Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci (pracovně-právním sporu) zaměstnance jako žalobce proti žalovanému zaměstnavateli, o neplatnost skončení pracovního poměru (dohodou), svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 4569/2008, ze dne 28. 7. 2009.

Skutkový základ sporného případu Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 14. 02. 2004 mezi žalobcem a žalovaným je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 2. 4. 2004 obdržel od žalovaného „potvrzení o zaměstnání“ ze dne 1. 4. 2004, kterým žalovaný potvrzoval, že „žalobce byl zaměstnán u žalovaného od dne 03. 09. 2003 do 14. 02. 2004“. Pracovní poměr měl být ukončen dohodou ke dni 14. 2. 2004. Protože se účastníci nikdy na ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 14. 2. 2004 nedohodli, „písemně dohodu o ukončení pracovního poměru neuzavřeli“, považuje žalobce ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 14. 2. 2004 za neplatné. Jak rozhodovaly soudy nižších stupňů Okresní soud jako soud 1. stupně žalobě vyhověl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že k ukončení pracovního poměru žalobce platně nedošlo, protože dohoda o ukončení pracovního poměru nebyla mezi účastníky v žádné formě uzavřena a že je nerozhodné, že strany o ukončení pracovního poměru jednaly, protože ke smluvnímu konsensu s nezbytnými obsahovými náležitostmi mezi účastníky nedošlo. Podle názoru soudu prvního stupně je také nerozhodné, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ihned po ukončení své pracovní neschopnosti, i když takové jednání by mohlo představovat porušení pracovní kázně zaměstnance, ale samo o sobě však není právním důvodem ukončení pracovního poměru, které nezpůsobuje ani to, že žalobce uzavřel pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem.   K odvolání obou účastníků řízení krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že sice „nebylo prokázáno, že by žalobce písemně či ústně přistoupil na žalovaným navrhovanou dohodu o skončení pracovního poměru“, ale „následně se však podle ní zachoval – po skončení pracovní neschopnosti nenastoupil do práce, uzavřel novou pracovní smlouvu s jiným  zaměstnavatelem“. Tyto vnější skutkové znaky nelze interpretovat jinak, než že „žalobce dal svým následným chováním najevo, že na návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou přistupuje“. Následně je zcela bezvýznamné, zda žalobce později vyzval žalovaného k přidělování práce či nikoliv, „neboť jednou skončený pracovní poměr již nelze jednostranně obnovit jinak, než na základě úspěšné žaloby“. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce mimo jiné uvedl, že ze strany odvolacího soudu „jde o čirou spekulaci“, pokud vyvozuje žalobcův konkludentní souhlas s uzavřenou dohodou o skončení pracovního poměru uzavřením nového pracovního poměru. Žalobce se proti své vůli, jednáním žalovaného, ocitl v situaci zcela bez prostředků a tuto situaci musel řešit. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce se žalovaným uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou dne 12. 8. 2003 s nástupem do zaměstnání dne 3. 9. 2003; od 30. 1. 2004 do 1. 3. 2004 byl žalobce  v pracovní neschopnosti. Na přelomu měsíce ledna a února 2004 probíhalo mezi účastníky řízení jednání o ukončení pracovního poměru žalobce dohodou ke dni 14. 2. 2004. Žalobce posléze uzavřel pracovní poměr na dobu určitou od 1. 4. 2004 do 31. 1. 2005 se společností B. – l. a.s. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke skončení pracovního poměru dohodou mělo dojít ke dni 14. 2. 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004. Dohoda o rozvázání pracovního poměru Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec. Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost, může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně. Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranný projev vůle, s nímž je spojen zánik pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. Uzavírání smluv (dohod) Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel vázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je uzavřena. Protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že podpis na listině o názvu „zrušení pracovního poměru dohodou“ ze dne 4. 2. 2004, podle které mělo dojít k ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného dohodou ke dni 14. 2. 2004, je pravým podpisem žalobce, je také nepochybné, že k přijetí písemně učiněného návrhu a tedy k uzavření dohody písemnou formou nedošlo. Za tohoto stavu bylo pro posouzení projednávané věci podstatné – jak z toho též vycházel odvolací soud – zda žalobce svoji vůli akceptovat návrh žalovaného na rozvázání pracovního poměru projevil jiným způsobem. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu nebo zápisu opatřeného potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného odborového orgánu o tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli. Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Projev učiněný mlčky (konkludentně) Jak správně uvádí v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud, vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků – jak z výše uvedeného vyplývá – je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretované především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka pracovního poměru vychází z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají. Posouzení konkrétního případu Uvedené vztaženo na posuzovaný případ však neumožňuje učinit odvolacím soudem přijatý závěr, že „žalobce dal svým následným chováním najevo, že na návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou přistupuje“. Tento závěr učinil odvolací soud toliko na základě zjištění, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti nenastoupil do práce a že uzavřel novou pracovní smlouvu s jiným  zaměstnavatelem. Nevypořádal se přitom s žalobcovým tvrzením, že nový pracovní poměr uzavřel proto, že mu žalovaný odmítal přidělovat práci a byl tak bez prostředků. Odvolací soud sice správně uvádí, že je zcela bezvýznamné, zda žalobce později vyzval žalovaného k přidělování práce či nikoliv, „neboť jednou skončený pracovní poměr již nelze jednostranně obnovit jinak, než na základě úspěšné žaloby“, přehlíží však, že tato úvaha může být správná jen za podmínky, že pracovní poměr účastníků skutečně na základě jejich dohody dříve skončil. Přitom právě skutečnost, že se žalobce po žalovaném domáhal přidělování práce, i s ohledem na krátké časové souvislosti mezi skončením pracovní neschopnosti žalobce, navázáním jeho nového pracovního poměru a výzvou žalovanému k přidělování práce, měla být předmětem širších úvah odvolacího soudu při výkladu případného konkludentního projevu vůle. Pouze na základě zjištění, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti nenastoupil do práce a že uzavřel novou pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem, bez přihlédnutí i k ostatním již zjištěným okolnostem, jež se ke zkoumanému (údajnému) projevu vůle žalobce vztahují, nelze učinit závěr, že žalobce projevil vůli směřující k akceptaci návrhu dohody o skončení pracovního poměru. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Závěrečné shrnutí a význam judikátu „Pouze na základě zjištění, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti nenastoupil do práce a že uzavřel novou pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem, bez přihlédnutí i k ostatním okolnostem, jež se ke zkoumanému projevu vůle žalobce vztahují, nelze učinit závěr, že žalobce projevil vůli směřující k akceptaci návrhu dohody o skončení pracovního poměru.“ (Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky spis. zn. 21 Cdo 4569/2008, ze dne 28. 7. 2009; posuzováno podle zákona č. 65/1965 Sb., ve znění do 29. 2. 2004.) Aktuální právní úprava (zákon č. 262/2006 Sb.) v ust. § 49 odst. 2 větě první uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru jinak, než v písemné formě, tedy mlčky (konkludentně) již nepřipouští. Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají (jsou povinni uzavřít) zaměstnavatel a zaměstnanec písemně, jinak je neplatná.

ČR právo práce

Reklama