Naše další cesta směřovala na peruánský sever do oblasti Cordillera blanca. Hlavní středisko kraje je město Huaraz, vzdálené přibližně 300 kilometrů od Limy. Naším prvním cílem jsou zbytky města Yungay, nad kterým se zdvíhá nejvyšší hora Peru - Huascarán. Toto sídlo obývalo téměř 20.000 obyvatel. To však platilo pouze do 31. května roku 1970, kdy v této části kontinentu došlo k jedné z největších tragédií zaznamenaných v Novém světě.

Při silném zemětřesení se utrhla část severního vrcholku hory a ve formě laviny patnácti milionů kubických metrů ledu a skal se zřítila do údolí. Přestože hráz kopců bezprostředně před městem zadržela okolo 80% smrtící hmoty, zbytek stačil vymazat Yungay z mapy. Stojíme na místě, kde se rozkládalo centrální náměstí a kde vyděšení lidé spojili v modlitbě ruce před dunící pohromou. Nalevo od nás se nachází sportovní stadión. V okamžiku katastrofy zde pobývalo 250 dětí z různých častí světa. Za námi z původně pětipatrové stavby hřbitova, architektonického experimentu, vyčnívají pouze patra dvě. Na tomto místě se paradoxně zachránila hrstka lidí před jistou smrtí. Dnes z vrcholku budovy vzhlíží socha spasitele, který zvedá ruku k vrcholu hory. Autobusem pokračujeme výš po neasfaltovaných serpentinách. V údolí sevřeném mezi velikány Huascarán (6768 m) a trochu nižší Huandoy se třpytí jezera Lagunas llanganuco. Na tomto místě tragicky zahynula skupina čtrnácti českých horolezců, plánujících v době tragédie výstup na Huascarán. Příští den vyjíždíme z Huarazu na opačnou strany do oblasti hory Pasto Ruri (nadmořská výška 5260 m). Cesta vede přes místa, kde jako na jediné lokalitě rostou rostliny Puya Raymondii. Fascinující rostliny jsou se svou výškou až 10 metrů označeny v Guinessově knize rekordů jako nejvyšší květiny pyšnící se i největším květenstvím. Do takto obrovských rozměrů dorůstají však až za sto let života. Pak jednou na tři měsíce vykvetou, jsou opylovány kolibříky a následně odumírají. Zdejší obyvatelstvo je bohužel v oblibě nemá. Rostlina totiž spotřebuje ke svému růstu mnoho živin a vody, které podle zdejšího mínění odebírají pastvinám pro dobytek. Proto se nám často naskýtá smutný pohled na pahýly upálených květinových královen. Z parkoviště v údolí se dá dosáhnout počátku ledovce obra Pasto Ruri. Již odsud skýtá jedinečný pohled. Své služby nám nabízejí místní kovbojové, kteří si nechají platit za dopravu k hoře na koni. Jdeme raději pěšky, i když ostatní návštěvníci postupují v sedlech daleko rychleji. Možná až příliš rychle, protože se jich většina u paty hory pozvrací. Nedostatek vzduchu je zde již značný. Ledová pláň se však nachází jen na jedné straně a dá se obejít. Výstup je samozřejmě bez průvodce zakázán, ale kdo by nás tu honil. Cesta je velmi strmá a skála se drolí pod nohama. Nakonec stojíme na vrcholu. Pohled na krutou, krásnou a nemilosrdnou Cordilleru blancu odtud stojí skutečně za to. foto: autor

cestování cestopis Letem světem

Reklama