Dále na sever se dostáváme ke skotskému západnímu pobřeží se stovkami ostrovů nazývanými Vnitřní a Vnější Hebridy. Ačkoliv počasí v této oblasti není občas právě nejpříjemnější (hojnost silných větrů a deště), teploty mohou být překvapivě mírné díky vlivu Golfského proudu. Palmy, které jsou vidět například v parku ve městě Obanu, jsou toho dokladem.

Ve Vnitřních Hebridech je zajímavé pádlování okolo ostrovů Jura, Scarba, Garvellachs a dalších. Největší přílivové peřeje jsou právě mezi Scarba, Jura a Luing a jmenují se Corrywreckan a Gray Dog. Zažil jsem Gray Dog před několika lety, příliv byl právě na minimu, takže peřeje byly snadné, ale pořád zajímavé. O Corrywreckanu se říká, že když "běží", tak je z dálky slyšet jako nákladní vlak. A oblast dále na sever směrem k Firth of Lorn a městu Oban je doslova protkána přílivovými proudy běžícími všemi možnými směry. Dále na sever jsou možnosti ke kajakovým výpravám nevyčerpatelné. Hluboké zálivy, lochy, skýtají možnosti úkrytů před nepohodou a četné ostrovy, mnohé z nich pusté, lákají k prozkoumání. Před dvěma lety jsme pádlovali několik kilometrů přes otevřené moře od severozápadního cípu ostrova Mull k malým ostrůvkům Treshnish Islands. Na jednom z nich jsme našli krásné tábořiště na louce a pak strávili hodiny pozorováním neuvěřitelného množství mořských ptáků, kteří mají na těchto ostrůvcích domov. Byly tam snad stovky alk, přilétajících z moře s rybkami v zobácích, aby nakrmily mláďata, nemluvě o desítkách ostatních druhů ptáků od kormoránů až po několik druhů racků. Druhý den jsme hltali další kilometry a pádlovali k ostrovu Staffa se slavnou Fingle's Cave, mamutí mořskou jeskyní s obrovskými šestibokými čedičovými sloupy, podobnými mnohokrát zvětšeným Varhanám od Kamenického Šenova. Jednu z nejkrásnějších pobřežních scenérií nabízí ostrov Skye. Pádloval jsem tam dvakrát. Při první, asi 10denní výpravě před několika lety, jsme obepluli prakticky celý ostrov, jehož pobřeží má snad nejbizarnější skalní útvary, jaké jsem kdy viděl. Jeskyně, ukryté laguny, vodopády, skalní jehly - člověk se nestačí dívat a divit. Ostrov Skye má také 1000 m vysoké hory, Cuillin Hills, nejvyšší na Hebridách, ty vyrůstají přímo z moře. Na okraji zálivu Loch Bracadale jsme vjeli do systému mořských jeskyní a tunelů, které šly hluboko do nitra hory. Pádlovali jsme v úplné tmě, až jsme dorazili na konec, kde se surf tříštil o skalní stěnu. Z útesů u úpatí jeskyně se řítilo mnoho vodopádů, pod kterými jsme projížděli. Malý ostrůvek na severozápad od Skye zvaný Sir MacDonald Table je provrtán asi kilometrovým tunelem, který se dá za přílivu projet. Dále na západ jsou Vnější Hebridy ještě divočejší než ostrovy vnitřní. Tyto vřesem porostlé ostrovy jsou jen málo obydlené a původní keltský jazyk (gaelština) je tam slyšet častěji než angličtina. Před dvěma lety jsem pádloval po několik deštivých dní z nejjižnějšího ostrova Barra podle východního pobřeží ostrovů Uist a Harris. Největší dojem z plavby byl déšť, mlha a velké vlny. Scenérie byla, pokud jsme ji mohli pozorovat skrz závoj deště a mlhy, zejména na jihu ostrova Harris jako měsíční krajina - holé skály a žádné stromy. V průlivu mezi ostrovy Uist a Harris nás pak vyzvedla motorová loď a dopravila nás na nejzápadnější a nejopuštěnější ostrov Velké Británie - St. Kilda. To je maličký ostrůvek vzdálený nějakých 70 km na západ od ostrova Lewis. Je to ostrov s neuvěřitelnou scenérií útesů a skalních útvarů, množstvím tuleňů a mořských ptáků. Okolní skaliska mají největší kolonie ganett na světě, alky a tuleni jsou snad všude. Jak se dá očekávat, přílivové proudy jsou všudypřítomné, veliké vlny bičují západní stranu ostrova a počasí - co může člověk očekávat v severním Atlantiku. My jsme měli s počasím docela štěstí a občas jsme viděli i slunce. Snad bych měl ještě připomenout, že na ostrově St. Kilda se dá přistát jen za dobrého počasí. Je zajímavé, že až do dvacátého století byl ostrov obydlen, stála tam veliká vesnice s kostelem a školou, obyvatelé se živili lovem mořských ptáků. Dnes je na ostrově jen malá vojenská základna. Na sever od Skotska, oddělené průlivem Pentland Firth, jsou Orknejské ostrovy. Ty byly nejdříve obydleny skotským národem Piktů, po nichž tam zbyly záhadné kamenné věže, pak Vikingy a dnes jsou velmi skotské. Ale dávno, dávno před tím, v době kamenné a bronzové, tam původní obyvatelé stavěli vztyčené kameny, menhiry a dolmeny a těch je na Orknejích požehnaně, rozhodně víc než stromů. Nepamatuji se, že bych během týdenního pobytu a táboření potkal sebemenší keřík. Snad jsou nějaké ve městě Kirkwall, schované mezi domy, jinak tam toho ve stálém větru kromě trávy moc neroste. Počasí bylo, dá se říci, mizerné, ale scenérie skvělá - útesy, jeskyně a samozřejmě množství ptactva a tuleňů. A také silné mořské proudy a peřeje. Orkneje leží na hranici Atlantiku a Severního moře a proudy se doslova řítí v úžinách mezi ostrovy. Po několika dnech táboření v dešti jsme vzali zavděk přespáním v opuštěné stanici pobřežní stráže. Nebyl to zrovna Hilton, ale uvnitř bylo sucho a bylo to jen dva kilometry do hospody s rozpálenými kamny, kde jsme se mohli trochu usušit. Text a foto: Stanislav Chládek http://www.hydromagazin.cz/

Reklama