Druhý den, když opouštíme Tok směrem na Skagway, jedeme dlouhé kilometry spálenou tundrou, ohořelé pahýly stromů budou ještě dlouho připomínat ničivý žár ohně. Příroda se však nevzdává, první se objevují květy rostliny zvané Fireweed, snad ohnivý plevel, prý proto, že roste vždy první na vypálených svazích. Jeho fialovo-červené květy vytvářejí celé barevné koberce a budou nás následovat po celém našem pobytu na Aljašce.

Indiáni tyto rostliny používali jako přírodní kalendář, když na dlouhém stvolu rozkvetou první kvítky, je začátek sezóny na lov zvěře, protože karibu už mají dospělá mláďata, která se obejdou bez matky. A když rozkvetou poslední květy, nastává čas sbírat bobule. Cesta se občas přibližuje k zasněženým masivům Alaska Range, později se stáčí do údolí řeky Robertson. Poblíž miniaturního městečka u jezera s krásným jménem Tečka si musíme dát pozor, protože místní obyvatelé mají více letadel než aut a za přistávací dráhu s klidem používají silnici, protože se jim v bažinaté půdě nechce stavět polní letiště. Když se přiblíží značka "Pozor na přistávající letadla", nevíme, kterým směrem koukat dřív, jestli na silnici před sebe nebo pozorovat nebe nad námi. Silnice je tady dost mizerná, sice asfaltovaná, ale vytlučené a prašné kusy jsou snad každých pět set metrů, permafrost pod silnicí se činí, takže propadlé kusy se musí neustále opravovat. Rychlost jízdy se stále zpomaluje, s nepříjemnou pravidelností jsou celé úseky cesty uzavřeny, po delším čekání na povolení k průjezdu se vlečeme rychlostí splašeného hlemýždě po rozmlácených objížďkách. Stromy okolo jsou polomrtvé, nakloněné na všechny strany, jsou to oběti v létě tajících vrchních vrstev permafrostu, takže jejich mělké kořeny jim nedávají dostatečnou oporu. Celkový dojem je prazvláštní, snad proto se takovému lesu říká opilý les. Po delší době se dostáváme ke kanadským hranicím. Přísně vyhlížející celník se nás vyptá, jestli do Kanady neprovážíme střelné zbraně. Očividně uklidněn našimi mírumilovnými úmysly nám dobromyslně pokyne a popřeje šťastnou cestu. O kus dál nás vítá cedule s magickým nápisem Yukon. Zastavujeme a já s pocitem vyplněného dětského snu hladím ceduli. Na tuhle chvíli jsem čekal více než třicet let. K mému překvapení se na mne z povzdálí bezstarostně dívá liška, po chvíli mrskne huňatým ocasem a je pryč. To by byl kožíšek, promluví manželka zasněně, kouzlo okamžiku na ní nějak nepůsobí a už se vidí v procházet se v luxusním kožichu. Že je u nás doma v Kentucky většinu roku vedro a zrovna kožich si tam člověk moc neužije, jí očividně nebránilo ve snění. Lišku už ale nevidět, a tak se pomalu rozjíždíme dál směrem k pobřeží. Kožich je pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku se silnice náramně zlepšila, kanadští cestáři jsou mnohem šikovnější, nebo prostě kanadská vláda investuje do silnic mnohem víc peněz než americká. Krajina okolo je stejná, takže přívětivější tváří matky Přírody to asi nebude. S vyšší rychlostí cesta rychleji ubíhá a blížíme se k Whitehorsu, hlavnímu městu kanadského Teritoria Yukon. Na Yukonu totiž žije tak málo lidí, že kanadská vláda nemá moc chuti přiznat Yukonu statut provincie, takže si místní obyvatelé musí vystačit se statutem teritoria, stejně jako tomu bylo před sto lety za dob zlaté horečky. Mám pocit, že o nic nepřicházejí. Kdysi tu bývaly nejnebezpečnější peřeje na celé cestě do Dawson City, kde voda běsnila tak, že hřebeny vln připomínaly běloušovu vlající hřívu. Dnes již tyto peřeje neexistují, přehrada s vodní elektrárnou je zatopila. Zbývají po nich jen vzpomínky pamětníků. Je tu jen Milesův kaňon, což je místo, kde je Yukon nejužší. Jelikož přes něj dnes visí moderní řetězová lávka, můžeme si ho prohlídnout opravdu ze všech stran. Město Whitehorse je neuvěřitelně rozsáhlé, ani ne počtem obyvatel, jako spíš rozlohou. Rozkládá se totiž na neuvěřitelných 421 čtverečních kilometrech. Je to město docela moderní, takže toho zde na okukování zase tak moc není, pokud za pamětihodnost nepovažujeme prvního McDonalda v Kanadě. Když ale narazíme na prvního seržanta kanadské královské jízdní policie na koni, je to zážitek jako hrom. Honem najít foťák. Seržant ale o okukování zvědavými turisty nejeví žádný zájem, pobídne koně a ten rychle odkluše za roh, ani ho nestačíme vyfotografovat. A tak se rychle podívat na zdejší specialitu, několikapatrové sruby staré padesát let. V té době byla prý velká nouze o byty, takže místní koumáci přišli na to, jak postavit dřevěný srub s několika patry. Pěkně se udělalo vnější schodiště a bylo to, z venku to vypadá tak trochu jako pohádková chaloupka na muří noze. Ještě honem na hlavní náměstí okouknout pomník prospektora s jeho chlupatým kamarádem psem. Navštívili jsme také místní pamětihodnost, kolesový parník Klondike, který byl poslední z těch kolosů, co brázdil Yukon až po Dawson City. Muselo to být něco, vydat se na mnohahodinovou expedici do Yukonu, jediná kajuta s topením byla kapitánova, ostatním cestujícím a lodníkům musela stačit deka, případně pohotovostní příruční placatice na vnitřní zahřátí. O to tepleji bylo lodníkům v podpalubí, zvláště pak těm, co přikládali metrová polena pod nenasytný kotel. Každých třicet vteřin poleno, a druhý den musel parník pěkně zastavit a nabrat další dávku dříví. Proto také bylo dřevorubecké řemeslo na březích Yukonu tak vyhledávané. Není divu, že v třicátých letech začal být v okolí řeky citelný nedostatek palivového dříví a muselo se začít svážet z dalekého okolí, spotřeba parníků musela být obrovská. A to mohly jezdit jenom několik měsíců v roce, zbytek roku je Yukon sevřený ledovým krunýřem. Cesta po proudu do Dawson City trvala asi jeden a půl dne, zpět to proti proudu trvalo déle, většinou pět dnů. Pak si ještě honem běžíme pietně smočit ruku ve vodách Yukonu a zase dál, směrem na Skagway. foto: autor

USA cestování cestopis Volání severu

Reklama