1. Účastníci řízení

Ve sporném řízení je vymezení okruhu účastníků na žalobci. Ten se na soud obrací s tvrzením o ohrožení nebo porušení svých práv plynoucích z určitého právního vztahu určitou osobou (žalovaným), která musí být také účastníkem příslušného právního vztahu. Soud v řízení zkoumá, zda mezi takto určenými účastníky jsou odpovídající účastníci právního vztahu, a až pak se zabývá tím, zda došlo k tvrzenému ohrožení nebo porušení práv žalobce. Jinak žalobu zamítne pro nedostatek pasivní legitimace (nesprávné určení žalobce). V nesporném řízení záleží okruh účastníků na povaze konkrétního druhu nesporného řízení. V jednom případě je účastníkem každý, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení jedná (o okruh účastníků musí dbát soud, jenž musí každou takovou osobu o řízení vyrozumět, aby se ho mohla účastnit), ve druhém případě ti, koho zákon za účastníky označuje. Účastník řízení může v řízení vystupovat samostatně nebo se může nechat zastupovat zástupcem (zákonným zástupcem nebo zástupcem na základě plné moci). Plnou moc může účastník udělit advokátovi (pouze plnou procesní moc) nebo obecnému zmocněnci. Obvyklé je, že na každé straně vystupuje jeden účastník (žalobce a žalovaný). Účastníků však může být více - na straně jedné se může jednat o společné účastníky nebo hlavního a vedlejší účastníky. Okruh účastníků se také během řízení může měnit - dochází např. k procesnímu nástupnictví (na základě univerzálního přechodu práv a povinností - např. děděním, nebo na základě singulárního převodu práv a povinností - např. postoupením pohledávky), k změně nebo záměně účastníků řízení. 2. Úkony účastníků V řízení účastník činí různé procesní úkony. Nejvýznamnější jsou ty, jimiž nakládá s předmětem řízení (řízení zahajuje, mění jeho předmět, dává podnět k jeho ukončení) - úkony dispoziční. Jde především o žalobu (ve sporném řízení) nebo o návrh na zahájení řízení (v nesporných řízeních), dále o změnu žaloby (vyžaduje souhlas soudu), zpětvzetí žaloby (úplné nebo částečné), vzájemný návrh (žalovaného proti žalobci), námitku započtení a návrh na uzavření smíru. Dále mohou účastníci předkládat různé návrhy, vznášet námitky (např. námitku promlčení, námitku nepříslušnosti soudu) a procesní obrany (popření zákonnosti důkazního prostředku, např. tajného odposlechu). 3. Žaloba a návrh na zahájení řízení Základním procesním úkonem sporného řízení je žaloba. Tou se může žalobce domáhat proti žalovanému rozhodnutí zejména o osobním stavu, o splnění právní povinnosti nebo o určení existence nebo neexistence právního vztahu, je-li dán na tomto určení naléhavý právní zájem. Žalobce má v žalobě dvě základní povinnosti: povinnost tvrzení, tedy uvést skutečnosti rozhodné pro přiznání uplatněného nároku, a povinnost důkazní, tedy povinnost označit k prokázání uvedených tvrzení důkazy. Jestliže tyto povinnosti nesplní, neunese břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní a soud jeho žalobu zamítne. V nesporných řízeních se řízení zahajuje návrhem na zahájení řízení (není-li řízení zahájeno rozhodnutím soudu, např. v řízení o vyslovení přípustnosti držení v zdravotnickém zařízení) podaným tím účastníkem, který požaduje vydání příslušného rozhodnutí (např. o osvojení nezletilého dítěte nebo o zápisu do obchodního rejstříku). 4. Procesní podmínky Aby mohlo soudní řízení proběhnout a být ukončeno rozhodnutím ve věci samé, musí být splněny určité podmínky, označované jako procesní podmínky. Jde o následující podmínky: - pravomoc soudu (musí se jednat o právní vztah z oblasti civilního, tedy soukromého práva), - příslušnost soudu (věcná - v prvním stupni rozhoduje buď okresní nebo krajský soud, výjimečně vrchní nebo Nejvyšší soud; místní - obecná, zvláštní, na výběr daná; funkční - k projednání opravných prostředků), - způsobilost být účastníkem (právní subjektivita), procesní způsobilost účastníka (možnost jednat před soudem samostatně) a případné povinné právní zastoupení (advokátem u správní žaloby a u dovolání), - plná moc zmocněnce (je-li jím účastník zastoupen), - absence překážky věci rozsouzené nebo věci zahájené (o stejné věci je možno konat jen jedno řízení a jen jednou), - žaloba nebo návrh na zahájení řízení, - účast nevyloučeného soudce a správné obsazení soudu, - zaplacení soudního poplatku, je-li jej třeba. Soud zkoumá splnění procesních podmínek z úřední povinnosti. Jsou-li všechny splněny, může soudní řízení proběhnout. Není-li některá splněna, další postup záleží na tom, zda jde o podmínku odstranitelnou - soud příslušného účastníka vyzve k jejímu odstranění (např. doložení plné moci jeho advokáta), po němž v řízení pokračuje - nebo neodstranitelnou (či neodstraněnou) - pak soud řízení zastaví. 5. Průběh řízení Po zahájení řízení podáním žaloby zkoumá soud procesní podmínky. Jsou-li všechny splněny, v řízení pokračuje. Soud se pak musí postarat o co nejrychlejší průběh řízení. Na úvod musí poskytnout žalobu žalovanému, aby se k ní vyjádřil. Ten má totiž povinnost žalobní odpovědi, jejíž nesplnění přes další výzvu soudu může být sankcionováno fikcí uznání žalobního nároku. V žalobní odpovědi musí také žalovaný uvést důkazy, jejichž provedení v řízení navrhuje. Tato povinnost má soudu umožnit, aby již k prvnímu jednání soustředil všechny důkazní prostředky (svědky, znalce, listiny aj.) a mohl provést dokazování a případně již při prvním jednání o žalobě rozhodl. Není-li to možné, bude jednání odročováno podle potřeby. Řízení má probíhat co nejrychleji a nelze je bezdůvodně protahovat. Aby se tak nestalo, umožňuje zákon v určitých případech řízení koncentrovat. Ze zákona jde o případy např. řízení o ochraně osobnosti, řízení ve věcech tiskového práva a některé obchodní věci. Soud pak může v ostatních případech, vyžadují-li to okolnosti, řízení koncentrovat ze zákona. Podstatou koncentrace řízení je to, že soud stanoví účastníkům lhůtu, do níž mohou předkládat své návrhy a navrhovat důkazy, a rozhodne jen na základě tvrzení a důkazů předložených do této lhůty. Má-li předseda senátu připraveno jednání, nařídí jej a předvolá k němu účastníky (ti mají na přípravu k prvnímu jednání 10 dní, k dalším pak 5 dní) a další osoby (svědky, znalce aj.). Jednání je zásadně veřejné, veřejnost lze vyloučit jen v zákonem stanovených případech. Při jednání mohou účastníci přednášet návrhy a uplatňovat námitky nebo obrany, jednání slouží především k provádění dokazování. Jestliže je dokazování ukončeno a účastníci nemají další návrhy, soud dokazování uzavře a dá účastníkům možnost závěrečných návrhů. Poté se jednání přeruší a soud připraví rozhodnutí k ústnímu vyhlášení. Veřejně se vyhlašuje vždy celý výrok a podstatná část jeho odůvodnění. Následně soud vyhotoví rozhodnutí písemně v celém rozsahu - vedle výroku musí rozhodnutí obsahovat celé odůvodnění (v něm se musí soud vypořádat zejména s rozsahem dokazování a tím, proč neprovedl další navržené důkazy, stejně jako s právní argumentací) a poučení o opravném prostředku. 6. Dokazování Základem rozhodnutí soudu je zjištění skutkového stavu věci a vyvození právních následků v určité situaci určitého právního vztahu. K tomu, aby soud mohl potřebný skutkový vztah zjistit, slouží dokazování, při němž soud využívá různých důkazních prostředků (prostředků, jimiž lze věrohodně zjistit skutečný stav věci, např. fyzická osoba - účastník, svědek, znalec, movitá věc - listina apod.) a vyvozuje z nich prováděním důkazů skutkové poznatky. Ty pak při další úvaze hodnotí a přisuzuje jim s ohledem na posuzovanou právní věc odpovídající právní význam. Účastníci řízení mají právo (nebo i povinnost) navrhnout důkazy, o jejichž provedení rozhoduje soud, který také odpovídá za řádně zjištěný skutkový stav věci. Lze užít následujících důkazů: výslechu svědka, znaleckého posudku, listin, ohledání (místa nebo věci) a výslechu účastníků. Účastníci mají právo být provádění důkazů přítomni a vyjadřovat se k němu. 7. Rozhodnutí Obvyklou formou rozhodnutí ve věci samé (o předmětu řízení) je rozsudek (v některých případech usnesení), jenž je vydán soudem po obvyklém průběhu řízení. O. s. ř. však zná ještě jiné formy rozhodnutí, které jsou vydány za zvláštních procesních situací. Jde o tyto případy: - platební rozkaz (ukládá se jím bez jednání ve věci samé povinnost zaplatit peněžitou částku, lze jej napadnout odporem a vyvolat tak jednání ve věci samé); - směnečný a šekový platební rozkaz (vydává se v případech žaloby na plnění ze směnky nebo šeku, kdy žalovaný může uplatnit jen omezené námitky); - rozsudek pro zmeškání (soud jej vydá, zmešká-li žalovaný bez řádné omluvy první jednání ve věci samé, jde-li o majetkový nárok; lze se mu bránit jen poukazem na to, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání); - rozsudek pro uznání (soud jej vydá, uzná-li žalovaný alespoň částečně žalobní nárok; obrana je opět omezena na prokázání nesplnění předpokladů vydání); - schválení smíru (prétorského nebo uzavřeného v soudním řízení; obrana je opět omezena). Rozsudek nabývá právní moci, není-li proti němu ve lhůtě podáno odvolání. Po nabytí právní moci je také vykonatelný, nejde-li o rozsudek s předběžnou vykonatelností ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Další formou rozhodnutí soudu je usnesení, jímž se rozhoduje zejména o procesních otázkách, v méně závažných případech i o právech a povinnostech. Je vykonatelné bez ohledu na právní moc. 8. Sporné řízení Sporné řízení je základním druhem soudního řízení. Vedou ho strany (žalobce a žalovaný), které jsou účastníky právního vztahu, v němž došlo ohledně určité otázky k právnímu sporu, jenž musí rozhodnout nezávislý a nestranný třetí - soud. Žalobce se na soud obrací s tvrzením o porušení nebo ohrožení svého práva (případně žádá určení existence nebo neexistence právního vztahu) a musí toto tvrzení prokázat, aby uspěl a dosáhl požadovaného rozsudku. Žalobce je ve sporném řízení pánem sporu, určuje okruh účastníků, předmět řízení, navrhuje rozsah dokazování a navrhuje i to, jak má ve sporu soud rozhodnout. Soud pak posuzuje, zda byla tvrzení provedenými důkazy prokázána a rozhodne, zda požadované rozhodnutí vydá nebo žalobu zamítne. V řízení je přitom soud zásadně vázán návrhy žalobce a nemůže mu přisoudit více nebo provádět dokazování nad rámec jeho návrhů. 9. Nesporná řízení Na rozdíl od sporného řízení rozhodují soudy v rámci nesporných řízení ve věcech, v nichž z důvodu uplatnění veřejného zájmu není účastníkům daného hmotněprávního vztahu svěřena plná dispozice s jejich právy a povinnostmi nebo se jedná o velmi specifické druhy soudního řízení (věci veřejného práva, např. věci volební). Jedná se o několik specifických řízení: řízení dědické, péče soudu o nezletilé, řízení o potřebě souhlasu rodičů k osvojení jejich dítěte, o osvojení, o úschovách, o umoření listin, o způsobilosti k právním úkonům, o přípustnosti převzetí nebo držení v zdravotnickém zařízení, opatrovnické, o povolení uzavřít manželství, o prohlášení za mrtvého, ve věcech obchodního rejstříku, o některých otázkách obchodních společností, ve věcech kapitálového trhu, ve věcech politického sdružování a věcech voleb, o zákonnosti zajištění cizince, ve věcech voleb do rady zaměstnanců a o prodeji zástavy. Pro nesporná řízení jsou společné tyto rysy: řízení je zpravidla možno zahájit i bez návrhu (rozhodnutím soudu), neplatí, že průběh řízení určují svými návrhy účastníci (neplatí tedy zásada dispoziční), a především se uplatní v rámci dokazování zásada vyšetřovací, kdy soud není omezen na návrhy účastníků ohledně dokazování, ale může kdykoli nařídit provedení jakéhokoliv důkazu, jestliže je to nutné k zjištění skutečného stavu věci. Ve věcech nesporného řízení také není možné např. vydání rozsudku pro zmeškání nebo koncentrování řízení (účelem těchto řízení je vydání rozsudku založeného na co nejobjektivněji zjištěném skutkovém stavu věci a není tedy možné uplatnění formální pravdy jako ve sporném řízení nebo zkráceném řízení). 10. Smírčí a zajišťovací řízení Jednou z povinností soudu je pokusit se, aby sporné strany uzavřely smír (týká se jen sporného řízení). Smír může nahradit obvyklý rozsudek soudu, jestliže jej strany uzavřou před soudem a soud jej schválí. Smír je možno uzavřít během soudního řízení nebo je možné vést místo soudního řízení smírčí řízení před soudem (tím se dosáhne tzv. prétorského smíru, jenž má stejné účinky jako smír uzavřený v soudním řízení); v druhém případě je však třeba dobrovolné účasti všech stran sporu (tedy hlavně žalovaného). Pravidlem soudního řízení je, že se zahajuje podáním žaloby nebo návrhu na zahájení řízení. Potřeba stabilizace právních vztahů účastníků však může vyžadovat jejich určitou úpravu ještě před vydáním rozhodnutí soudu ve věci samé. K tomu slouží vydání předběžného opatření, jímž soud prozatímně upraví právní poměry účastníků, a to buď ještě před zahájením řízení (pak navrhovatel musí ve lhůtě podat příslušnou žalobu), nebo kdykoli v jeho průběhu. Vydání předběžného opatření může účastník navrhnout i tehdy, pokud by byl ohrožen výkon rozhodnutí, o jehož vydání v řízení usiluje. Před řízením i v jeho průběhu může nastat i potřeba neprodleného provedení nějakého důkazu mimo obvyklé dokazování před soudem (např. výslech vážně nemocného svědka, ohledání zkáze podléhající věci). V tomto případě může soud vyhovět návrhu na zajištění důkazu tím, že příslušný důkaz provede obvyklým způsobem před prováděním dokazování (musí přitom zachovat práva účastníků na účast při provádění důkazů) a protokol o tomto zajištění učiní součástí soudního spisu. 11. Správní soudnictví Ve správním soudnictví poskytují soudy na základě žalob nebo opravných prostředků ochranu veřejným subjektivním právům, která byla porušena rozhodnutím správních orgánů ve správním řízení. Proti každému správnímu rozhodnutí (nestanoví-li zákon jinak), které nabylo právní moci, je možno podat žalobu a domáhat se jí zrušení rozhodnutí a vrácení věci zpět správnímu orgánu. Soud může přezkoumávat jen zákonnost rozhodnutí a je vázán skutkovým zjištěním, jak jej provedl správní orgán. V určitých zákonem stanovených případech může účastník správního řízení podat místo odvolání nadřízenému správnímu orgánu opravný prostředek k soudu. Ten opět přezkoumává jen zákonnost rozhodnutí a může jej pouze zrušit, může však provádět dokazování.

Reklama