Historie na australském kontinentu nezačíná přistáním kapitána Cooka a osídlením východního pobřeží Evropany, ale začíná již před 40 tisíci let (a snad i před ještě delší dobou), kdy předci dnešních domorodců dorazili do Austrálie. Tato historie byla uchovávána po řadu generací a předávána prostřednictvím bohaté ústní tradice v písních, básních a legendách. Starodávné příběhy, domorodé zvyky, právo a sociální organizace, to vše je zachyceno v legendách a písňových cyklech. Ústní tradice spolu s archeologickými nálezy dokazuje existenci domorodců a činnost Velkých Duchů dávno před objevením kontinentu Evropany.
U dětí není ve výchově děvčat a chlapců až do věku 5-6 roků žádný podstatný rozdíl. Po dosažení této věkové hranice je však již děvče vychováváno výhradně ženami, zatímco chlapec je svěřen do péče vybraného muže. Tím se většinou stává bratr jeho matky. Po prvním zasvěcení, které se provádí ve věku 12 až 16 roků, je chlapcův vychovatel pověřen radou starších k výchově mimo kmen. Pokud se sejde více mládenců podobného věku, je pověřeno i několik dalších vychovatelů. Celá skupina potom odchází až na několik let od kmene do buše. Tam se dospívajícím dostane potřebného výcviku v lovu a schopnostech přežít v nehostinném prostředí buše. S výchovou souvisí i seznámení se s okolními kmeny. Zde může dojít i k výměně mládenců za jiné. Navíc se tak mladí domorodci naučí cizím jazykům.
Domorodci z kmene Riratjingu věří, že jsou potomky velkého Djankawu, který přišel z ostrova Baralku ležícího daleko za mořem. Na tento ostrov se vrací po smrti lidská duše. Djankawu přijel na kánoi spolu se svými dvěma sestrami, když sledovali ranní hvězdu, jenž je dovedla k pobřeží Yelangraba na západě Arnhemské země. Putovali napříč zemí sledujíce dešťové mraky, když chtěli pít, vrazili své kopáčky (digging stick) do země a pitná voda vytryskla na její povrch. Od nich se naučili domorodci kmene Riratjingu pojmenovat zvířata a věci na zemi, od nich pochopili zákonitosti přírody a zákony svého vlastního kmene.
Lidé z pouště ve středu kontinentu mluví o tvořivém období velkého Ducha Tjukirity, za jehož časů byla země plochá deska s obrovskou nevýraznou plání, která se rozprostírala až k horizontu a byla bez řek a hor. Jak roky postupovaly, mnoho mytických bytostí se vynořovalo zpod zemské kůry a chodilo po světě. Měly podobu mnoha zvířat, hmyzu, hadů, klokanů, ptáků, medových mravenců i termitů. Přitom žily a chovaly se stejně jako lidé. Když Doba Snů pominula, mytické bytosti opustily své živoucí schránky, ale na oplátku v nich zanechaly kousek sebe samých. Vytvořily tak nejen zvířata a rostliny, ale i skály, jezírka, stromy, jeskyně a balvany. Tyto přírodní útvary nesou jejich stopy, nazývají se Kuranity a jsou posvátnými místy. Všichni domorodci proto musí tato místa chránit, jinak by zvířata, rostliny a lidé nemohli žít.
Některé z legend domorodých kmenů, zvláště těch z jižního a jihovýchodního pobřeží, nám v současnosti připomínají už jen spisy Evropanů, kteří zaznamenali ještě před tím, než se ztratily ze světa. Na některých územích však stále ještě domorodci učí své potomky tak, jak je samotné učili jejich otcové, a předtím i otcové jejich otců. Způsob předávání legend ústním podáním má mimořádnou účinnost a informace takto předávané z generace na generaci obsahují zkušenosti předků staré i několik tisíc let. Takovou životnost nemá žádná z forem písemného záznamu naší civilizace.
Nejhmatatelnějším důkazem o účinnosti ústní informace formou legendy je zaznamenané vyprávění jednoho evropského osadníka ze státu Victoria, který tvrdil v roce 1857 redaktorovi publikace Fakta a čísla, že mu před třemi lety vyprávěl domorodec z oblasti Mount Macedon pozoruhodnou legendu. Děd tohoto domorodce si prý pamatoval, jak plul na své kánoi po řece Yarra, která dnes protéká Melbourne, až k dnešnímu ústí zátoky Port Phillip Bay, kde se prý řeka Yarra vlévala do moře. Po téměř 120 letech od zápisu této informace bylo opravdu potvrzeno, že vlivem kolísání hladiny světového oceánu tato řeka tekla až do míst, kde je nyní ústí zálivu. Bylo tomu tak před 1 500 lety. Na svoji cestu kánoí si tak dozajista nepamatoval děd domorodce, ale jeho velmi vzdálený prapředek. Tato informace se tak předávala bez ztráty pravdivosti po víc než 70 generací - což je naprosto neuvěřitelné.
Z tohoto pohledu lze předpokládat, že různé báje domorodců o stvoření světa jsou si navzájem velmi podobné proto, že jejich zdroj pochází z doby, kdy člověk poprvé dorazil do Austrálie. Mimořádné tvořivé schopnosti dávných Duchů tak patrně demonstrují změny v přírodě, které se za posledních 40 000 až 60 000 let udály. Bylo to nejen zatopení jedné sedminy tehdejší rozlohy Austrálie, ale i místní sopečná činnost a postupné vysychání celého kontinentu až do jeho dnešní podoby.
Reklama
