Pracovní smlouva obsahovat vedle určení místa nebo míst výkonu práce a dne nástupu do práce také ustanovení o druhu práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat. Druh práce je podstatnou (nezbytnou, povinnou) náležitostí pracovní smlouvy.

Zaměstnavatel je povinen (oprávněn) zaměstnanci přidělovat jen práce v rámci sjednaného druhu práce, čemuž odpovídá povinnost zaměstnance tyto práce vykonávat. Sjednaný druh práce tak vymezuje limity dispoziční pravomoci zaměstnavatele při přidělování práce zaměstnanci podle pracovní smlouvy. Jiné práce je zaměstnanec povinen vykonávat výjimečně, jen v případech a za podmínek stanovených zákoníkem práce pro převedení na jinou práci. Druh práce vymezuje okruh pracovních úkolů, které je zaměstnanec podle pokynů zaměstnavatele povinen vykonávat osobně. Druh práce by tak měl stručně a výstižně vyjadřovat, které činnosti bude zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat. Vymezení druhu práce nabývá na významu především v situacích, kdy zaměstnavatel pověřuje zaměstnance (ukládá zaměstnanci) výkon i jiných prací, než obvykle koná, ale které lze zahrnout pod sjednaný druh práce. Druh práce nemusí být vymezen jen jako určitá pracovní funkce či zařazení (např. sekretářka, řidič, správce počítačové sítě, účetní), ale též jako soubor činností. Upřesnění v pracovní náplni Mnozí zaměstnavatelé používají k bližšímu vymezení druhu práce tzv. pracovní náplň. Zaměstnavatel může v pracovní náplni (popisu práce) blíže vymezit a konkretizovat pracovní činnosti, které je zaměstnanec povinen vykonávat v rámci sjednaného druhu práce. Takové stanovení pracovní náplně je jednostranným pokynem (příkazem) zaměstnavatele k výkonu sjednaných prací a není k němu třeba souhlasu zaměstnance. Takovou pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv jednostranně změnit. Podpisem zaměstnance pod pracovní náplní proto zaměstnanec nevyjadřuje souhlas, nýbrž stvrzuje její doručení (převzetí), a tudíž i seznámení se s obsahem. Pouze pokud by bylo v pracovní smlouvě uvedeno, že pracovní náplň je součástí pracovní smlouvy, muselo by při každé její změně být dosaženo dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Pokud je tato nedílnou součástí pracovní smlouvy a předmětem dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jde vlastně o bližší dohodu o druhu práce a jakákoliv její změna podléhá odsouhlasení zaměstnancem. Pro zaměstnavatele je proto jednodušší, jestliže zaměstnance s pracovní náplní pouze seznámí. Je samozřejmostí, že jednotlivé práce obsažené v takovém dokumentu nemohou překročit rámec druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě. Pracovně-právní spor z praxe Ve druhé části tématu si přiblížíme judikát Nejvyššího soudu ČR. V dotčeném případě se zaměstnankyně bránila žalobou u soudu proti okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Tímto způsobem zaměstnavatel reagoval na skutečnost, že zaměstnankyně odmítla nastoupit na práci zdravotní sestry na LDN (léčebně dlouhodobě nemocných). Svoji „absenci“ zaměstnankyně zdůvodnila tím, že zaměstnavatel neměl právo ji těmito pracemi zaměstnat. Sjednala s ním sice pracovní smlouvu s vymezením druhu práce „zdravotní sestra“, ale tvrdila, že po absolvování příslušného pomaturitního specializačního studia byla „zařazena“ na práci všeobecné sestry se specializací, přičemž tímto okamžikem došlo mezi ní a zaměstnavatelem ke „konkludentní“ změně druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě. Zaměstnavatel byl ovšem jiného názoru. Dle něho k žádné změně sjednaného druhu práce přistoupeno nebylo, zaměstnankyně pracovala s týmem zdravotních sester, které byly podle potřeby přeřazovány z jednoho oddělení na jiné. Právě proto mají v pracovní smlouvě jeden a široce vymezený druh práce „zdravotní sestra“. Spor se tak po projednání soudy nižších stupňů dostal až k Nejvyššímu soudu ČR.

ČR právo práce

Reklama