V pondělí 21. března uvidí návštěvníci Všeobecné světové výstavy EXPO 2020 v průběhu Českého národního dne premiéru multimediální show iMucha s podtitulem Alphonse Mucha Visual Experience. Premiéra představení byla kvůli covidu několikrát odložena, takže bude rovnou světová. Jedinečná podívaná spojuje nejnovější multimediální technologie, komiksový příběh, živou hudbu, tanec a světelné efekty, to vše rámuje příběh legendy české secese. Projekt navazuje na mezinárodně úspěšný počin Vivaldianno českého producenta, skladatele a textaře Michala Dvořáka.
Fotogalerie
Jste asi jediný český hudebník, který se snaží ve světě prorazit nejen s hudbou, ale s multimediální show – hudba vám nestačí?
Měl jsem štěstí, že jsem dostal od svých rodičů a prarodičů renesanční druh výchovy a vzdělání – a hlavně mě babička donutila hrát na piano. Pak už jsem hrál sám. Zároveň jsem chodil do Lidové školy umění na výtvarnou výchovu. Díky tátovi jsem se zase věnoval celkem intenzivně vrcholovému vytrvalostnímu sportu. Myslím, že pro formování osobnosti a poté dotahování projektů se mi taková průprava docela hodila. Tyto věci jsou opravdu, nejen v nadsázce, během na dlouhou trať. Když děláte projekt tři roky a od rána do večera vlastně řešíte krizový management – nejsou peníze, nejsou lidi, jsou špatný lidi, chcete lepší lidi... Takhle velký záměr se nedá dělat v jednom člověku. Všechno začíná a končí na vašich spolupracovnících, vy můžete být nositelem vize a myšlenky, což je asi možná taky důležitý, ale musíte o tom přesvědčit ty ostatní. Je to asi tím, že jsem se vždycky snažil věci, který dělám, posouvat dál, než je v té době normální, a to i v Lucii. Vždycky jsem dbal na scénografii, na skvělá světla, lasery, když už byly, nebo speciální efekty – ohně, výbuchy a tak dále. A třeba díky Vláďovi Michálkovi jsem byl dokonce jako zvukař na filmu Amerika, později jsem k němu s Davidem Kollerem směl složit hudbu. A díky za to, za ty obrovské zkušenosti. Ve správnou dobu jsem si mohl vyzkoušet různé profese a zjistil jsem – i díky tomu, že jsem klávesák a že dělám se softwarem a tak dále –, že mě ty technologie baví. Tohle všechno se nějak spojilo a v ten správný okamžik jsme nastartovali Vivaldianno v roce 2005. Potom co jsem se vrátil ze světa s expedicí Pandurango, kdy jsem se vlastně poprvé snažil dělat něco jiného než jenom muziku.
Takže u Panduranga ten multimediální přesah začal?
Určitě jo. Pro mě byli velkým vzorem dva Francouzi, kteří udělali projekt „one giant leap“. Bylo to vlastně o tom, jak točí jednu písničku po celém světě. A ti muzikanti se různě k tomu vyjadřují. Vždycky tím daným nástrojem specifickým pro tu lokalitu. To se mi hrozně líbilo, přesah té muziky, protože já si myslím, že umění je dneska jednoznačně multimédium. Audiovizuální tvorbu, ať už amatérskou nebo profesionální, vlastně dneska sledujeme už kdekoliv. Vždyť mobily si s sebou nosíme i na záchod. Baví mě věci kombinovat a baví mě právě to multimédium posouvat trošku dál, než je zrovna obvyklé, protože v tom máte daleko větší šanci být unikátní a originální.
Co musí mít úspěšná show, aby mohla být považována za světovou?
My jsme se třeba v případě Vivaldianna pustili na osvědčenou platformu, kterou jsme upgradovali o vizuální efekt nebo vizuální zážitek – oprášili jsme moderními technologiemi Laternu Magiku, což má ve světě obrovský úspěch. Funguje to pořád. A není to naše zásluha. Je to zásluha chlapů z 60. let, co to vymysleli. Snažili jsme se to aranžmá udělat zase ještě trošku jinak, protože jak se říká – Vivaldi je kuře 100krát jinak. Je to nejpoužívanější klasický skladatel. V uvozovkách samozřejmě, protože on byl ve své době spíš pankáč. My jsme se to pokusili udělat tak, jak by to možná udělal Vivaldi, kdyby měl ty možnosti, co máme my. Zachovali jsme jeho původní aranžmá a chtěli jsme tu jeho hudební energii a emoce umocnit současnými výrazovými prostředky hudebními. A studiovými. A to jsme vlastně zkusili i u Muchy. U něj je to těžší, protože je výtvarník, a těch rovin je najednou mnoho. Hudba v iMuchovi přechází spíš do podpůrné roviny, tak jak je to u divadla nebo u filmu, emoční dejme tomu, která se snaží pomáhat tomu příběhu. My jsme se snažili zatraktivnit to jeho dílo tak, aby to bylo skousnutelné pro mladé generace, tak jako u Vivaldianna. Po vzoru kolegů ze světa, ať už to byli výtvarníci, který udělali film Loving Vincent, kde oživili obrazy Vincenta van Gogha, ať jsou to Francouzi, kteří přišli s novou formu prezentace uměleckých děl immersive exhibition, kde opravdu promítáte na podlahu a na stěny za doprovodu hudby a ruchu. Je to opravdu úplně nový zážitek. Já vždycky říkám, že je to něco jako když jde kluk poprvé s baterkou do lesa. Najednou se vám otevře úplně jiný prostor. Nebo když se člověk poprvé potopí s přístrojem pod hladinu, nebo noční ponor… To máte najednou pocit, že jste v jiném světě a myslím si, že tahle forma výstavy (EXPO) přenáší něco podobného. My jsme právě chtěli, aby to bylo trošku pro tuhle výstavu, ale zároveň v reálném čase jako show, hodinu a půl dlouhá.
V jednom rozhovoru jste říkal, že Muchovy obrazy inspirovaly manga komiksy. Je příběh iMuchy zpracovaný formou komiksu?
Já jsem se to dozvěděl, když jsme hráli s Vivaldiannem v Soulu, kde zrovna končila výstava Alfonse Muchy, plakátů. A oni k ní vydali velký tlustý katalog, kde se skoro třetina věnovala tomu, jak Mucha inspiroval, a inspiruje stále, kreslíře mangy v Koreji, v Japonsku, v Číně a podobně. Já jsem z toho byl úplně perplex. Říkal jsem si, jak se to všechno stále vrací v kruhu, protože Mucha našel inspiraci pro své florální motivy v Orientu a v Asii, a mladí tvůrci mangy se zase nechali inspirovat jím, což mi přijde velmi sympatické. Pro nás je to zároveň klíč k tomu vyprávění, protože jsme hledali, jak ozvláštnit to dílo, jak ho přiblížit mladé regeneraci. Tak, jako jsme u Vivaldiho používali prvky současné muziky, tak u toho Muchy jsme se snažili dát tam současné estetické prvky – komiks je fungující zkratka výtvarná, ale i myšlenková, protože lidi už nejsou moc ochotni číst tlusté knížky. A zároveň je to vlastně okno pro diváka, jak přiblížit Alfonse Muchu, nejen jeho dílo, ale i život, který byl velmi zajímavý a pestrý. Lidi o Muchovi vědí hrozně málo, přitom je to světový význačný umělec. A nejen to, protože on osnoval s Masarykem a Štefánikem vznik Československa. Málokdo o něm ví, že jezdil na elektrické koloběžce v roce 1900 po Paříži, že jezdil na in-line bruslích... Pominu-li to, co všechno bylo k dostání v lékárnách a v prodejnách alkoholických nápojů, oni uměli žít, ale také obrovsky tvořit a pracovat. Myslím si, že i to se snažíme trošku té mladé generaci přiblížit, že tihle staří páprdové z učebnic nebyli za svého života vůbec žádní páprdové, že to byli prostě vizionáři, pankáči, a že tím světem ve své době pohnuli hodně kupředu. Tou formou chceme docílit, aby se lidi dokázali vžít do emocí toho, co on namaloval. Ať už to byla Slovanská epopej, která má trošku jiný příběh, ale hlavně jeho plakáty, reklamy a tak dále.
V komiksu máme dva hlavní hrdiny. Na Muchově výstavě v Guggenheimově muzeu v New Yorku se seznámí mladý Američan, kreslíř komiksů, a mladá studentka dějin umění z Paříže. Je nápadně podobná holce z Muchova plakátu, protože její babička mu stála modelem v roce 1900 – a tak jsou tam i spekulace o tom, jak to všechno bylo.
Je něco, co vás osobně na Muchovi a na jeho životním příběhu překvapilo, co jste o něm nevěděl a co si myslíte, že stojí za to vědět?
Musím vyzdvihnout obrovskou práci Tomáše Belka (libretista/scénárista iMuchy), který je puntičkář. Když měl napsat libreto a později scénář, tak šel hodně do hloubky. My jsme spolu sedávali a hledali formu té show. I díky němu jsem se dozvěděl úžasné věci. Že Mucha miloval technologie, že bratři Lumiérové na jeho prostěradlo zkoušeli projektor, ještě než ho představili světu, že je považován za zakladatele českého fotografického aktu ještě před Drtikolem – to jsem fakt nevěděl! Mucha miloval dokonalost a všechny svoje objekty nebo scenérie si fotil, a teprve pak přenášel na plátno. To muselo být obrovsky nákladné, on třeba každou postavu ze Slovanské epopeje měl předem nafocenou, oblečenou do toho kostýmu… A díky panu Páchovi, majiteli Zbirohu, kde Mucha tvořil, jsem zjistil i hodně o jeho zednářské činnosti. On se jako nejvyšší český zednář opravdu podílel na vzniku Československa. Jeho záběr je tak obrovský, že si to málokdo dokáže přestavit. A o to víc mě štve, že lidi znají Muchu jenom z kalendářů, co tady bolševik vytiskl a každý ho měl doma na záchodě. V lepším případě zapaspartovaný někde v obýváku. Pak znají Slovanskou epopej, protože se o ni Praha tahá s dědici už x let.
Mucha je superhrdina v přeneseném slova smyslu, jednoznačně je to člověk, který si zaslouží naši pozornost a jeho příběh je obrovsky zajímavý. Já už tři roky s Muchou vstávám a usínám a jsem za to rád, za tohle dobrodružství.
Kvůli covidu, který několikrát posunul premiéru iMuchy, se představení bude poprvé hrát na výstavě EXPO. Bylo potřeba show nějak upravit? Kvůli arabskému prostředí?
Trošku jsme to museli zkrátit. My jsme už s Vivaldiannem zcestovali celý svět, a tak víme, co se smí a nesmí v arabském světě a už jsme to s tím ohledem připravovali – určitě jsme byli střízlivější v jeho odhalených obrazech, i když jsou krásné. Samozřejmě náboženská symbolika je taky problém, což třeba v případě vitráže ve Svatovítské katedrále je trošku problém, ale myslím, že jsme se tomu vyhnuli docela zdárně.
Vivaldianno mělo ve světě obrovský úspěch. Očekáváte ho i teď? Počítáte se světovým turné?
Já si to strašně přeji. Díky trailerům, které jsme ještě z nedokončené práce už poslali do světa, se nám ozývají promotéři a vypadá to jako velmi nadějně. Jenže všichni víme, že dokud tam člověk není, jak se říká, a ve zdraví se nevrátil, tak se nic nestalo. Já v to pevně věřím, ale křičet hurá budu, až se vrátím.
Mají světové výstavy v jednadvacátém století smysl? Celý svět je propojen on-line a není problém na internetu poslouchat hudbu, sledovat filmy nebo se dívat na umělecká díla…
Já si myslím, že to právě smysl má. Ty technologie mají spoustu pozitiv, ale zároveň s sebou nesou jakou sociální nedostatečnost, lidi ten sociální kontakt potřebují. Vy už se můžete podívat doma úplně na všechno, ale přesto se návštěvnost velkých koncertů zvyšuje. Sdílená radost je dvakrát taková radost a sdílený smutek je poloviční smutek, ono to tak funguje. Lidi spolu potřebují sdílet zážitky, emoce, je to vidět, ať už jsou to techno párty, koncerty, zábavní parky… To, že se někde potkávají, můžou si to osahat, můžou to vidět in natura, je strašně důležité pro to, aby zůstali lidmi, protože jinak se z nás stávají prostě androidi, přikovaný k iPhonům a k jiným chytrým telefonům. Takhle se svět poznat nedá, skrze obrazovku.
Je to důvod, proč se už podruhé účastníte českého národního dne na EXPO?
Já jsem o to bojoval dokonce a jsem strašně rád, že se toho můžeme zúčastnit, protože si myslím, že právě tohle – všechny národy na jedné hromadě – má obrovskou výhodu v prezentaci toho díla. Za prvé si myslíme, že máme co ukázat, protože si to Mucha zaslouží. Za druhé jsme to celkem vymazlili k možné dokonalosti. A zároveň je to možnost se potkat s lidmi, který by možná člověk vůbec nepotkal. To se mi na těchhle výstavách líbí a je jedno, jestli to je zrovna EXPO. I když to určitě patří k těm nejlepším.
Kolik lidí se na iMuchovi podílí a podílelo?
My jsme lidi přesně nespočítali. Já si práci nakonec s tím dám, protože budu muset dát dohromady titulky, aby tam všichni byli, ale je to určitě v téhle chvíli kolem 200 lidí. Je to i tou formou, že to je vlastně trošku film, trošku divadlo, trošku Laterna magika, trošku tanec, trošku koncert.
Máme skvělé tanečníky, skvělou choreografii. Máme tam koncertního mistra České filharmonie Jirku Vodičku. Máme držitele tří Thálií Ondru Vinkláta, máme úžasnou muziku od Jirky Janoucha. Já jsem taky trošku přispěl, ale spíš jsem se tomu věnoval jako komplexně. Máme skvělý výtvarníky (komiks kreslila Alice Slavíček, vnučka známého malíře, pozn. aut.).
V iMuchovi vystupují i zahraniční hvězdy, hlasového průvodce dělá Pierce Brosnan. Jak jste přišel na někdejšího Bonda?
My jsme si ho vybojovali už pro projekt Vivaldianno, a musím říct, že do té doby celkem úspěšný projekt se stal veleúspěšný. Když vám dá palec Pierce Brosnan, najednou je to úplně jiný level, a promotéři se na to dívají jinak, otevřou se vám úplně nové dveře. Navíc nás morálně podpořil, říkal, že je to fantastické a jestli už máme scénář na film… Vždycky když je nejhůř, tak si na to vzpomenu a zase ještě další den můžu chodit do práce. V iMuchovi má dvojroli: Muchu samotného a zároveň jeho alter ego, toho mladého – možná teď prozrazuji moc? Všichni tvůrci tohoto světa jsou vlastně super hrdinové. Ve chvíli, kdy dokážete bojovat sám za sebe a svoje emoce vlastně dostávat ven a nesloužit jenom nakladatelům jako řadový kreslič, tak to stojí za to. A Pierce Brosnan ve své dvojroli ukázal, jaký je fantastický herec, protože mluví třicetiletého kluka a zároveň Muchu na sklonku života a myslím, že to udělal skvěle.
Až skončí všechno okolo Muchy, co bude dál? Bude zase Lucie nebo hudba k nějakému film?
Tak já Lucii nezanedbávám, Lucie mě baví, je to můj celoživotní úděl a doufám, že budeme vymýšlet další a další věci. Máme připravenou Lucii v opeře, formát, který jsme oprášili z roku 2002. Naši fanoušci nás pořád nutí to zopakovat a my jsme řekli, když už, tak to uděláme pořádně. A zatímco v roce 2002 byl jeden jediný koncert, tak teď jsme udělali celé turné. Bude to trochu po novu, bude to hodně zajímavý formát, protože to bude do hal a mohli jsme udělat lepší scénografii, ale pořád to bude stará dobrá Lucie s rockovým nábojem. Těším se moc, v létě jedeme, jmenuje se to „Lucie chci zas“, loni jsme jeli covidově komorní koncerty „Lucie na dotek“ – teď je to taková parafráze skladby „Chci zas v tobě spát“.
