Nur-Sultan/Moskva - Dění v Kazachstánu, který byl donedávna nejdůležitějším prvkem postsovětské mozaiky a loajálním spojencem Moskvy v Euroasijské hospodářské unii (EAHU), může v delší perspektivě vést k dalšímu oslabování Ruska. Události posledních dnů vyžadují analýzu příčin i vyhodnocení možných důsledků pro tuto zemi, postsovětský prostor i celý svět, píše v polském deníku Gazeta Wyborcza ruský ekonom a politolog Vladislav Inozemcev.
Hlavní příčinou revolty bylo, že po velmi úspěšném startu transformace (v Kazachstánu hrubý domácí produkt na hlavu dosahuje ruské úrovně a více než dvojnásobně převyšuje úroveň ukrajinskou, těžba nejdůležitějších surovin od roku 1990 vzrostla na čtyřnásobek až patnáctinásobek, zatímco v Rusku stěží dosahuje úrovně z konce Sovětského svazu). Ale od roku 2013 životní úroveň přestala růst.
Nešlo jen o rostoucí ceny mnoha výrobků a paliv, které i po posledním zdražení jsou nadále výrazně levnější než v Rusku a na Ukrajině, ale hlavně o únavu ze stagnace, nerovnosti a korupce - a přesněji z ustavičného zneužívání moci příbuznými a chráněnci bývalého prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Stagnace, provázená obohacováním elit, dráždila a vedla k výbuchu.
Hlavní pozadí protestů představoval rozkol kazašských elit, který způsobilo jinak rozumné rozhodnutí Nazarbajeva z roku 2019 odstoupit z funkce. Ale lidé z exprezidentova okolí nadále kontrolovali mnoho vládních institucí. Faktické dvojvládí znemožňovalo prezidentovi Kasymovi-Žomartovi Tokajevovi podniknout alespoň omezené reformy.
Loni předávání moci téměř dosáhlo konce, ale napětí v elitách nekleslo. Lze se domnívat, že prezidentský palác postřehl šanci využít protesty k radikálnímu přelomu v boji o reálnou moc. Stalo se tak odvoláním vlády, vedení výboru národní bezpečnosti, mnoha gubernátorů a i velitele prezidentovy osobní ochranky.
Dění v bývalém hlavním městě Almaty a zbytku země se odvíjejí podle zcela jiných scénářů. Ve většině míst má protest pokojný charakter, zatímco v Almatě vypukla občanská válka s množstvím obětí.
Nejpravděpodobnějším důsledkem konfrontace bude stabilizace pod Tokajevovou kontrolou, konfiskace mnoha aktiv Nazarbajevova klanu, radikální obnova elit, omezená demokratizace a další ekonomická liberalizace s cílem obnovit hospodářský růst. Události v Kazachstánu tak připomínají dění v Jižní Koreji na počátku 80. let, kdy ekonomická modernizace po zavraždění autoritářského prezidenta probíhala v mnohem liberálnějším politickém kontextu a dovedla zemi k demokracii.
Lekce z Kazachstánu omezuje prostor pro manévrování ruských politiků. I v Rusku už desetiletí neroste životní úroveň a zdrojem nespokojenosti je inflace, kterou příjmy nestačí následovat. Naprosto nezbytné se jeví přenesení pozornosti vlády z geopolitických her na ekonomické problémy. Politickou loajalitu by měl vystřídat nový konsensus okolo ekonomické prosperity. Čím déle bude chybět, tím ohroženější bude celá putinská "stabilita".
V Kremlu se sice už dávno debatuje o perspektivách předání moci v roce 2024, ale po kazachstánském dění je jasné, že k ničemu takovému nedojde. Diktátoři zůstanou u moci až do konce svých dní, anebo dokud je nesmete revoluce.
Nejzajímavější je ale to, jak protesty v Kazachstánu ovlivní globální politickou agendu, tedy zda posílí, anebo oslabí pozici Ruska v konfrontaci se Západem. Zjevné jsou tu ztráty na prestiži a omezené možnosti Moskvy. Cílem vyslání mírových sil se jeví zajištění bezpečnosti prezidenta Tokajeva a předvedení jednoty euroasijské unie. Současně míra protestů a volání demonstrantů stáhnout se ze všech organizací s účastí Ruska svědčí o tom, že Moskva nekontroluje sousedy, kterým by chtěla zakázat západní vojenské základny a zbraně ze zemí NATO. O to skeptičtější budou západní státy vůči ultimátům Kremlu, které mají projednávat mezi 10. a 14. lednem.
Ve fantaziích kremelských stratégů měla EAHU představovat bezmála protějšek Evropské unie, jen efektivnější. Události letošního ledna ukazují iluzornost takových projektů. Jestli Rusko bez Ukrajiny přestane být impériem, jak tvrdil již nežijící Zbigniew Brzezinski, tak bez Kazachstánu přestane být euroasijskou mocností a ocitne se v geopolitické izolaci.
Je samozřejmě předčasné předpovídat, jakou cestou se vydá Kazachstán. Ale asi není náhoda, že se kazašští vůdci rozhodli do kazašského jazyka zavést latinku, že Kazachstán jako jediná země Střední Asie polovinu svého vývozu posílá do EU a že 80 procent investic pochází z USA a Evropy. Země teď stojí na prahu historické volby - prohlubovat autoritářství, anebo se liberalizovat, stát se obětí ruské agrese, anebo vsadit na větší samostatnost. Rok 2022 tak může být pro postsovětský prostor stejně důležitý jako gruzínská "revoluce růží" v roce 2003 či ukrajinská "revoluce důstojnosti" v roce 2014.
