PRAHA - Etymologové,kteří hledají původní, starý význam slov došli k závěru, že slovo prosinec je odvozeno od slova prase, neboť právě před Vánocemi bylo na českém venkově zvykem dělat zabíjačku a vepřové hody. Pro mne je měsíc prosinec spojen s připomínkou dne lidských práv a politických vězňů (10.12.), a tentokráte také s šestnácti přednáškami a shromážděními proti násilí na ženách, který spolu s organizacemi ROSA, Elektra, proFem a La Strada uskutečnily Gender Studies Praha. Zatímco násilí ve "veřejné" oblasti, tedy v zájmu státu, národa, panovníka. se v dějinách opěvují jako hrdinství, o domácím násilí, které je denně pácháno především na ženách, se mlčí.

Ženským organizacím jde tedy o to, aby si ony i oni, tedy ženy i muži, uvědomili, že mlácení manželek a dívek za zavřenými dveřmi domácností, které již nejsou "domovem", je také odsouzeníhodné násilí, jež ženy nesmí nadále "zakrývat svoji zástěrou"! Je to násilí jako každé jiné, a ani o něm se nesmí mlčet, i toto násilí brutalizuje společnost. Poslední a nejkrásnější součástí prosince v Praze jsou pro mne podvečerní koncerty, často spojené se sbírkami peněz pro ty, kteří to potřebují. Dveře kostelů se otevřou a člověk vychází do setmělých uliček kolem Ungeltu, motá se v prostorách, kde kdysi učil chodil Komenský a později bydlel a chodil Franz Kafka a za ním ještě zní zpěv Rybovy mše. Letos z tohoto hlediska byl pro mne nejkrásnějším koncert Studia děti při Základní škole ve Vratislavově ulici na Vyšehradě. Skoro l0 let tento sbor, složený ze školních dětí, vede paní učitelka Eva Rajnišová. Před Vánocemi v refektáři kláštera v Emauzích pak svoje žáky představí veřejnosti rodičů a babiček. Děti nadšeně zpívají, hrají a já si představuji, jakou námahu musí ta česká kantorka (cantor, cantoris je latinsky zpěvák a cantito znamená zpívati) vynaložit, aby z dětí vytvořila umělecký sbor, ponechala jim spontaneitu a současně je ukáznila. Každoročně se jí to, kupodivu, povede. Jsem vděčná, že i dnes, v tzv. konzumní společnosti, se najdou v Praze kantoři a kantorky, kteří jakoby se do současnosti přenesli z doby F. L. Věka. S vděčností jsem na tyto lidi myslela, když doznívající zpěv dětí mne provázel až ke klášterní zdi. Pak již to okouzlení přerušil hluk tramvají a aut. Až budu zase někdy otrávená z našeho města, snad si včas vzpomenu na to, že stačí překročit pomyslnou hranici vnějšího a vnitřního světa a zázrak se třeba zase dostaví. Je v tomto městě s námi, i když ho momentálně nevidíme, stejně jako ti dobří lidé, kteří se angažují ve prospěch druhých a tyto "zázraky" dělají. Jde jen o to, najít tu skulinu ve zdi a naučit se vnímat. Čas předvánoční, čas adventu je pro to nejvhodnější .

Reklama