Brno - Veřejná debata o fungování předlistopadové justice, kterou vyvolala nominace Roberta Fremra na ústavního soudce, je cenná, ale přichází pozdě, uvedl v rozhovoru s ČTK předseda Ústavního soudu (ÚS) Josef Baxa. V 90. letech se měla s vlastní minulostí důsledněji vypořádat sama justice. Později se otevřel široký prostor pro bádání historiků. Baxa také varoval před černobílým viděním minulosti, které považuje za nespravedlivé. "Nemyslím si, že jsme v situaci, že bychom měli paušálně říci, že lidé, kteří pracovali před listopadem 1989, mají být vyřazeni z veřejného života navždy," řekl Baxa.
Fotogalerie
Debata by podle Baxy neměla končit rozhodnutím prezidenta, zda Fremra jmenuje, anebo nejmenuje soudcem ÚS. "Je-li to takové naléhavé společenské téma, tak ta diskuse, bez emocí a bez spojení s nějakým konkrétním postem, by se poctivě vést měla. Protože minulost nás vždycky nějak dožene," řekl Baxa. Nejde podle něj o účtování nebo vyhazování lidí - na to už je téměř 34 let po převratu pozdě. Důležité je minulé události popsat, pojmenovat a proměnit ve zdroj poučení.
Baxa podle svého vyádření už na začátku 90. let usiloval o to, aby se justice, stejně jako celá společnost, postavila ke své minulosti poctivě, upřímně a včas. "Protože pokud to neudělá, tak to bude dělat někdo jiný za ni, místo ní, způsobem, který se justici nebude líbit," řekl Baxa s tím, že podobná situace v podstatě nastala nyní. Připomněl, jak rezervovaně se soudci před lety stavěli k informování veřejnosti o svém členství v KSČ. Jako předseda Nejvyššího správního soudu musel přesvědčovat i některé své tehdejší kolegy.
Fremra, místopředsedu Vrchního soudu v Praze a trestního soudce s mezinárodním renomé, navrhl k ÚS prezident Petr Pavel. Fremr těsně získal souhlas Senátu, pak se ale objevily nové informace o jeho působení v 80. letech a prezident odložil jmenování, dokud vše neprověří. Na Fremrovu profesní minulost na pozadí fungování normalizační justice se zaměří tým badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů.
"Myslím si, že takhle důkladně se to mělo zkoumat dávno předtím, v minulých letech. Historici jistě nemuseli čekat na zadání od prezidenta republiky, ale mohli a měli bádat a popisovat ty děje a jevy, aby se o tom mohla vést společenská diskuse, protože je to důležité pro vyrovnání se s minulostí. Ono se to teď jaksi zkoncentrovalo na osobu jednoho soudce, na justici. Ale já si myslím, že chybí diskuse o roli všech, celé společnosti," řekl Baxa.
Kritici vyčítají Fremrovi zejména kauzu Olšanské hřbitovy, kde obžalobu zmanipulovala komunistická tajná policie a jeho senát pak rozhodl o vině tří mladíků, ale také trestání emigrantů za opuštění republiky ve více než stovce případů. V trestní justici před rokem 1989 působil také Baxa, stejně jako další ústavní soudce Pavel Šámal. Baxa soudil mladistvé a obecnou kriminalitu, na případy emigrantů si nevzpomíná, nevylučuje, že jeden případ soudit mohl. Většinu ale dělali soudní funkcionáři, ne řadoví soudci.
"Být soudcem Okresního soudu v Plzni, to byla tehdy velká mlýnice, tam jsme prostě soudili desítky věcí měsíčně, takže nevím, jak bych si tu paměť osvěžil. Musel bych sám jít do archivu," řekl Baxa. Dodal, že si pamatuje spíše na kauzy, které vnímal jako významné a důležité. "Pak si vzpomínám na případy rehabilitační, tam jsem měl velmi dobrý pocit z toho, že alespoň malým dílem justice napravuje svoje fungování z předlistopadového období," uvedl. Zdůraznil, že nechce nic tajit a o své minulosti se vždy snažil otevřeně mluvit, například pro Paměť národa nebo v knize Hledání rovnováhy aneb Život soudce.
Případy opuštění republiky před rokem 1989 byly podle Baxy spíše "administrováním" než souzením. Fakta bývala jednoduchá - buď někdo bez povolení uprchl do ciziny, nebo zůstal za hranicemi poté, co se měl vrátit. Podle zákona to byl trestný čin. Líčení trvala deset minut, tresty se zpravidla ukládaly s vědomím, že je nikdo nevykoná.
Řadoví soudci také podle Baxy neměli možnost si případy vybírat nebo odmítat. Spisy nejsou jednohubky na rautu, kdy si vezmete tu, která chutná, a druhou necháte být, konstatoval Baxa. "Pokud soudce nechtěl tyhle věci soudit, tak nemohl soudit nic. Musel prostě rezignovat," uvedl. Trestní soudci podle Baxy většinově nebyli nějací sluhové režimu. Soudili věci trestné ve všech dobách - krádeže, loupeže, znásilnění či vraždy. Zpolitizované procesy se soustředily k soudním funkcionářům, případně k vybraným a prověřeným soudcům, kteří v rámci očisty justice po roce 1989 většinou nedosáhli nového jmenování, anebo od soudů sami odešli.
Rozhodnutí o Fremrovi nechává Baxa plně na prezidentovi a nechce se vyjadřovat k tomu, zda by měl být zkušený trestní právník jmenován ústavním soudcem. V obecné rovině ale hovořil o principech lítosti, nápravy a odpuštění.
"Pořád si říkám, když člověk udělá v životě něco špatného, kolik dobrých skutků a jak dlouho ty skutky musí dělat, aby byl znovu přijat jako důvěryhodný a poctivý člověk. Neříkám, že by to mělo být zapomenuto, ale pořád mi tady chybí nějaká reflexe, nějaké odpuštění, což si myslím, že patří k životu," řekl Baxa.
