná a jiných pracovních příležitostí je poskrovnu. Civilizační posun je v Turecku od západu k východu dramatický. Na jedné straně evropsky vyhlížející města v Thrákii a západní Anatolii, nuzné, dílem zablácené, dílem prašné horské osady na tisíc kilometrů vzdáleném druhému kraji země. V Kurdistánu se vrací čas hluboko do minulosti, dokonce i přilehlé ázerbájdžánské provincie v jinak chudém Íránu vyvolávají při srovnání dojem blahobytu. Naprostá většina Kurdů žije na venkově. Rolníci a pastevci jsou tradiční sociální skupiny. Kotliny zaplňují porosty topolů, jednak zadržujících vláhu, jednak zdroj stavebního dříví a topivo. Jen tady, v topolových oázách se sítí kanálů svádějících vodu z hor, má zemědělství vhodnější podmínky. Vysoký stupeň samozásobení nepřekvapí. Na trhu lze prodat sýr, rostlinné produkty i ovce. Kupuje se čaj, cukr, tabák, látky. Přes zimu zpracují ženy vlnu. Kurdské pletené výrobky jsou hledaným artiklem. A také tradiční koberce, kvůli kterým zajíždějí do kurdských vesnic překupníci až z Istanbulu. Nedostatek práce a neudržitelné živobytí vyhání Kurdy z domovů. Rostoucí vystěhovalectví za prací nekončí jen v západní Evropě, i když třeba v Německu jsou Kurdi po Turcích druhou nejpočetnější, milionovou národnostní menšinou. Spousta Kurdů je najímána na sezónní, většinou podřadné práce. V zimě pracuje například na stavbách v západním Turecku či na černomořském pobřeží, nebo se živí jako řidiči. V letním půlroce se muži vracejí domů, na pole a k stádům. Stěhují se ale také celé rodiny a mnohá turecká města již mají své kurdské, nuzné čtvrtě. Pašeráctví, tradiční živnost v oblasti s volnějšími hranicemi omezuje silná vojenská přítomnost. Přesto se pašuje - třeba levný benzín a nafta z Íránu, kde se dají pořídit za zlomek turecké ceny. Pár kilometrů před Baškale dochází nafta. V městečku, kam se stopem dopravujeme, nejde proud, a ke všemu v provozu není ani žádný agregát. Řidič obrací auto a míří neomylně k domku na samotě mezi svěžím jetelem. Venkovan odkládá vidle ke kopce sena, noří míru do záhadného otvoru v zemi a plní připravený kanystr. Cena je poloviční proti obvyklé. Naše nechápavé pohledy vyvolávají úsměv a Kurd jen mávne rukou k nedaleké íránské hranici. "Iranda mazut", vysvětluje pak šofér. Méně kvalitní frakce íránské ropy slouží jako pohon skoro všech zdejších náklaďáků, které po ní kouří a jedou ztěžka, i kdyžjsou jen zpola naložené.

Asie cestování cestopis Přední východ

Reklama