Proslulou exekucí na Staroměstském náměstí 21. června 1621 účtování vítězných Habsburků s předáky českého stavovského povstání ještě neskončilo. Součástí i pro tehdejší otrlou Evropu drastického představení bylo kromě jiného i speciální nakládání s ostatky popravených. Dvanáct useknutých hlav prominentních předáků odboje bylo katem Mydlářem ihned po popravě ve dvou putnách odneseno na Staroměstskou mosteckou věž, kde je podle nařízení jednu po druhé vystrčil z ochozu v železných koších na dlouhých bidlech, aby čněly do prostoru. Šest jich tak trčelo nad bránou směrem na Karlův most a Malou Stranu, šest pak do dnešní Karlovy ulice a oken Klementina.

Tato příšerná výzdoba pak setrvala na svém místě, navzdory úpěnlivým prosbám pozůstalých, dalších deset let. Jinak neoblomný Ferdinand II. vyhověl pouze hraběnce Šlikové, a tak mohla být lebka pana Jáchyma Ondřeje Šlika roku 1622 sňata a pochována spolu s tělem. Hlavy ostatních musely však pro výstrahu poddaným a na posměch poraženým v potupném umístění setrvat. Když nepřízeň počasí zapříčinila 10. února 1625 a 12. listopadu 1626 pád některé z lebek dolů na dláždění, musela být vždy znovu umístěna na své místo. Teprve na podzim roku 1631 se situace změnila. K polovině se zvolna blížící Třicetiletá válka přinesla s sebou tehdy krátkodobé ovládnutí Čech vojsky protestantského protihabsburského tábora, konkrétně saskou armádou Jana Jiřího Arnima, do jehož rukou Praha 15. listopadu bez boje kapitulovala. Čeští pobělohorští emigranti roztroušení po celé Evropě jásali a mnozí se spolu se saskými oddíly rovnou vrátili domů. Právě pietní sejmutí hlav popravených vůdců odboje z let 1618 - 1620 bylo jedním z prvních slavnostních aktů, jímž česká emigrace oslavila svůj návrat do vlasti. Slavnostního pohřebního průvodu se ostatně účastnilo i mnoho pamětníků či potomků popravených. V čele jeli na koních Václav Vilém z Roupova a Jindřich Matyáš Thurn, uctít památku svého otce přišel lékař Tobiáš Štefek z Koloděj, přítomní byli i vnuci rytíře Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Identifikaci jednotlivých lebek prováděl někdejší městský písař Mikuláš Diviš z Doubravína, který sice při procesu roku 1621 unikl trestu smrti, zato však byl přibit za jazyk k šibenici a posléze vymrskán a vyhnán ze země. Dnes tedy pomáhal s ukládáním lebek svých bývalých nadřízených do krabic opatřovaných jmény, 'aby se věděti mohlo, kterého z pánů direktorů, která hlava jest'. 30. listopadu se pak v Týnském chrámu nad jedinou rakví, do níž byly krabice s 11 lebkami předních direktorů uloženy, konal slavnostní smuteční obřad. Navštívilo jej množství zástupců šlechty i měšťanstva, téměř šedesát protestantských duchovních a několik tisíc dalších hostů. Samotného uložení ostatků však příchozí svědky nebyli. Po kázání Samuela Martina z Dražova byla rakev svěřena 'důvěryhodným mužům' k pochování na tajném místě. Tím veškeré průkazné stopy po lebkách vůdců českého stavovského povstání mizí. Zbývají jen domněnky. Utajení místa posledního odpočinku hlav českých předáků bylo jednoznačným opatřením pro případ eventuální opětné nastolení habsburské moci v Čechách, ke které jak víme za necelého půl roku skutečně došlo. Účastníci i znalci bližších okolností tajného pohřbu byli opět rozprášeni do emigrace, čímž byly stopy vedoucí k odhalení hrobu z velké části setřeny. Ani vyšetřování vedené po obsazení Prahy Valdštejnovými vojsky nepřineslo, pokud víme, výsledky. Jako možná se jeví varianta tajného pohřbu přímo v Týnském chrámu, který byl v té době vlastně jediným protestantským kostelem v Praze. Napovídal by tomu i kusá zpráva z 18. století, která bez bližšího upřesnění konstatuje nález zmiňované rakve s dvanácti lebkami při kopání základů pro rekonstrukci oltáře Panny Marie v roce 1776. Věrohodnost této zprávy je ovšem velmi nejistá už proto, že hlav nemohlo být dvanáct - Šlikova lebka byla již od roku 1622 uložena spolu s tělem jinde. Rozšířené a několika indiciemi podporované je i přesvědčení o umístění lebek v kostele u sv. Salvátora. Ani zde se však při poměrně intenzivním pátrání, prováděném za rekonstrukcí chrámu v letech 1863 a 1911, místo posledního odpočinku hlav předáků českého stavovského odboje nepodařilo objevit. Vzrušující tajemství tak nejspíš navždy zůstane neodhaleno.

Reklama