Praha - Kniha Kočičí životy Edy Kriseové poprvé vyšla v 90. letech, lidé v České republice byli tehdy upřeni na západ a na dění na východě neměli příliš myšlenky, řekl zakladatel nakladatelství Práh Martin Vopěnka, který dnes v Praze společně s osobnostmi české kultury a politiky pokřtil druhé vydání Kočičích životů. I proto je rok 2023 podle Vopěnky správným novým začátkem pro román Kriseové s podtitulem "Drama volyňských Čechů na Ukrajině".
Fotogalerie
"Knihám, které berou do hry velké dějiny událostí, často hrozí, že zestárnou spolu s nimi. Kočičí životy zkouškou času prošly i proto, že je dějiny svým způsobem dohnaly. Identita menšin, velmocenské ambice, exodus, nové začátky, může být něco současnějšího?," okomentoval druhé vydání Kočičích životů český autor Aleš Palán.
Román sleduje bezmála devadesátiletý příběh s počátkem na západě Ukrajiny a koncem ve vesnici u Karlových Varů očima žen, které přísluší k jedné z prvních generací volyňských Čechů. Osudy matky Anny narozené v roce 1900 a dcery Lízy narozené v roce 1923 doprovodila ilustracemi Anna Novotná.
"Autorka psychologicky a jasnozřivě nahlíží soukromá dramata tří generací, před jejichž láskyplností a bezmezným vzdorováním osudu se skláním, tak jako před uměním autorky, která nás neodolatelně přiková k příběhu, který je i naším osudem," prohlásila na dnešním křtu k dojetí autorky filmová dokumentaristka Olga Sommerová.
Bývalý český premiér a někdejší předseda Senátu Petr Pithart a Vopěnka vyzdvihli Kriseové cit pro detail a působivé popisy krajiny s nádechem magického realismu.
Nyní dvaaosmdesátiletá Eda Kriseová napsala Kočičí životy ve druhé polovině 90. letech, kdy už se věnovala především autorské činnosti. V mládí byla Kriesová novinářkou a publicistkou, v 70. letech pracovala v univerzitním archivu, dokud nebyla i toto místo kvůli represím režimu nucena opustit. V listopadu 1989 se stala členkou Občanského fóra a mluvčí a později i poradkyní prezidenta Václava Havla.
Osudy volyňských Čechů, ústřední téma Kočičích životů Kriseové, mají kořeny v 70. letech 19. století. Etničtí Češi se v té době poprvé hromadně přesídlili do tehdejší carské Volyňské gubernie v Rusku na pozvání cara Alexandra II., a to především kvůli nízkým cenám půdy i výhodám jako dočasné zproštění vojenské povinnosti a daňové úlevy.
Historické území Volyňské gubernie bylo podle webu historického projektu Volyňáci.cz velké zhruba jako současná Česká republika. K roku 1925 v oblasti Volyně žilo asi 34.000 lidí české národnosti v 656 vesnicích, z nichž mnohé dodnes nesou česká jména.
Především druhá světová válka na volyňské Čechy dopadla tvrdě; jednou z nejhorších událostí bylo vypálení obce Český Malín německými nacisty. Výročí tragédie, při které bylo zavražděno 569 lidí, si volyňští Češi a jejich potomci připomínají dodnes. Především do míst, která byli nuceni opustit sudetští Němci, byly v po druhé světové válce repatriovány desítky tisíc volyňských Čechů. Tisíce lidí nicméně na území dnešní západní Ukrajiny zůstaly.
Jedním z dalších motivů Kočičích životů je podle Pitharta i deziluze "volyňáků", kterou prožívali po návratu do Čech, ačkoliv zemi předtím vnímali jako "ztracenou zemi zaslíbenou".
