Ostrov Sanibel ležící v Mexickém zálivu u jihozápadního pobřeží Floridy by nebyl ničím pozoruhodným, nebýt jeho unikátní polohy. Je to totiž jediný z mnoha ostrovů Floridy, který leží od západu k východu. Teplé letní proudy tady mají celou šířku ostrova na to, aby s každou vlnou vyplavily na bělostné pláže připomínající moučkový cukr další milióny škeblí. Vždyť se také Sanibelu říká ráj škeblí.

Každý den můžeme vidět více lidí, kteří se procházejí se skloněnou hlavou po pláži než těch, co se skutečně v teplém moři koupou. Plánujete-li ale návštěvu Sanibelu jenom kvůli sběru škeblí, musíte přijet v létě. V zimní sezóně, která je stejně krásná jako ta letní, se větry a mořské proudy otočí a z nesčetných miliard škeblí zůstane na plážích jen hrstka střípků jako vzpomínka na letní slávu. Navíc moře není od listopadu zrovna nejteplejší a k vykoupání bude lákat spíše hotelový bazén. Sanibel je často také považován za ostrov, kde se úmyslně zastavil čas. Neexistují zde velké hotely, takže pláže zůstávají příjemně poloprázdné. Díky písečnému dnu si sice nijak neužijeme šnorchlování, zato pozvolna jeho pozvolné klesání bude vyhovovat i těm plavecky méně zdatným. Vedle sbírání škeblí a řady výtečných restaurací je dalším lákadlem obrovitá ptačí rezervace, která rozhodně stojí za zhlédnutí. Možností, jak si rezervaci užít, je hned několik. Na pěší procházku je poněkud rozsáhlá. Je zde i možnost projížďky kánoí, kterou nabízel usměvavý strážce parku, který postával u plotu v nažehlené uniformě a vypadal podezřele svěže, jako by měl svou soukromou klimatizaci. To jsem vzhledem k vodám plným aligátorů s díky odmítl, a tak jsem si vypůjčil obyčejné jízdní kolo. Ze stromů občas spadl dlouhý, jako uhel černý had, což vždy poněkud zrychlilo frekvenci mého postupně umdlévajícího šlapání. Teprve mnohem později jsem zjistil, že šlo o naprosto neškodnou užovku indigovou, která nežere turisty, ale zajímá se jen o myši a podobnou havěť. V bažinaté vodě se líně procházely zástupy bílých ibisů a narůžovělých plameňáků, přes prašnou cestu občas ladně přešel pár bělostných volavek. V dálce nad zálivem podnikali obrovití hnědí pelikáni podobní hloubkovým bombardérům nálety na ryby. Slunce pomalu zapadalo, nad pevninou se klenula pořádná duha, protože někde v dáli pršelo, šlapal jsem dál a najednou jsem byl u její paty. Jako malý kluk jsem se opakovaně snažil ke konci duhy doběhnout, vždy marně, protože to nejde, ale teď jsem u něj stál. Pomalu jsem slezl s kola. Najdi konec duchy, a najdeš tam poklad, říkají Irové. Rozhlédl jsem se kolem, ale u duhového přeludu nebyl hrnec se zlatem, ale vyhřívala se tam třímetrová aligátoří maminka hlídající hnízdo s vejci. Bylo po pokladu. Nad hlavou zašumělo hejno pelikánů, přivřel jsem oči a pelikáni se proměnili v šeredné pterodaktyly z pravěku. Rezervace neměla konce. Nikde nikdo, zřejmě žádného dalšího blázna nenapadlo pustit se ve zdejším vedru na patnáctikilometrovou projížďku na kole. Přes cestu mi se sebevražednou nevšímavostí přebíhaly nahnědlé veverky, drobní ráčci občas ztratili balanc a spadli z větví stromů a já šlapal dál. Jako posel dávno minulých, neuspěchaných časů se objevila další majestátní volavka a s klidem zkušeného se zastavila uprostřed cesty. Z bahnivých vod se s pořádným šplouchnutím uvolňovaly bubliny plynů, přes cestu se bokem vydal velikánský krab a podezíravě na mne valil oči. Sanibel si však zcela jistě užijí i ti, kteří si ptačí rezervaci nechají ujít a spokojí se s pouhým povalováním na plážích. Atrakce: Ptačí rezervace Délka: Velká Nebezpečí: Žádné Ceny: Nízké Potápění/šnorchlování: NE/NE Plavky: ANO Doba návštěvy: Duben-září

Hodnocení:

cestování cestopis Pláže světa

Reklama