Třicátá léta 20. století, charakterizovaná nejprve zdrcujícím působením světové hospodářské krize ústící posléze v triumfální nástup fašismu, vedla v celé Evropě k nesmírné politické polarizaci. Výjimkou pochopitelně nebylo ani Československo. Vedle zostření národnostního napětí mezi Čechy a Němci byla polovina třicátých let i jedním z období vrcholící aktivity české nacionální pravice, která se ostře stavěla proti dominantnímu politickému kurzu ČSR, tvořenému zejména Masarykem, Benešem a je podporujícími politickými silami.

Nepřekvapí nás, že toto sílící společenské pnutí se odrazilo i na atmosféře na vysokých školách. Jedním z jeho vrcholů byly několik dní trvající studentské nepokoje v ulicích Prahy v listopadu 1934. Vysokoškolští studenti patří ve všech dobách k politicky nejvnímavějším a nejradikálnějším elementům a nejinak tomu pochopitelně bylo v tak pohnuté době, jakou byla třicátá léta. Také mezi pražským studentstvem všech vysokých škol a všech národností nacházely zastoupení všechny politické směry od fašismu po krajní levici. Pravicové a nacionalistické tendence však tehdy mezi studenty alespoň zdánlivě prožívaly mohutný vzestup. Tradičně silnou pozici měla pravice např. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, jejíž studenti sdružení ve spolku "Všehrd" tíhli až k fašismu, levější atmosféra vládla na fakultě filozofické. Vítanou záminkou k ofenzívnímu vystoupení studentských pravičáků se stal dlouho se táhnoucí problém vzájemného vztahu české a německé univerzity. Někdejší jediná pražská univerzita byla totiž již roku 1882 rozdělena na Českou Karlo-Ferdinandovu a Německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Spor o následnictví po původní, Karlem IV. založené univerzitě, nebyl od té doby jednoznačně dořešen. Většina české veřejnosti považovala českou část univerzity za jediného oprávněného pokračovatele původního Karlova vysokého učení a velice nelibě nesla rozhodnutí tehdejších rakouských úřadů o ponechání hlavních symbolů univerzity (archivů, knih, majetku, pečetidel, a starobylých insignií (žezla rektora a jednotlivých fakult)) ve správě německé, zatímco česká univerzita si musela nechat zhotovit insignie nové. Po vzniku Československa se otázka dostala znovu do popředí zájmu, když čeští nacionalisté přispěchali do sněmovny s návrhem zákona, který by celou záležitost řešil ve prospěch české strany. Zákon, zvaný podle svého navrhovatele profesora Mareše "Lex Mareš", byl po bouřlivém projednávání schválen 19. února 1920. Podle něj byla jedinou pokračovatelkou Karlovy univerzity její česká část, které zákon také přiznával nárok na tento název, insignie, archivy a další sporné relikvie, včetně budovy Karolina, jenž byla do té doby společná. Ostatní majetek měl být rozdělen podle poměru českých a německých studentů. V poválečných letech změn a horečného budování nového vysokého školství však k předání insignií z německých rukou Univerzitě Karlově nakonec nedošlo. Šlo koneckonců o věc vysoce citlivou a v rozhodujících politických kruzích nakonec převládl tolerantní postoj ve snaze zbytečně nedráždit již tak dost frustrované Němce. Z nástupem nacionalistických vášní na obou stranách ve třicátých letech však otázka insignií opět vyplula na povrch. K 10. výročí přijetí "Lex Mareš" se vedení Německé univerzity obrátilo na parlament s žádostí, aby byl zákon změněn ve smyslu, že i Německá univerzita je pokračovatelkou někdejšího Karlova učení. Parlament na základě odborného posudku žádost odmítl, přestože někteří význační historici (profesoři Pekař a Šusta) pokládali německou žádost za oprávněnou. Z otázky se však mezitím již stalo politické téma, které pravice použila v boji proti Hradu a socialistickým stranám. Zejména pravicově orientovaní studenti a akademičtí funkcionáři vytáhli do boje na veřejné i akademické půdě. Jejich přední reprezentant, profesor botaniky Karel Domin byl v září 1933 zvolen rektorem UK s programem důsledného naplnění zákona z roku 1920. Řešení neuspokojivých studijních podmínek a otázka rekonstrukce dosud právně nedořešeného Karolina se nyní staly předmětem nacionálních a politických vášní. Politická ofenzíva pravice charakterizována surovou protiněmeckou a protižidovskou rétorikou a proti levici namířenými výtržnostmi fašizujících studentů, vyvrcholila násilnými střety. Při jednom z nich byl 3. března 1933 zabit sociálně demokratický student Emanuel Zahradníček. Samotná "Insigniáda" vyvrcholila na podzim 1934, když ministerstvo školství výnosem z 20. listopadu nařídilo bezodkladné provedení zákona o poměru pražských univerzit z roku 1920. Nacionalisté triumfovali. Průvody, demonstrace a provokace bojůvek přerostly v třídenní výtržnosti s nimiž měla policie plné ruce práce.
(pokračování)

Reklama