V předvečer pondělí 14. října vládla v Praze zjitřená atmosféra. Chystaná generální stávka na protest proti vývozu potravin ze země se měla podle instrukcí Socialistické rady rozvinout v masivní lidové vystoupení, při němž socialističtí předáci hodlali vyhlásit samostatnou českou, respektive československou republiku.
Pražské vojenské velitelství ovšem tento vývoj nehodlalo za žádných okolností připustit a učinilo až nečekaně rázná a razantní protiopatření. Do pohotovosti byly uvedeny především německé a maďarské vojenské oddíly a do Prahy byly přisunovány další jednotky. Místodržitel Coudenhove byl rozhodnut vojensky rozdrtit jakýkoliv pokus o politické vystoupení, jehož cílem by bylo rozbít integritu monarchie.
Teprve 13. října večer se o připravovaném politickém vystoupení, hrozícím přerůst v krvavý konflikt se státní mocí, dozvěděli nesocialističtí členové hlavního českého politického orgánu - Národního výboru. Stalo se tak navíc víceméně náhodou, během rozhovoru jednoho z vůdčích činitelů Národního výboru a celého českého odboje (pozdějšího prvního československého ministra financí) Karla Rašína s důstojníkem pražského velitelství, jenž byl zároveň členem připravovaného tajného českého vojenského štábu.
Rašín a ostatní předáci občanských stran byli záměrem socialistů přeměnit předem dohodnutou protestní stávku ve vyhlášení samostatné republiky zděšeni. Považovali, celkem správně, celou akci za nezodpovědné hazardérství s životy obyvatel, za předčasný pokus motivovaný snahou levice uzurpovat si v novém státě výsadní postavení.
Cítili se navíc pochopitelně dotčeni i neloyalitou socialistických předáků, kteří jednali na vlastní pěst, mimo autoritu Národního výboru. V neposlední řadě byl eventuálním neúspěchem proklamace nezávislosti ohrožen i celý další, dosud poměrně slibně se rýsující vývoj, slibující dosažení samostatnosti klidným převratem v okamžiku zhroucení Rakouska v důsledku vojenské porážky.
Rozzuřený Rašín si ihned "na kobereček" pozval sociálně demokratického předáka Soukupa a snažil se mu vysvětlit nešťastnost celé situace. Jak Soukup později vzpomínal, zdůrazňoval Rašín především škodlivost nerespektování autority Národního výboru a nerozvážnost celé akce, když mimo jiné řekl: "Ano, já se nebojím. Já se dám zítra zastřelit, ale musím vědět, proč to dělám a jaký to má účel. A já musím také vědět, proč má dojít ke krveprolití a proč se mají dát zastřelit také jiní."
Sám Soukup se hájil tím, že nápad vyhlásit během stávky republiku prosadili během schůze Socialistické rady levicoví radikálové v čele se Šmeralem, a že "se tomu nedalo zabrániti".
Když ho Rašín upozornil na mohutné přípravy armády a četnictva a na hrozící krveprolití, Souhlasil Soukup, že je nutno politickou část stávky omezit a přislíbil, že se pokusí akci zastavit. Rašín se ovšem nespoléhal pouze na Soukupův slib a začal sám jednat.
Využil především dlouho budovaného systému "alarm", tedy téměř do každé vesnice zasahující soustavu telefonických, cyklistických i běžeckých spojek, tvořených především členy jeho státoprávně (národně) demokratické strany. Prostřednictvím tohoto obdivuhodného systému se v relativně krátkém čase rozšířila instrukce, že eventuální vyhlašování samostatné republiky se děje bez vědomí a souhlasu Národního výboru.
Prohlášení Národního výboru, ale zejména masivní přítomnost vojska v ulicích od ranních hodin 14. října způsobily, že v Praze nakonec k žádnému konfliktu nedošlo. Tváří v tvář situaci totiž i mnozí ze socialistických radikálů pochopili neuváženost své akce a podřídili se Národnímu výboru.
Ve vnitřní Praze neproběhlo ve větší míře ani očekávané shromažďování lidu. Na předměstích pak umírnění socialističtí předáci situaci udrželi pod svou kontrolou, když odmítli návrhy radikálů na pochody do vnitřní Prahy. "Nechceme své soudruhy a bratry vést na jatka, připravené jim státní mocí," Prohlásil například řečník K. Klofáč na Vinohradech.
Přestože k vyhlášení samostatnosti tedy v Praze 14. října nedošlo, samotná, původně všemi českými politickými složkami odsouhlasená a Socialistickou radou zorganizovaná generální stávka proti vývozu potravin, proběhla poměrně úspěšně. Jen v pražských průmyslových podnicích se jí účastnilo na 35 tisíc dělníků.
Politicky však skončila neúspěchem především pro levičáky, snažící se oslabit pozici Národního výboru. Důsledkem neúspěchu bylo naopak oslabení autority radikálů, jejichž předák Bohumil Šmeral byl donucen vzdát se členství v Socialistické radě. Ta pak na schůzi 18. října potvrdila svou podřízenost Národnímu výboru jakožto jediné celonárodní autoritě. Toto sjednocení politického vedení celonárodního hnutí bylo důležitým milníkem na cestě k úspěšnému převratu 28. října 1918.
