Skotsko se dělí na dvě poloviny: nížinu (Lowlands), která zabírá jihovýchod skotského území, a vysočinu (Highlands), která se rozkládá po celém severozápadě. Mezi oběma částmi jsou patrné i další rozdíly než pouze v terénu a nadmořské výšce. Skotská vysočina má kulturně blíže spíše k Irsku. Přežívá zde starý keltský jazyk Gaelic, hrají se specifické hry, jako například hurling, hraje se keltská hudba… Ale asi hlavním důvodem návštěvy tohoto kouta světa je ten, že skotská vysočina je bezesporu jednou z krajinově nejvelkolepějších oblastí v Evropě.
Fotogalerie
Cesta velkou divočinou začíná nedaleko městečka Dandonell, kam jsme dojeli stopem z Inverness. Dnes nás čeká už jen asi dvouhodinový úsek k Bothy Shenavall. Vystoupáme do sedla pod horský masiv An Teallach, z jehož zlověstně zubatého hřebene ční tři věže výše než tisíc metrů nad mořem, a poté sejdeme po jeho svazích do širokého údolí říčky s původním gaelským názvem Abhainn Strath na Sealga, kde už stojí zmiňovaná Bothy (jednoduchý nezařízený zděný domek určený k volnému přenocování turistů). Cestou do sedla nejprve procházíme pastvinami nějaké farmy, což se projevuje hlavně zvýšenou koncentrací extrémně dotěrných ovádů. V sedle se potkáváme s baťůžkářem jdoucím opačným směrem a dáváme se do řeči. Upozorňujeme ho na nenechavé ovády a on nás zase varuje před hejny muchniček dole v údolí.
Navečer si dopřáváme koupele v příjemně chladné říčce a ráno pokračujeme v pochodu přes široké a ploché údolí pod vrchol Beinn Deark Mhór. Máme štěstí, že již několik dní nepršelo, protože jinak by se dno údolí proměnilo v jeden velký močál a také brodění říček by bylo náročnější. Takhle se nám vřesoviště jen nezvykle houpe pod nohama. Od chaty Larachantivore vede pěšinka užším údolím proti proudu říčky a po nějaké době odbočuje do bočního údolí, na jehož konci ostře stoupá na náhorní plató s množstvím menších jezírek. Asi dvoukilometrové plató přecházíme celkem rychle a na jeho konci začínáme klesat do údolí obrovského jezera Fionn Loch a menšího, ale malebného Dubh Loch, kam se z hrany náhorní pláně otvírají nádherné výhledy.
Nedaleko od jezera je samota zvaná Carnmore a u ní jednoduchý přístřešek pro přenocování. Nám však Genius Loci jezera Dubh Loch učaroval natolik, že si stavíme stan přímo na jeho břehu. Obě jezera obklopená horami jsou od sebe fakticky oddělena jen kamennou hrázkou, po které vede naše stezka. Je zde ještě jedno menší jezero a pahorek s množstvím velikých solitérních kulatých balvanů. Světelné podmínky podvečerního slunce jsou perfektní a krásná krajina dostává teplé barevné tóny. S postupujícím večerem se však projevuje jediné negativum tohoto jinak bezchybného kempíku a tím jsou muchničky. Tento drobný krvelačný hmyz se za bezvětří najednou začíná rojit se západem slunce a velmi rychle zahání už tak dost pokousané výletníky do stanu, který musí být okamžitě hermeticky uzavřen a hmyzu zproštěn. Běda tomu, kdo musí v noci na záchod. Do stanu se pak vrací doslova obalen černými muchničkami, které musí býti v zájmu další klidné noci a zachování si příčetnosti zahubeny.
Další cesta vede po úpatí strmých skalnatých kopců mírně zvlněnou krajinou porostlou typickými travinami a vřesy, kolem několika menších lochů, přes různé potůčky a lesík a od farmy Kernsary kolem stejnojmenného jezera do cílového městečka Poolewe na mořském pobřeží zátoky Loch Ewe. Golfský proud přináší i do těchto zeměpisných šířek teplé, až subtropické klima, díky němuž se v nedaleké botanické zahradě Inverewe Garden (založené již roku 1862) pěstuje více jak 2500 druhů exotických rostlin. A co může být lepším relaxačním prostředím než sluníčko, lavička na břehu moře, šplouchání vln a šumění stromů.
Reklama
