Na norské Lofoty jsem se vydal loni v létě s cestovní kanceláří Din Tur a s průvodcem Per-Thore Hansenem s cílem obeplout na seakajacích poloostrov Hamaroy. Samotná cesta do výchozího bodu naší „expedice“ by vydala na samostatný příběh, ale nebudu se snažit napodobit klasika a její popis vynechám.

Je dlouhá. I když zvolíte ten nejrychlejší, letecký způsob přepravy, jen stěží se na jihozápadní cíp poloostrova Hamaroy (nebo též Hamaroya) dostanete z Prahy dříve než za dva dny. Vzduchem doputujete nejspíš do severského města Bodo, odkud se můžete na Hamaroy vydat nějakých pět nebo šest hodin cesty autem, nebo, a to byl i můj případ, necelé tři hodinky dopravní tryskovou lodí. Tahle kombinace dopravních prostředků je zvláště vhodná pro mořské kajakáře – při dobrém počasí si totiž můžete vychutnat jedno z nejúžasnějších pobřeží světa nejdřív ze vzduchu, pak z lodi a nakonec si ho dosyta užít vlastním pádlováním a tábořením.

To srpnové nedělní ráno se na břehu malebné písčité zátoky Jektvika na kraji rybářské vesnice Skutvik sešla docela pestrá skupinka pádlistů. Čtyři norští kajakáři, dvě zvědavé děti ze vsi a já. Per-Thore je majitelem a zároveň průvodcem firmy Arctic Adventure Tours. Celou zimu drandí po arktických pláních se psím spřežením a krátké severské léto tráví na pobřeží v mořském kajaku. Je zkušený mořský vlk, excelentní kuchař a muž sta řemesel. Petter je jeho dávný kamarád z vojny, a možná ještě lepší kuchař. Dnes je šéfem přes rozvoj seakajakingu ve společnosti Din Tur, takže je tady vlastně taky v práci. Ketil je kajakář z Osla, chce tady na divokém arktickém moři posbírat nějaké zkušenosti. Bjorulf je farmář, odborník na prasata. Bude se tu s mořským kajakem teprve seznamovat. Má farmu na břehu moře nedaleko Steigenu (další seakajářská destinace snů), a tak chce seakajakování rozjet jako novou „přidruženou výrobu“. Dopoledne patří základnímu výcviku. Hoši, kteří se sem vydali sbírat zkušenosti, fasují suché obleky (voda tu má teď na konci léta příjemných 8 – 10 °C) a vyrážejí s Per-Thorem nacvičovat tzv. wet-exit. Prostě padají do vody a snaží se sami s plovákem nebo navzájem si pomáhajíc dostat zpět do kajaku. Je to veliká zábava, hlavně pro fotografa, který se vymluvil na znalost eskymáka a zůstal pěkně v suchu na břehu a na sluníčku. Díky dokonalé výbavě, kterou Per-Thore dovezl, oba zákazníci intenzivní koupel přežili bez hlubokého podchlazení a snad i ve zdraví. Takže si všichni zasloužíme vydatný oběd, abychom se posilnili na nejnáročnější část dne – nakládání kajaků. Kupodivu máme za necelé dvě hodinky vše sbaleno a nacpáno v novotou se lesknoucích laminátových kajacích. Ty kajaky, mimochodem, určitě taky stojí za zmínku. Je to kvalitní norská práce a už při jejich nakládání, ale hlavně po celou dobu našeho pobytu v divočině, velmi oceňujeme speciální suchou komoru na zádi se zdánlivě nesmyslně malým víkem. Záhy totiž zjišťujeme, k čemu slouží, když Petter vytahuje z auta několik „sixpacků“ piva. Speciální zadní komora totiž pojme přesně dvanáct půllitrových pivních plechovek, které vody Atlantiku po celou dobu plavby automaticky udržují na správné teplotě. Odpoledne pak uteče hrozně rychle. Slunce visí pořád stejně vysoko na obloze a my už přesto kotvíme na zářivě bílé písečné pláži severozápadního výběžku ostrova Engoya. Průvodce má pravdu. Nemůžeme přece přepálit začátek, a navíc, proč se někam hnát, když zrovna tady je tak krásně. Nízký plochý travnatý cíp, na kterém právě dozrávají nejrůznější severské bobule, skutečně láká k odpočinku. Na dlouhou, zářivě bílou písečnou kosu navazuje břeh se skalními plotnami, které jsou jako stvořené pro posezení u ohně. Per-Thore právě rozjíždí svůj první kulinářský koncert. Dnes je na jídelním lístku čerstvý losos pečený v alobalu s kysanou smetanou a jako zákusek pak sobí steaky na rozpáleném kameni. Než se slunce na chvíli schová za hory ostrova Lundoya, máme pupky nacpané k prasknutí. Ostrůvek Engoya nabízí, kromě sněhobílých pláží a měkkého porostu pro pohodlný spánek, také zcela jedinečné panorama. Není tedy divu, že ráno, když už slunce zase stojí vysoko na téměř bezoblačném nebi, se nemůžeme pohledu na okolní hory a skaliska nabažit. Náš ostrůvek je takřka uprostřed širokého zálivu lemovaného hradbou hor, kterou jen na několika místech přerušují úzké průlivy a ústí fjordů Kaldvagfjorden a Sagfjorden. Jsme v horách a na moři zároveň. Zmoženi přírodní scenérií, a možná také opulentní snídaní, se jen pomalu chystáme k odjezdu. Pozdní start nás ale připraví o jednu další zajímavost tohoto místa. Nedaleko od našeho tábořiště, asi tak dvě a půl námořní míle, proudí druhý nejrychlejší přílivový proud v Norsku – Nesstraumen. Kdybychom vyrazili aspoň o půl hodiny dříve, bývali bychom ho stihli ještě pomalu proudící. Nám se ale podařilo do mělké úžiny mezi poloostrovy Finnoya a Hamaroya dorazit právě v době vrcholícího přílivu a hladina tam byla klidná a hladká jako zrcadlo. Přestože nás neunáší proud, nikam nepospícháme a věnujeme se focení a pozorování ryb a vodního ptactva. Užíváme si naplno dokonalé letní počasí, jako bychom tušili, že tahle idyla už nepotrvá dlouho. Po levé straně se už objevila výrazná špice Hamaroyskaftet, která nás od teď bude z horizontu sledovat skoro po celý zbytek cesty. Na oběd nás vítá zátoka Dragsbugta, kde nás čeká nejnáročnější část naší expedice. Šíje poloostrova Hamaroy mezi Dragsbugtou a zálivem Presteidvika je široká jen nějakých 600 metrů. V dobách, kdy tu lidé žili jen z rybolovu a muži trávili většinu času na nebezpečném moři (tedy ještě ve třicátých letech minulého století), ženy z jižní části poloostrova právě tudy každé léto vlekly po napříč položených kládách malé otevřené rybářské loďky do Prestaidfjordu, kde bývala velká hejna herynků. Pokud se jim podařilo nalovit, dovléct zpět a naložit dostatek herynků, měly jistotu, že jejich rodina přežije další zimu i v případě, že by muž na moři zahynul (jak se často stávalo). Dnes tedy stejná cesta po souši čeká nás a naše kajaky. Třikrát tam a zpět, cestou pojíst trochu borůvek a můžeme znovu vyplout. Vítá nás členitá zátoka Glimmen. Začíná jemně pršet. Cestu do Prestaidfjordu po chvilce plavby zpestří ještě drobné peřeje – je totiž odliv a ústí zátoky Glimmen je úzké a plné balvanů, mezi kterými teď musíme s našimi seakajaky ve svižném proudu opatrně prokličkovat. Po chvíli pádlování podél strmých útesů fjordu už vidíme naše další tábořiště. Tentokrát je to chráněný záliv s řídkým borovým hájem. Před večeří ještě stihneme rychlý výstup na vrchol nad naším tábořištěm, který nabízí krásný výhled a leží ve výšce 19 m n. m. Třetí den ráno je stále pod mrakem, ale neprší ani nefouká. Na klidné hladině cestou pozorujeme sviňuchy (porpoises) vyskakující nad hladinu – když se přiblížíme, dokazují nám, že patří k nejrychlejším kytovcům (sviňucha běloploutvá dokáže prý plavat rychlostí až 55 km/h), mizí hluboko pod našimi kajaky a za několik desítek vteřin už zase skáčou několik set metrů za námi – asi se posmívají naší neohrabanosti. Pomalu obeplouváme ostrov Tannoya, v čisté vodě hluboko pod sebou vidíme proplouvat skupiny velkých tresek, které tu hodují na hejnech drobných rybiček. Krajina se oproti včerejšímu dni hodně změnila. Zůstaly sice vysoké hory všude kolem, ale travnaté břehy a bílé pláže byly vystřídány borovým porostem a oblými skalními plotnami. Poprvé nad námi také zakrouží mořští orli. Rádi bychom je přilákali blíž na chutnou rybku. Per-Thore se proto snaží chytit nějakou čudlu, což se mu po chvíli úsilí kupodivu daří. Ketil se ale na jeho rybářské pokusy dívá pochybovačně a trochu lituje, že si také nepřibalil udici. Přestože svůj asi patnácticentimetrový úlovek naservíruje Per-Thore orlovi až skoro pod nos, ten na nás pohrdavě hledí ze své borovice vysoko na kopci a ani se nehne. Podměrečné čudly asi nežere. Zato ale pěkně vyhládlo nám, a tak si vybíráme rozlehlou skalní plotnu s výhledem na 800 metrů vysokou horu Hatten. Na severozápadním obzoru začínáme v mlžném oparu pomalu rozeznávat rozeklané štíty Lofotských ostrovů. Posilněni rybí polévkou vplouváme podél ostrůvku Trinnoya na širokou pláň obávaného Vestfjorden, v jehož bouřlivých vodách ztroskotalo už mnoho lodí. Dnes odpoledne je ale hladina stále jako zrcadlo. Volným tempem pozdě odpoledne připlouváme do chráněné zátoky přístavu Tranoya, kde se pro dnešek utáboříme. Tady nás opouští náš nenápadný, ale milý společník Bjorulf, který každý večer dokázal odněkud v pravý čas vylovit sušenou rybu nebo jinou laskominu, jako zákusek k pivu či vínu po dobré večeři. Prasátka ale nedopřejí Bjorulfovi dlouhou dovolenou, a tak musí pro třech dnech zpět na svou farmu, kde se mu už za pár dní narodí kolem tří set malých selátek. Farmář Bjorulf, jak už jsem se zmínil, se stal kajakářem teprve před těmi třemi dny, ale hned ukázal, že má talent. Dostopovat z jednoho konce ostrova na druhý pro auto mu netrvalo ani dvě hodiny. Svou kajakářskou výbavu však bude muset ještě doplnit – především o střešní nosič na své auto. Bjorulf je ale farmář jak má být, takže si dokáže poradit v každé situaci. Myslíte si, že se mořský kajak nevejde od osobního auta? Tak to ještě neznáte Bjorulfa! V bývalém významném obchodním centru Tranoya, z něhož je dnes ospalá vesnička s pozoruhodnou galerií umění a zajímavou kapličkou, vyhledávaná v krátkém létě turisty, toužícími po truchlivém severském klidu, můžeme doplnit zásoby, a hlavně vyrazit na čepované pivo do útrob pravé velrybářské lodi. Nutno podotknout, že její současné využití coby originálního baru pro turisty je mnohem příjemnější než její původní účel. I dnes se můžete postavit na přední palubu, namířit harpunu a zkusit si představit, jaké by to bylo vystřelit ji do těla ohromného kytovce. Per-Thore to zažil. Není to, jak říká, ta část jeho života, na kterou by byl zrovna pyšný a při další rundě začíná vyprávět strašlivé velrybářské historky plné krve a kotlů s velrybím tukem. V noci se zvedá silný vítr a začíná pršet. Předpověď se vyplnila. Studená fronta od východu se přehoupla přes ledovci vymodelované hory na pobřeží a přinesla s sebou severský podzim. Na vyplutí do otevřeného Vestfjordu není ani pomyšlení, takže se vrháme na knihy a zásoby jídla. Odpoledne prý uvidíme. Dokončení příště. Článek převzat z Vodáckého magazínu HYDRO (www.hydromagazin.cz).

Norsko kanoistika cestování

Reklama