Už deset let uplynulo od chvíle, kdy do Evropy přišel více než milion migrantů, a důsledky tehdejší vlny jsou dodnes znát v politice, ve školství, v pracovním životě i v komunitách. Podle eurokomisaře pro migraci Magnuse Brunnera lze novému náporu žadatelů o azyl čelit jen tehdy, pokud si státy udrží svrchovanou kontrolu nad migrační politikou a zároveň posílí spolupráci se zeměmi mimo EU.
Deset let po začátku migrační vlny z roku 2015 uvedl eurokomisař pro migraci Magnus Brunner, že o tom, kdo smí či nesmí překročit hranice Evropské unie, rozhoduje unie sama. Pro zvládnutí dalšího přílivu migrantů ze zemí mimo EU vyzval k efektivnějšímu navracení migrantů a užší spolupráci se třetími zeměmi.
„Po deseti letech vyjednávání zavádíme moderní migrační systém, který obnovuje kontrolu nad tím, kdo do Evropy může přijít a kdo ne,“ uvedl Brunner v písemných odpovědích pro European Newsroom (enr) s odkazem na pakt o migraci a azylu, který má vstoupit v platnost v červnu 2026.
Pakt představuje soubor nových pravidel, která mají usměrňovat migraci a zavést společný azylový systém na úrovni EU. Podle unijní pohraniční agentury Frontex „zajistí, aby unie měla silné a bezpečné vnější hranice, aby byla zaručena práva jednotlivců a aby žádná členská země nezůstala při migračním tlaku osamocena.“
„Dáváme si svůj evropský dům do pořádku a zajišťujeme, abychom měli vhodný právní rámec, který nám umožní nastavit rychlé, efektivní a zjednodušené postupy pro azyl a navracení a harmonizovaný systém řízení příchozích ze zemí mimo EU,“ uvedl Brunner.
„Abychom zabránili lidem vydávat se na nebezpečné cesty, musíme spolupracovat s třetími zeměmi podél migračních tras i s jejich zeměmi původu,“ zdůraznil rakouský komisař.
Na otázku, jak chce EU obnovit důvěru veřejnosti při rostoucí nespokojenosti s masovou migrací, Brunner uvedl, že „prioritou v otázkách migrace je vrátit lidem pocit jistoty, že dění v Evropě máme pevně pod kontrolou.“
Deset let od výroku „Wir schaffen das“
Záběry z počátku září 2015 se navždy zapsaly do dějin: zástupy vyčerpaných mužů a žen s věcmi na zádech se vláčeli střední Evropou.
Dne 31. srpna pronesla tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová slavnou větu „Wir schaffen das“ („To zvládneme“), zatímco tisíce uprchlíků pochodovaly po maďarské dálnici směrem do Německa. Nikdo tehdy netušil, že se tato slova stanou nejznámějším výrokem jejího šestnáctiletého kancléřství.
Merkelová a tehdejší rakouský kancléř Werner Faymann se v noci z 4. na 5. září 2015 rozhodli ponechat hranice obou zemí otevřené.
Během několika měsíců přijalo Německo statisíce lidí, převážně uprchlíků před konflikty v Sýrii, Iráku či Afghánistánu. Šlo o zlomový okamžik, který hluboce rozdělil německou společnost.
Rok 2015 je zároveň považován za počátek vzestupu německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD).
Jak uvedl Marko Lovec, profesor na katedře mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd v Lublani, nová migrační vlna byla jedním z hlavních hybatelů změny politické atmosféry v Evropě. Od roku 2014 využívají pravicové, euroskeptické a populistické strany téma migrace jako jeden z klíčových bodů před národními i evropskými volbami.
Nebezpečná cesta za lepším životem
Evropské právo na azyl, zakotvené v Ženevské úmluvě a ratifikované v roce 1951 celkem 155 státy, umožnilo, že v roce 2024 mohlo v Evropské unii podat žádost o azyl více než milion lidí.
Mnoho migrantů vstupuje do Evropské unie přes Řecko a poté míří na sever přes kandidátské země EU Srbsko a Severní Makedonii. Jiní volí západní trasu přes Albánii nebo Kosovo.
Severní Makedonie je kvůli své geografické poloze využívána jako koridor mezi Řeckem a Srbskem. Migranti během cesty čelí mnoha obtížím: svévolnému zadržování a vyhošťování, násilí a špatnému zacházení, a dokonce i smrti.
Migranty převádějí do země pašeráci, kteří za dopravu z Řecka do Srbska inkasují vysoké nelegální zisky – od 500 do 1500 eur na osobu.
Na vytížené západobalkánské trase se se rovněž nachází Chorvatsko. Stejně jako Severní Makedonie slouží jako přestupní stanice na cestě do bohatších států EU, především do Německa, Rakouska a Švédska.
V roce 2015, kdy vládu vedl tehdejší premiér Zoran Milanović, Chorvatsko migranty do země vpouštělo, avšak pouze proto, aby poskytlo péči nemocným a nemohoucím, než je přepravilo dál k hranicím s Maďarskem a Slovinskem. Země se odmítla stát hotspotem či přijímacím centrem, odkud by byli uprchlíci přerozdělováni do severnějších členských států EU.
Další oblíbená, avšak nebezpečná trasa vede ze severní Afriky a Blízkého východu do Itálie. Cesta po moři proměnila Středozemní moře v masový hrob.
Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) dosáhl počet příchozích po moři vrcholu v roce 2016, kdy jich bylo 181.436, z toho 4578 lidí zemřelo nebo se pohřešuje. Počty se v průběhu let měnily, avšak počet mrtvých či nezvěstných zůstává alarmující.
Počet příchozích klesá, začleňování však běží nerovnoměrně
Podle francouzského úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti (OFPRA) připadlo v roce 2024 téměř 80 procent žádostí o azyl v EU pouze na Německo, Španělsko, Itálii, Francii a Řecko.
Nejvíce žádostí o azyl směřovalo i nadále do Německa – celkem 237.000, tedy 23 procent všech žádostí podaných v EU. Za ním následovalo Španělsko, Itálie a Francie.
Největší počet žádostí o azyl v přepočtu na obyvatele zaznamenává stále Kypr (jedna žádost na 138 obyvatel). V závěsu za ním následuje Řecko (jedna žádost na 141 obyvatel).
Data nicméně ukazují, že počet žádostí klesá, přestože debata kolem nich se přiostřila.
V Německu klesl letos v srpnu počet žádostí o azyl téměř o 60 procent. Svou první žádost podalo 7803 lidí oproti 18.427 ve stejném období loni, uvedlo v úterý ministerstvo vnitra.
Pokles přichází v době, kdy Německo pod vedením kancléře Friedricha Merze, který se úřadu ujal v květnu, prosazuje různá opatření ke snížení migrace. Merzova vláda přijala tvrdé kroky, například zpřísnila hraniční kontroly a zahájila deportace odsouzených zločinců do jejich domovského, Talibanem ovládaného Afghánistánu.
Podobný pokles nastal ve Španělsku, kam od ledna do září letošního roku dorazilo 23.931 migrantů, tedy o 11.578 méně než ve stejném období loni.
Přestože Španělsko leží v první linii, protiimigrační rétorika zde dosud nezískala pevnější půdu pod nohama, ačkoli v posledních měsících došlo k několika incidentům.
V červenci například propukly ve městě Torre-Pacheco násilné protiimigrační nepokoje, které vyvolalo tvrzení 68letého důchodce, že ho 9. července bez provokace napadli tři muži pocházející ze severní Afriky.
Náhlý výbuch násilí Španělsko zaskočil, i když se zde protiimigrační diskurz již delší dobu formoval, částečně i v důsledku dezinformací šířených na sociálních sítích.
Ověření faktů: Dezinformace rozdmýchaly protiimigrační nepokoje ve Španělsku
Ověřovací tým agentury AFP ve Španělsku vyvrátil desítky nepravdivých tvrzení souvisejících s migranty. Jedno virální video z května, které ukazovalo útok na bezdomovce ve městě Almería, bylo vytrženo z kontextu a posloužilo jako záminka k protiimigračním nepokojům, když jej lidé mylně spojovali s incidentem v Torre-Pachecu.
Plný text o ověření faktů agenturou AFP je dostupný ve francouzštině na stránce: https://factuel.afp.com/doc.afp.com.683E4WE
Sousední Portugalsko se při vypuknutí uprchlické krize v roce 2015 zavázalo přijmout zhruba 4500 žadatelů o azyl. Ve skutečnosti však mezi lety 2015 a 2018 přijalo přibližně 1550 uprchlíků, z nichž mnozí byli přemístěni z táborů v Řecku a Itálii.
Na integračním úsilí se podílely státní instituce i občanské iniciativy. Uprchlíkům bylo zajištěno bydlení, zdravotní péče, vzdělávání a kurzy portugalštiny. Vznikly rovněž programy zaměstnanosti, avšak sladit dovednosti uprchlíků s potřebami trhu práce se ukázalo jako obtížné.
Jedním z charakteristických rysů portugalského přístupu bylo rozptýlení. Namísto soustřeďování uprchlíků do velkých měst je úřady rozmístily do menších měst a vesnic po celé zemi. Tato strategie napomohla sice těsnějšímu sepětí s místními komunitami, zároveň však mnoho uprchlíků pociťovalo izolaci od širších diaspor. Integraci dále komplikovaly jazykové bariéry a neuznávání profesních kvalifikací.
V Bulharsku se diskuse točila hlavně kolem pracovního trhu. Podle průzkumu agentury Myara z letošního března se více než polovina Bulharů vyslovila proti tomu, aby migranti získávali v zemi pracovní místa, a to i přesto, že Bulharsko trpí nedostatkem pracovních sil.
Francouzská vláda v červenci oznámila, že nově příchozí legální cizinci budou krátce po příjezdu automaticky registrováni u francouzského úřadu práce France Travail. Cílem je „boj proti nezaměstnanosti“ příchozích ze zemí mimo EU. Podle vlády činí míra nezaměstnanosti u legálně pobývajících cizinců ze třetích zemí ve Francii 16,4 procenta.
V Německu mělo podle nejnovějších údajů Institutu pro výzkum zaměstnanosti (IAB) do roku 2022 práci téměř dvě třetiny uprchlíků, kteří přišli v migrační vlně roku 2015. Mnozí migranti však dosud zaměstnání nenašli. Pravděpodobnost, že budou bez práce, je u nich čtyřikrát vyšší než u zbytku populace – míra nezaměstnanosti mezi migranty dosáhla loni 28 procent.
V Itálii působí podle ministerstva práce a sociální politiky téměř 2,4 milionu zahraničních pracovníků, což představuje více než deset procent všech zaměstnaných v zemi. Přestože do Itálie přinášejí multikulturní rozměr, při začleňování čelí mnozí z nich strukturálním překážkám – jazykovým i byrokratickým bariérám či problémům se zajištěním bydlení.
Německo ve zkoušce času
Deset let po svém legendárním výroku „To zvládneme“ je Angela Merkelová přesvědčena, že Německo dosáhlo v integraci migrantů výrazného pokroku.
Připouští, že země tehdy na tento „obrovský úkol“ nebyla „dobře připravena“ a že se objevila i „zklamání“. Přesto poukazuje na „neuvěřitelné úsilí“, které mnozí vynaložili na přijetí nově příchozích.
Zdroj: enr spolu s agenturami AFP, ANSA, APA, BTA, dpa, EFE, HINA, Lusa, MIA, STA
