"Žádné oko ještě nespatřilo něco tak překrásného a inteligentního, něco, čemu se nic na světě nevyrovná," píše vyslanec perského dvora svému šáhovi počátkem patnáctého století. Vidžajanagar - hlavní město stejnojmenné říše, která v té době ovládala území téměř celé jižní části indického poloostrova - stál na vrcholu své slávy. Městská populace čítala bezmála půl milionu lidí, bazary přetékaly orientálním bohatstvím, výstavba nových chrámů a paláců byla v plném proudu. O padesát let později již Vidžajanagar neexistoval. Hordy islámských bojovníků ho téměř vymazaly z povrchu země.

Historie Vidžajanagaru se datuje od roku 1336, kdy město založili dva hinduističtí princové Hukka a Bukka. Vybrali si místo přímo k tomu stvořené. Proud dravé řeky chránil město ze severu, pás žulových kopců z ostatních tří stran. Také skutečnost, že některé z nejdramatičtějších scén slavného hinduistického eposu Rámájana se odehrávaly právě v těchto místech, byla založení města příznivě nakloněna. Uznaným náboženstvím byl hinduismus s tradičním uctíváním Šivy, Višny a také Hanumana, krále opic, který kdysi, podle Rámájany, vládl opičímu království, předchůdci současné říše. Jeho vyobrazení jako opice s dlouhým ocasem v červené barvě se objevuje na různých místech v krajině doposud. Kněží - bráhmani - byli privilegovaní, chrámová prostituce byla běžná. Zvláštní pozornosti se těšil obřad satí - upálení vdovy na posmrtné hranici zemřelého manžela. Ženy odcházely na smrt hrdě a dobrovolně, bylo pro ně ctí následovat svého manžela. Obřad smrti hrál v životě všech obyvatel vůbec velkou roli. Během festivalů se někteří sami vrhali pod kola těžkých vozů nebo se nechali věšet zaživa na železné háky. Věřili ve vykoupení u svých bohů. Vrcholu dosáhla říše za panování Krišny Dévy Rája (1509 - 1529). Jak se dozvídáme ze zápisů portugalského cestovatele Dominga Pease, byl to muž atletické postavy, výborné kondice, který často stál v bitvách v čele svého vojska. Na druhou stranu byl skvělým básníkem a patronem umění. Všichni poddaní mu byli oddáni pro jeho statečnost, moudrost a spravedlivé vládnutí. Byl to právě on, kdo se výrazně zasloužil o rozvoj a rozrůstání Vidžajanagaru. Nechal postavit tolik nových chrámů a paláců jako žádný z jeho předchůdců. Přikázal vybudovat velmi dokonalý a důmyslný zavlažovací systém. Voda z několika rezervoárů, postavených na úpatích nejvyšších kopců, byla rozvedena kamenným vodovodem do všech budov. Síť rozvětvených kanálů zavlažovala velké plochy rýžových polí a zahrad. Zvláštní pozornost pak věnoval oslavám důležitých festivalů a vojenských vítězství. Usazen na zlatém trůnu na nádvoří svého paláce, přihlížel po několik dní umění tisíců hudebníků a tanečnic, procesím zlatem ozdobených slonů a těch nejkrásnějších koní. Přijímal hold od všech správců, vojevůdců a kněží. Poklonit se mu přišlo i jeho šestatřicet manželek oblečených jen ve zlatě a drahých kamenech. Všude byly spousty květů a vůní. Na závěr pak samozřejmě nechybělo ani obětování stovek buvolů, ovcí a koz. Krále by asi ani ve snu nenapadlo, že za pár let budou na stejném nádvoří defilovat vojska jeho úhlavního nepřítele a z královského paláce budou jen trosky. Roku 1565 bylo město dobyto mohamedány, říše zanikla a na jih Indie se začal šířit islám. Přestože mohamedáni zničili a vydrancovali město s pečlivostí jim vlastní, dají se v krajině stále objevit spousty důkazů o jeho existenci. Několik polorozbořených chrámů, bazarů a jiných budov, trosky opevnění, vodní nádrže, zbytky soch božstev. To všechno připomíná staré časy. Ruiny rozeseté mezi kopci žulových balvanů a ostrovy tropické vegetace působí velmi romantickým, až magickým dojmem. Jednou z nejnavštěvovanějších památek je chrám Pampati. Je to nejstarší, nejsvatější a také nejzachovalejší chrám celého Vidžajanagaru. Jeho útroby, rozčleněné do několika nádvoří, svatyní a sloupových hal, jsou vždy plné poutníků, kteří zde uctívají své hinduistické bohy stejně jako to kdysi dávno dělali jejich předkové. Dalším ze zachovalých chrámů hodných zmínky je Venkatéšvara. Nebudí svou konstrukcí a výzdobou určitě takový dojem jako chrámy ostatní, ale zato je úžasně situovaný. Obklopený bujnou tropickou vegetací, vzbuzuje při západu slunce jeho červený nádech představu o drahém kameni zasazeném do ryzího zlata. Asi největším zachovalým klenotem stavitelského umění dávnověkých budovatelů je pak chrám Vitala. V jeho hlavní hale se tyčí 56 monolitických žulových sloupů. Ruce zručných sochařů otesaly tvrdou žulu do takových forem a tvarů až se zdá, jako by kámen změnil svou strukturu a stal se plastickým. Každý z těchto úžasných sloupů navíc po úderu vydává zvuk jiného bicího nástroje. Na závěr vyčerpávající procházky historií zapomenutého impéria nezbývá než se zastavit u gigantické sochy Narasinhy. Ačkoliv byla značně poškozena barbarskými útočníky, budí tento devítimetrový kolos, sedící pod baldachýnem ze sedmera brejlovců, až strnulý úžas každého návštěvníka. Je tím pravým symbolem krásy a velikosti staré hinduistické říše. foto: autor

Asie cestování cestopis Asijské střípky

Reklama